32 Odo 1131/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr.
Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci
žalobkyně C. T., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. L. K.,
zastoupenému, advokátem, o zaplacení 1.326.682,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 864/98, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2004, č. j. 29 Co 72/2004 -
169, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení k rukám jeho zástupce 21.660,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 26. února 1999, čj. 7 C 864/98 – 30,
zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení
1.326.682,- Kč s příslušenstvím a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. září
1999, čj. 29 Co 338/99 – 51, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že námitce
promlčení vznesené žalovaným ohledně částky 777.674,- Kč je nutno přisvědčit.
Okresní soud v Kolíně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. února
2001, č.j. 7 C 864/98 - 99, zcela zamítl žalobu na zaplacení
částky 1.326.682,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), představující náklady,
které podle žalobních tvrzení vznikly žalobkyni úhradou stojného Č. d. za
prodloužení pobytu jejich vozových jednotek se zbožím pro žalovaného na vlečce
c. v M., k němuž docházelo v důsledku prodlení žalovaného s placením kupní ceny
a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně z mechanismu plnění dodávek sjednaného mezi účastníky
dovodil, že žalobkyně nebyla oprávněna objednat dopravu zboží pro žalovaného a
naložit tímto zbožím vagóny, pokud neměla konkrétní dílčí dodávku sjednanou a
zaplacenou. Pokud tak přesto učinila, jednala na vlastní riziko a musí si nést
náklady s tím spojené; proto nevyhověl žalobě do částky 549.008,- Kč s
příslušenstvím. V rozsahu zbývající částky, tj. 777.674,- Kč s příslušenstvím,
pak žalobu zamítl z důvodu úspěšně uplatněné námitky promlčení práva, když
shledal, že mezi účastníky se jednalo o obchodně právní vztah a žaloba byla
podána po uplynutí čtyřleté promlčecí doby počítané od data uznání závazku.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. února 2002, čj. 29 Co 691/2001 – 125,
zrušil k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v bodu I.
zamítavého výroku do částky 549.008,- Kč s příslušenstvím a dále v bodu II.
výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (výrok I.), a týmž usnesením ho potvrdil ve zbývající
části bodu I. zamítavého výroku co do částky 777.674,- Kč s příslušenstvím
(výrok II.).
Usnesení odvolacího soudu ve výroku II. (tedy co do potvrzení zamítavého
rozhodnutí o zaplacení 777.674,- Kč s příslušenstvím) bylo zrušeno usnesením
Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 16. září
2003, čj. 32 Odo 817/2002 – 158, a v tomto rozsahu byla věc vrácena
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení, přičemž důvodem zrušení byla mimo
jiné skutečnost, že usnesením odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně a forma rozhodnutí nebyla v souladu s ustanovením § 223 o.s.ř.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2004, č.j. 29 Co 72/2004 -
169, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně zamítavého rozhodnutí
o zaplacení částky 777.674,- Kč spolu s 20% ročním úrokem z prodlení z uvedené
částky od 8. června 1994 do zaplacení potvrdil.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně při rozhodování o zaplacení
777.674,- Kč s příslušenstvím provedl všechny důkazy, na zjištěný skutkový stav
aplikoval příslušná zákonná ustanovení a dospěl ke správným závěrům ve vztahu k
uplatněné námitce promlčení. Mezi účastníky byla dne 29. října 1993 uzavřena
kupní smlouva č. 110/93/50, podle smluvního záhlaví je smlouva uzavřena podle
§ 409 a násl. obchodního zákoníku. Žalovaný ke dni 20. dubna 1994 uznal závazek
zaplatit fakturu č. 54100044 na částku 777.674,- Kč, žalobkyně žalobu ve věci
podala po uplynutí nové čtyřleté promlčecí doby (srov. § 407, odst. 1
obchodního zákoníku) dne 15. května 1998. Žalovaný vznesl námitku promlčení
důvodně a promlčené právo nemohl soud žalobkyni přiznat. V dané věci se podle
odvolacího soudu jedná o vztah mezi podnikateli, který se týká jejich
podnikatelské činnosti (srov. § 261 obchodního zákoníku). Dohodli-li účastníci
v záhlaví kupní smlouvy, že se jejich závazkový vztah řídí obchodním zákoníkem,
je nutno podle tohoto právního předpisu posoudit nejen kupní smlouvu, ale i
uznání z ní plynoucího závazku a běh promlčecí doby u tohoto závazku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, opírajíc
jeho přípustnost o ustanovení § 237, odst. 1, písm c) o.s.ř.. Důvody podle §
241a, odst. 2,
písm. a) a b) o.s.ř. shledala dovolatelka v tom, že byla odňata svému zákonnému
soudci, neboť po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu usnesením
Nejvyššího soudu čj. 32 Odo 817/2002 - 158, projednal věc senát Krajského
soudu v Praze v jiném složení. Co do právního posouzení věci dovolatelka
vytkla rozsudku odvolacího soudu závěr, že se jednalo o obchodně závazkový
vztah mezi podnikateli, který se týká jejich podnikatelské činnosti, neboť v
záhlaví kupní smlouvy č. 110/93/50 ze dne 29.10.1993 účastníci uvedli, že
smlouva je „uzavřená podle § 409 a následujících zákona č. 513/1991 Sb.“
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí shledala dovolatelka v
názoru vyjádřeném větou: „Není-li v textu jednotlivých článků smlouvy výslovně
uvedeno, je-li sjednána v režimu práva občanského nebo práva obchodního, má se
za to, že takové ujednání strany neučinily, a to bez ohledu na formulaci
záhlaví smlouvy, že smlouva je uzavřena podle určitého zákona.“ Slovní spojení
„uzavřena podle zákona“ vyložila dovolatelka tak, že je jím rozumí výlučně
uzavření smlouvy (dokonaný děj končící podepsáním listiny o smlouvě), opačný
výklad by podle ní přinášel pochyby o tom, které ze znění novelizací zákona je
třeba aplikovat. Dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a vrátit
mu věc k novému rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání shledal rozsudek odvolacího soudu
správným a navrhl dovolání odmítnout.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí
soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v
souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném po 1.1.2001.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (nikoli
podle § 237, odst. 1, písm. c/ o.s.ř., jak nesprávně uvádí dovolatelka), neboť
směřuje do rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl v otázce promlčení žalovaného nároku vázán
právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil,
dovolání však není důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen
přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 243 odst. 3
o. s. ř.). S výjimkou níže vypořádané dovolací výtky, že žalobkyně byla odňata
zákonnému soudci, nejsou jiné vady řízení dle shora citovaných ustanovení
namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu v prvé řadě tím, že ve
dnech 19. února 2002 a 24. března 2004 rozhodoval o opravných
prostředcích senát odvolacího soudu v různém složení. Dovozuje, že byla odňata
zákonnému soudci a má za to, že řízení je v důsledku toho postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud
vznesenou námitku nehodnotí jako námitku nesprávného obsazení soudu (srov. §
229, odst. 1, písm. f/ o.s.ř.), neboť o nesprávné obsazení soudu jde jen tehdy,
kdy místo senátu rozhodoval samosoudce (předseda senátu), kdy věc projednal a
rozhodl jiný senát nebo samosoudce, než stanovil rozvrh práce, nebo kdy věc
projednal a rozhodl vyšší soudní úředník, justiční čekatel nebo soudní
tajemník, aniž by k tomu byl podle zvláštních předpisů oprávněn a dovolatelka
nevytýká ani jednu z uvedených alternativ.
V nálezu ze dne 29.5.1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, publikovaném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, v sešitě 8/1997, pod číslem
65/1997 Ústavní soud vysvětlil, že ústavní imperativ, dle něhož \"nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci\" (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení
jednajícího soudu ad hoc, nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by
mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi
soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany plynoucí ze zásady o
zákonném soudci uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se
mu staly známy. Splnění posléze uvedené podmínky z dovolání podaného v této
věci (s přihlédnutím k obsahu protokolu o jednání před odvolacím
soudem ze dne 24. března 2004) nevyplývá.
V řízení odvolacím, v němž soudy rozhodují v senátech, se výrazem
„zákonný soudce“ rozumí příslušný senát (srov. § 36a, odst. 3, část věty za
středníkem o.s.ř.), kterému byla věc podle rozvrhu práce dotčeného soudu
přidělena (srov. § 36, odst. 2 o.s.ř.). Z obsahu spisu se podává, že rozhodnutí
Krajského soudu v Praze v této věci byla vždy vydána týmž senátem označeným
„29 Co“. Dovolatelka nenamítá, že senát rozhodoval ve složení jiném, než
stanovil rozvrh práce, a dovolací soud nemá její výtku za důvodnou také
proto, že jiné obsazení senátu není vadou řízení, s níž by bez dalšího mohlo
být spojováno nesprávné rozhodnutí soudu.
Názor dovolatelky o tom, že pro závěr, že jde o obchodní vztahy, nestačí uvést
ve smluvním záhlaví právní předpis, jímž se závazkový vztah řídí, ale je třeba
tak výslovně učinit u jednotlivých článků smlouvy, přehlíží, že předmětem
řízení byla náhrada nákladů spočívajících v poplatcích za pobyt vozových
jednotek Č. d. na vlečce c. v M., nikoli přímý nárok z uzavřené kupní smlouvy.
Přijaté řešení má Nejvyšší soud za adekvátní, neboť do vzájemného vztahu
účastníci vstoupili jako podnikatelé, přičemž s přihlédnutím k okolnostem (šlo
zřejmě o koupi zboží – cukru - z cukrovaru v množství pro potřebu nikoli
osobní) se jejich vztah týkal jejich podnikatelské činnosti. Byli-li
účastníci podnikateli a žalobou tvrzený nárok vznikl při jejich podnikatelské
činnosti (což se navíc ani v dovolání nezpochybňuje), řídí se nejen přímé
nároky ze smlouvy, ale i vztahy se smlouvou související (smlouvou vyvolané)
částí třetí obchodního zákoníku (srov. § 261, odst. 1 obchodního zákoníku), a
to včetně obecných ustanovení obsažených v hlavě první, kam mimo jiné spadá
úprava náhrady škody (§ 373), uznání závazku (§ 323), i úprava promlčení (§
387 a násl.) přitom od ustanovení § 261 obchodního zákoníku se nelze odchýlit,
či toto ustanovení vyloučit (srov. § 263, odst. 1 obchodního zákoníku). Jinými
slovy vyjádřeno, závazkový vztah (a to i vztah ze způsobené škody či
bezdůvodného obohacení - srov. § 489 občanského zákoníku) vzniklý mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti podléhá již na základě zákona
úpravě části třetí obchodního zákoníku, smluvní ujednání stran v tomto směru
není rozhodné.
Dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, proto
dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudkem (§ 243b, odst. 6 o.s.ř.), zamítl (§ 243b odst. 2, část věty
před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142, odst. 1 o. s. ř.. Žalobkyně nebyla
úspěšná a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soud proto přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za
zastupování advokátem podle § 3, odst. 1, bod 6., § 10, odst. 3 a § 18,
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 21.585,- Kč a dále podle § 13, odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč za
jeden úkon právní služby představovaný písemným vyjádřením k dovolání ze
dne 22. září 2004. Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši
celkem Kč 21.660,- je žalobkyně podle § 149, odst. 1 o.s.ř. povinna zaplatit
přímo k rukám zástupce žalovaného.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 20. dubna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu