NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 1132/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v
právní věci žalobkyně Č. k. p., zastoupené Č. p. a.s., proti žalované D. p.
hl. m. Prahy, akciová společnost, o zaplacení částky 231 162,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15C 46/2002,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
prosince 2003, č.j. 58 Co 533/2003-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 16. května 2003, č.j. 15C 46/2002-63, jednak ve
vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni
částku 231 162,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 29. prosince 2000 do zaplacení a
dále ve výroku o nákladech řízení státu (první odstavec výroku). Odvolací soud
dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve
vztahu mezi účastníky navzájem a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (druhý odstavec výroku). V odvoláním nenapadeném zamítavém
výroku co do zbývajícího požadovaného příslušenství zůstal rozsudek soudu
prvního stupně nedotčen.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s právními závěry, které z nich soud prvního stupně dovodil.
Podle obsahu spisu tak bylo rozhodnuto o regresním nároku žalobkyně vůči
žalované vzniklého tím, že Č. p. a.s., zatupující žalobkyni, zaplatila třetím
osobám škodu v celkové výši 231 162,- Kč způsobenou žalovanou. Podle skutkově
zjištěného stavu došlo ke vzniku škody na dvou motorových vozidlech dne 20.
listopadu 1997 při dopravní nehodě způsobené linkovým autobusem žalované, který
řídil její zaměstnanec J. P. po požití alkoholu. Vycházeje z propočtové hladiny
alkoholu zjištěné znaleckým posudkem vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že
J. P., který zavinil dopravní nehodu, měl v době této nehody v krvi 0,67 – 0,93
promile alkoholu. Za tohoto stavu soud prvního stupně podle odvolacího soudu
proto nepochybil, pokud rozhodl o oprávněnosti žalobního nároku za aplikace §
11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a
podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
motorového vozidla (ve znění platném do 31. prosince 1997), podle něhož má
pojišťovna právo na náhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené
provozem motorového vozidla proti pojištěnému, který škodu způsobil úmyslně
nebo po požití alkoholického nápoje, byl-li v krvi zjištěn obsah alkoholu ve
výši nad 0,30 promile.
Odvolací soud nepřisvědčil názoru odvolatelky (žalované), že jedním z
předpokladů vzniku povinnosti pojištěného nahradit pojišťovně částku, kterou
vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla, je příčinná
souvislost mezi požitím alkoholu a způsobenou škodou. Uvedl, že v předmětném
sporu nejde o způsobení škody osobou pojištěného, nýbrž o způsobení škody
provozem motorového vozidla, které pojištěný užil po požití alkoholického
nápoje. Podle posouzení odvolacího soudu postačí ke vzniku nároku pojišťovny
vůči pojištěnému, který je originárním právem pojistitele vůči pojištěnému
podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) cit. vyhlášky, objektivní fakt, že
pojištěný způsobil škodu užitím vozidla po požití alkoholického nápoje, byl-li
v krvi zjištěn obsah alkoholu ve výši nad 0,30 promile, jak tomu bylo v souzené
věci. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil žalované dožadující se použití
analogie § 420 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a jako nedůvodnou
posoudil i její námitku promlčení, kterou vznesla v odvolacím řízení. Odvolací
soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela
o zásadní právní význam tohoto rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), který spatřuje ve dvou dále
uvedených dosud nevyřešených právních otázkách. První z nich formuluje tak, zda
má pojišťovna nárok na úhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené
provozem motorového vozidla, v každém případě předchozího požití alkoholického
nápoje nebo zda je nutná existence příčinné souvislosti mezi požitím
alkoholického nápoje a vzniklou škodou. Druhou otázku vymezuje tak, zda je
tento nárok dán i v případě, kdy je stav pojištěného v době nehody ovlivněn
jinou okolností, kterou pojištěný nemohl předpokládat a která nebyla ovlivněna
ani způsobena předchozím požitím alkoholického nápoje.
