32 Odo 11/2004

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 11/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce

m. K. V., proti žalovanému JUDr. J. P., zastoupenému Mgr. Z. K., advokátkou, o

zaplacení částky 583 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v

Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 331/95, o dovolání žalobce proti rozsudku

Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2003 č. j. 12 Co 310/2002-150, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2003 č. j. 12 Co

310/2002-150 a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne

27. února 2002 č. j. 16 C 331/95-124 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu

v Karlových Varech k dalšímu řízení.

200 Kč s 18% úrokem z prodlení od 13. 2. 1995 do zaplacení, a rozhodl o

náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce a původní

žalovaný uzavřeli dne 12. 12. 1994 smlouvu o dílo č. 19, jejímž předmětem bylo

provedení stavebních a montážních prací, oprava původní dokumentace a technický

dozor pro žalobce jako objednatele v jeho výměníkové stanici v objektu Z. v. v

K. V. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že žalobce zaplatil původnímu

žalovanému zálohu na cenu díla ve výši 583 200 Kč. Předmětnou smlouvu posoudil

soud prvního stupně jako platně uzavřenou, byť byl na straně objednatele uveden

Úřad města Karlovy Vary, který nemá právní subjektivitu, neboť sám žalovaný

dobře věděl, že smlouvu uzavírá s žalobcem. Žalobcem namítanou neplatnost

smlouvy pro nedostatek souhlasu příslušného orgánu žalobce soud prvního stupně

nepřijal. Podle § 45 písm. b) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, spadá uzavření

smlouvy o dílo do působnosti rady, jejíž kladné rozhodnutí není bezvýjimečnou

podmínkou platnosti právního úkonu, neboť třetí osoby jednající s obcí nemohou

jednoznačně vědět, kdo je oprávněn o takovém úkonu obce rozhodnout. Také je

nutno respektovat obecně platnou zásadu, že neplatnosti právního úkonu se

nemůže dovolávat ten, kdo tuto neplatnost sám způsobil. Po konstatování, že

uzavřená smlouva o dílo je platná, se soud prvního stupně zabýval i otázkou,

zda žalobce od této smlouvy platně odstoupil. Dospěl přitom k závěru, že zatím

nebyly splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy, které si strany sjednaly v

bodě 7.1. smlouvy. Tam bylo dohodnuto, že objednatel si vyhrazuje právo

odstoupení od smlouvy podle § 344 a násl. ObchZ bez stanovení náhradní lhůty a

úhrady event. vzniklých nákladů v případě, že zhotovitel nezahájí práce v

uvedeném termínu. Z toho je třeba uzavřít, že objednatel může odstoupit od

smlouvy v případě, že nebyly zahájeny práce, a to vlastní práce stavební.

Vzhledem k tomu, že žalobce nezajistil vydání stavebního povolení, ocitl se v

prodlení s plněním smlouvy. V důsledku toho se původní žalovaný v prodlení

nemohl ocitnout. Odstoupení od smlouvy proto nelze považovat za platné a

smlouva mezi účastníky dosud platí. Žaloba na vrácení poskytnuté zálohy byla

tedy podána předčasně. V důsledku toho se již soud prvního stupně otázkou

započtení uplatněnou původním žalovaným nezabýval.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. února 2003

č. j. 12 Co 310/2002-150 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění

soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právním

závěrům. Ztotožnil se s jeho závěrem o platnosti smlouvy o dílo uzavřené

účastníky řízení, aplikaci zákona o obcích posoudil jako správnou a upřesnil,

že působnost rady obce vyplývá z § 45 písm. p) zákona č. 368/90 Sb., nikoliv z

§ 45 písm. b) tohoto zákona, jak omylem uvedl soud prvního stupně. Odvolací

soud dále odkázal na své předchozí zrušovací usnesení v této věci, v němž

konstatoval, že zákon č. 367/1990 Sb. výslovně neupravuje problematiku jednání

jménem obce, a proto je třeba řídit se především obecnou úpravou jednání

právnických osob obsaženou v § 20 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), event.

i obecnou úpravou právního zastoupení podle § 22 a násl. ObčZ a pokud obec

jedná jako podnikatel, je nutno aplikovat i speciální úpravu podle § 13 až § 16

obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Statutárním orgánem obce je podle

zákona č. 367/1990 Sb. starosta (primátor) a podle § 20 odst. 2 ObčZ mohou za

obec činit právní úkony i ostatní funkcionáři obce nebo její zaměstnanci, pokud

je to stanoveno ve vnitřních předpisech obce nebo je to vzhledem k jejich

pracovnímu zařazení obvyklé. Odvolací soud dále potvrdil správnost postupu

soudu prvního stupně, který posoudil oprávnění vedoucího odboru bytového

hospodářství úřadu města k podpisu smlouvy o dílo v návaznosti na podpisový

řád, který je součástí komplexní soustavy vnitřních organizačních norem Úřadu

města Karlovy Vary. Ke správnému závěru soudu prvního stupně, že není dán důvod

pro neplatnost předmětné smlouvy o dílo z tohoto hlediska, dodal, že rozdělení

kompetencí v rámci struktury obecního úřadu je vnitřní věcí obce a že pokud by

konkrétní pracovník své oprávnění překročil, platí § 20 odst. 2 ObčZ, podle

něhož takový úkon obec zavazuje, nemohl-li druhý účastník o překročení

oprávnění vědět. Pokud byl původní žalovaný jako zhotovitel vybrán v soutěži a

poté vedoucím odboru bytového hospodářství Ing. A. A. vyzván k uzavření

„hospodářské smlouvy“, odvolací soud neshledává žádnou skutečnost, ze které by

vyplývalo, že původní žalovaný mohl vědět, že Ing. A. není oprávněn za město

Karlovy Vary předmětnou smlouvu o dílo uzavřít. Odvolací soud plně akceptoval i

právní závěry soudu prvního stupně ohledně odstoupení od smlouvy žalobcem.

Po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu původní žalovaný zemřel. Usnesením ze

dne 20. října 2003 č. j. 16 C 331/95-180 soud prvního stupně rozhodl podle §

107 o. s. ř., že bude v řízení na straně žalovaného pokračovat s JUDr. J. P.,

dědicem původního žalovaného, jemuž, resp. jeho zástupkyni byl též doručen

rozsudek odvolacího soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.

s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.

b) o. s. ř.] a dále že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které

nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování

(dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci

se týká platnosti smlouvy o dílo, která je podle názoru dovolatele absolutně

neplatným právním úkonem podle § 38 a 39 ObčZ pro absenci splnění obligatorní

podmínky platnosti, a to předchozího souhlasu příslušného orgánu města Karlovy

Vary. Tento důvod vyplývá z dichotomie veřejnoprávního a soukromoprávního

postavení obce jako subjektu práva, která je dána ústavou, zákonem o obcích i

občanským zákoníkem, a z toho důvodu je u obce třeba rozlišovat rozhodování o

právních úkonech a vlastní provádění právních úkonů, protože ve většině případů

je subjekt rozhodující o právních úkonech obce odlišný od osoby, která právní

úkon obce reálně provádí. Kladné rozhodnutí příslušného orgánu obce (tj. vytvoření právně závazné vůle obce uskutečnit konkrétní právní úkon)

představuje proto zákonnou podmínku k vlastnímu provedení právního úkonu obce. V dané věci bylo rozhodnutí o uzavření smlouvy o dílo podle § 45 písm. p)

zákona č. 367/1990 Sb. v kompetenci rady města Karlovy Vary, která působnost

uzavírat smlouvy o dílo předmětného charakteru svěřila svým organizačním řádem

[jeho článkem II. odst. 3 bod 7.)] do působnosti odboru správy majetku města a

investic. Z toho je zřejmý i druhý důvod neplatnosti smlouvy o dílo,

spočívající podle dovolatele v nedostatku oprávnění Ing. A. A. činit úkony

jménem obce, tedy jednat a také podepisovat za město Karlovy Vary takový

dokument, kterým je posuzovaná smlouva. Jeho oprávnění k podpisu smlouvy nelze

dovodit ani z § 20 odst. 2 ObčZ, když uvedeným vnitřním předpisem obce

(organizačním řádem) byl k takovému úkonu zmocněn jiný odbor, než bytový, jehož

byl Ing. A. vedoucím, a podepisování smluv posuzovaného charakteru nebylo ani

obvyklé. Ing. A. tedy překročil své oprávnění podpisem smlouvy o dílo a právní

účinky smlouvy o dílo nemohly nastat, neboť nebyla splněna podmínka daná v § 20

odst. 2 poslední věta ObčZ – jde-li o překročení, o kterém druhý účastník

nemohl vědět. Dovolatel je přesvědčen, že žalovaný nemohl nevědět, že Ing. A. není oprávněn k jednání za město Karlovy Vary. Žalovaný měl, vzhledem k tomu,

že se jednalo o obchodněprávní vztah, kladoucí na jeho účastníky podstatně

vyšší nároky, než je tomu u vztahů občanskoprávních, vystupovat s dostatečnou

odbornou péčí, včetně péče právní, a oprávnění osoby jednající za druhého

účastníka kontrolovat a ověřovat. Dovolatel v této souvislosti poukázal na

vyjádření žalovaného z 29. 7. 1999, v němž uvedl, že „žalovaný pouze

předpokládal, že vedoucí odboru bytového byl zmocněn jak k podepisování

příslušných smluv, tak i k dalším jednáním za žalobce“. Dovolatel dále uvedl,

že ani plnění z neplatné smlouvy samo o sobě nepředstavuje konvalidaci

neplatnosti smlouvy. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem

shledává dovolatel také u posouzení jeho odstoupení od smlouvy. Z článku 7.1. a

celkové dikce smlouvy o dílo je zřejmé, že smluvní strany sledovaly možnost

odstoupit od smlouvy o dílo vždy v případě, že žalovaný jako zhotovitel díla

nezahájí práce na provedení jednotlivých částí díla řádně a včas.

Vydání

stavebního povolení je přitom vázáno na obligatorní podmínku existence řádné

projektové dokumentace, s jejímž předložením dovolateli jako objednateli díla

byl žalovaný v prokazatelném prodlení. Podle článku 3. 1. 1. měl žalovaný

zahájit práce technického dozoru investora 15. 12. 1994 a pokud tak neučinil,

vzniklo dovolateli právo na odstoupení od smlouvy. I v případě platnosti

smlouvy tedy došlo odstoupením k jejímu zániku ex nunc. Dovolatel navrhl

zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že rozsudek odvolacího soudu

byl právní zástupkyni doručen po smrti žalovaného Ing. Romana Pavlíka, v době,

kdy ještě nebylo rozhodnuto o procesním nástupnictví. Rozsudek odvolacího soudu

nabyl podle názoru žalovaného právní moci až 23. 7. 2003, kdy již byly soudu

prvního stupně zaslány příslušné listiny o dědici zemřelého Ing. Romana

Pavlíka, včetně plné moci k zastupování udělené JUDr. J.P. Dovolání žalobce

doručené soudu 30. 5. 2003 proto nemá účinky řádně podaného dovolání a mělo by

být odmítnuto. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že nejsou důvody pro

odmítnutí dovolání, má žalovaný zato, že nejsou dány dovolací důvody uplatněné

dovolatelem. Právní posouzení věci odvolacím soudem je v dané věci správné,

neboť soud se nedopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav,

použil správné právní předpisy a tyto bezchybně aplikoval. Konečně dovolatel

ani nenamítá, že by v některých konkrétních případech měly být aplikovány jiné

právní normy. U druhého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

dovolatel neuvádí žádné argumenty k naplnění tohoto dovolacího důvodu. Žalovaný

navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a

že je podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený

rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že

dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.

1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami

řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly

v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolatel

netvrdil a ani ze spisu se nepodávají.

Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných

dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového

vyjádření v dovolání. Dovolatel uplatnil dovolací důvod stanovený v § 241a

odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího

soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle

právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice

správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval.

Dovolatel především nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že smlouva o

dílo uzavřená účastníky řízení dne 12. prosince 1994 je platným právním úkonem,

neboť podle názoru odvolacího soudu předchozí kladné rozhodnutí obecní rady

není bezvýjimečnou podmínkou platnosti takového právního úkonu obce.

U obce jako veřejnoprávní korporace je nutno při posuzování nezbytných

náležitostí právních úkonů, které činí, vycházet nejen z obecných ustanovení

občanského zákoníku, která stanoví náležitosti právních úkonů právnických osob,

ale také ze speciálního právního předpisu, vymezujícího postavení obce, tj. v

posuzované věci z dnes již zrušeného zákona o obcích č. 367/1990 Sb. ve znění

platném v době uzavření předmětné smlouvy o dílo (dále jen „zákon o

obcích“).

Oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce, tj. o tom, zda, případně jaký

právní úkon obec učiní, je podle uvedeného zákona o obcích beze zbytku

rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo, a to tak, že obecní

zastupitelstvo rozhoduje o nejzávažnějších, taxativně vypočtených, právních

úkonech podle § 36a odst. 1 a 2 zákona o obcích, zatímco obecní rada rozhoduje

na základě generální (zbytkové) klausule uvedené v § 45 písm. p) zákona o

obcích o všech ostatních právních úkonech obce (v této souvislosti srov. též

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2003 sp. zn. 21 Cdo 224/2002). Žádný

z těchto orgánů však nemůže vystupovat jménem obce navenek. Toto oprávnění

přísluší starostovi jako statutárnímu orgánu obce (§ 52 odst. 2 věta první

zákona o obcích), či jiným pracovníkům obce podle § 20 odst. 2 ObčZ. Starosta

obce, případně jiní pracovníci, tedy nemohou vytvářet sami vůli obce; mohou

pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního

zastupitelstva (§ 36a zákona o obcích) nebo obecní rady [§ 45 písm. p) zákona o

obcích] je třeba v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou

podmínku právního úkonu (conditio legis). Protože uzavření smlouvy o dílo je

právním úkonem (který není vyhrazen ve smyslu § 36a zákona o obcích obecnímu

zastupitelstvu), měla by o něm nejprve rozhodnout obecní rada [§ 45 písm. p)

zákona o obcích]. Absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost

právního úkonu obce - srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 4. 2001 sp. zn.

IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod

pořadovým číslem 61, nebo ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. III. ÚS 721/2000,

uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem

103.

V posuzované věci tedy postupoval odvolací soud správně, pokud přijal závěr,

že rozhodnutí o uzavření smlouvy o dílo účastníků řízení bylo svěřeno do

působnosti obecní rady, a to podle § 45 písm. p) zákona o obcích, jako ostatní

otázka spadající do samostatné působnosti obce, která nebyla vyhrazena obecnímu

zastupitelstvu. Aplikace tohoto ustanovení na zjištěný skutkový stav odvolacím

soudem však již správná není. Odvolací soud totiž vyšel z nesprávného právního

názoru, že předchozí kladné rozhodnutí obecní rady není podmínkou platnosti

smlouvy o dílo, neboť třetí osoby vstupující s obcí do právních jednání v

těchto věcech nemohou jednoznačně vědět, kdo je oprávněn o takovém úkonu obce

rozhodnout. Takové právní posouzení je nesprávné, z výše uvedeného je zřejmé,

že v případě absence rozhodnutí obecní rady je smlouva podle § 39 ObčZ

absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, a to i v případě, že se jedná o

obchodní závazkový vztah. Nejde totiž o případ, kdy by ve smyslu § 267 odst. 1

ObchZ byla neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého

účastníka. Ustanovením o neplatnosti smlouvy je v tomto případě chráněna nejen

obec jako účastník právních vztahů, ale je chráněn i princip územní samosprávy,

zakotvený v článku 8, 100 a 101 Ústavy. Tím, že oprávnění rozhodovat o

právních úkonech obce je rozděleno mezi obecní zastupitelstvo a obecní radu, je

zajištěno, že o právních úkonech obce budou rozhodovat volené samosprávné

orgány obce. Tato zásada se projevila i v současné době platném zákoně č.

128/2000 Sb., o obcích. Podle ustanovení § 41 odst. 2 tohoto zákona jsou právní

úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, bez

tohoto schválení od počátku neplatné.

Soud prvního stupně, jehož právní názor odvolací soud akceptoval, použil na

obhajobu svého závěru o platnosti smlouvy o dílo také argumentaci, že

neplatnosti právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo tuto neplatnost sám

způsobil. Tato námitka je však bezpředmětná, protože ji lze uplatnit pouze u

relativní neplatnosti právního úkonu podle § 40a ObčZ.

Pokud žalobce namítá, že Ing. A. nebyl oprávněn při uzavírání předmětné

smlouvy jednat jménem města Karlovy Vary, ztotožňuje se Nejvyšší soud se

závěrem odvolacího soudu, že za situace, kdy původní žalovaný byl jako

zhotovitel vybrán v soutěži a poté vedoucím odboru bytového hospodářství Ing.

A. A. vyzván k uzavření „hospodářské smlouvy“, nemohl ve smyslu § 20 odst. 2

ObčZ o překročení jednatelského oprávnění Ing. A. vědět a takový úkon by

žalobce v případě, že by o uzavření této smlouvy rozhodla ve smyslu § 45 písm.

p) zákona o obcích obecní rada, zavazoval. Ze skutkového zjištění soudů obou

stupňů se nepodává, že by nevědomost původního žalovaného o tom, že by Ing. A.

nebyl oprávněn k uzavření této smlouvy, byla zpochybněna. Za této situace je

nadbytečné posuzovat, zda byl Ing. A. podle § 20 odst. 2 věty první ObčZ

oprávněn jménem žalobce předmětnou smlouvu uzavřít.

Pokud se týká námitky dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku

odstoupení žalobce od posuzované smlouvy o dílo podle jejího článku 7. 1.,

ztotožňuje se Nejvyšší soud se závěrem, který učinil již soud prvního stupně,

že pokud by byla smlouva o dílo ze dne 12. 12. 1994 č. 19/94120085 platná, mohl

by ve smyslu čl. 7. 1. této smlouvy žalobce od této smlouvy podle § 344 ObchZ

odstoupit v případě, že původně žalovaný nezahájí práce podle článku 3. 1. 2.

smlouvy. Podle uvedeného bodu měly být tyto práce zahájeny týden po vydání

stavebního povolení. To však podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z

něhož vyšel i odvolací soud a jež ani žalobce nezpochybňuje (namítá pouze, že

stavební povolení nebylo vydáno pro okolnosti na straně původního žalovaného)

vydáno nebylo a proto z tohoto důvodu žalobce od smlouvy odstoupit nemohl,

neboť lhůta pro zahájení prací v době odstoupení od smlouvy (žalobce od smlouvy

odstoupil dopisem ze dne 24. 8. 1995) neuplynula. Pokud v dovolání žalobce

uvádí, že od smlouvy odstoupil z důvodu porušení povinnosti původního

žalovaného zahájit činnost technického dozoru investora v termínu 15. 12. 1994

podle článku 3. 1. 1. smlouvy, ztotožňuje se Nejvyšší soud se závěrem, který

učinil již soud prvního stupně, že podle článku 7. 1. smlouvy byl žalobce

oprávněn od smlouvy odstoupit v případě porušení povinnosti zahájit práce podle

článku 3. 1. 2. smlouvy a nikoliv podle článku 3. 1. 1. smlouvy.

Argumenty dovolatele ohledně námitky započtení vznesené v průběhu řízení

žalovaným, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť tato otázka nebyla odvolacím

soudem vzhledem k právnímu závěru, který učinil, řešena.

Lze tedy shrnout, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 45 písm. p)

zákona o obcích právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že je tato

smlouva platná, neobstojí a dovolací důvod nesprávného právního posouzení

věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší

soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro

které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu

prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

JUDr. Zdeněk Des,v.r.

předseda senátu