Dovolatelka oponuje právnímu názoru odvolacího soudu, podle něhož má pojišťovna
nárok podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 492/1991 Sb. v každém případě,
kdy ke škodě dojde po požití alkoholického nápoje pojištěným. Odvolacímu soudu
vytýká, že směšuje dva zcela rozdílné právní nároky. Tím prvním označuje
zákonný nárok poškozených podle § 427 obč. zák. na náhradu škody, která jim
byla v důsledku dopravní nehody způsobena a kterou jim žalobce za žalovanou
uhradil. Byť jde o objektivní odpovědnost, je i v tomto případě podle mínění
dovolatelky nutná existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a zvláštní
povahou provozu dopravního prostředku. Jako druhý z nároků dovolatelka uvádí
nárok pojišťovny vůči pojištěnému na úhradu částek zaplacených ostatním
účastníkům na úhradu škody v důsledku objektivní odpovědnosti pojištěného,
který jí ovšem vzniká pouze při splnění podmínek stanovených ve speciálním
ustanovení § 11 vyhlášky č. 492/1991 Sb. Z výkladu tohoto zákonného ustanovení,
zejména z výkladu pojmu „způsobil škodu .. po prokázaném požití alkoholického
nápoje“ dovolatelka dovozuje, že mezi prokázaným požitím alkoholických nápojů
provozovatelem resp. jeho zaměstnancem a způsobenou škodou musí být příčinná
souvislost. Namítá, že pojišťovna nemá nárok na úhradu regresního plnění vůči
provozovateli motorového vozidla zejména v případě, kdy je škoda způsobena
jinou okolností, která nebyla ovlivněna požitím alkoholických nápojů ze strany
řidiče a která podle vyjádření dovolatelky zásadním způsobem přerušuje
příčinnou souvislost mezi tímto požitím a škodnou událostí. Za tuto jinou
okolnost dovolatelka označuje náhlou, řidičem nepředpokládanou a požitím
alkoholu neovlivnitelnou nevolnost, která znemožnila řidiči ovládnout své
jednání v době dopravní nehody, jak tomu bylo v souzené věci.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadeného rozhodnutí zrušil.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.)
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím
naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze
považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora
popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla (srov. shodně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto
pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal,
že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by
zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelkou vymezené související otázky, které navazují na názor dovolatelky o
nutnosti příčinné souvislosti mezi požitím alkoholu a způsobenou škodou, byly
v rozhodování dovolacího soudu již vyřešeny, přičemž odvolací soud rozhodl
otázku nároku pojišťovny vůči pojištěnému podle ustanovení § 11 odst. 1 písm.
a) vyhlášky č. 492/1991 Sb., při jehož výkladu nijak nepochybil, s dosavadní
judikaturou v souladu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. července 2000,
sp. zn. 25 Cdo 305/2000, na který odvolací soud v odůvodnění napadeného
rozhodnutí odkazuje, posuzoval nárok pojišťovny podle § 11 odst. 1 písm. d)
cit. vyhlášky na náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené
neoprávněným provozem motorového vozidla. V uvedeném rozhodnutí bylo
vysvětleno, že ke vzniku nároku pojišťovny vůči pojištěnému postačí objektivní
fakt, že pojištěný užil vozidlo k provozu, i když to podle platných předpisů
učinit nesměl; stačí tedy, že provozovatel svěřil vozidlo k nepovolenému
provozu jiné osobě. Jinak řečeno, stačí-li ke vzniku uvedeného nároku
pojišťovny samotná existence objektivní skutečnosti, nevyžaduje se již příčinná
souvislost mezi touto skutečností a způsobenou škodou. Dospěl-li potom odvolací
soud v souzené věci k závěru, že podmínkou vzniku nároku pojišťovny vůči
pojištěnému není existence příčinné souvislosti mezi požitím alkoholu a
způsobenou škodou, nýbrž je postačující objektivní fakt, že pojištěný způsobil
škodu po požití alkoholického nápoje, byl-li v krvi zjištěn obsah alkoholu ve
výši nad 0,30 promile, nelze mu žádné právní pochybení vytýkat. Jiný výklad z
textu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 492/1991 Sb., jak činí
dovolatelka, dovodit nelze. Ze slovního spojení „způsobil škodu po požití
alkoholického nápoje“ nelze v žádném případě vysledovat tvrzenou nutnost
příčinné souvislosti mezi požitím alkoholu a způsobenou škodou. Právě naopak, z
uvedené textace zcela jednoznačně vyplývá, že bylo-li prokázáno požití alkoholu
(a to ve výši nad 0,30 promile v krvi) pojištěnému, který způsobil dopravní
nehodu, má pojišťovna vůči němu regresní nárok a to bez ohledu na to, jaká byla
bezprostřední příčina dopravní nehody (například náhlá nevolnost řidiče, jak
argumentuje dovolatelka).
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a
dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší
soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 za situace, kdy žalovaná, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v
souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu