32 Odo 1155/2003

32 Odo 1155/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Z. I. s. r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované H. M., zastoupené, advokátem, o zaplacení 33 789,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 370/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2003, č.j. 13 Co 338/2001 - 130, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. března 2001, č.j. 6 C 370/97-108, zamítl žalobu na zaplacení částky 33 789,22 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 11. 5. 1996 do zaplacení, ohledně částky 152,58 Kč s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3. 5. 1994 kupní smlouvu, kterou si kupující (žalovaná) u prodávající (žalobkyně) objednala nádobí D 120 Universal za kupní cenu 1 798 DEM s tím, že kupní cena bude uhrazena zálohově ve 24 splátkách, přičemž první splátka (záloha) 180 DEM bude zaplacena 10. 6. 1994 a další pak vždy k desátému dni v měsíci; poslední splátka měla být uhrazena 10. 5. 1996. Mezi reprezentantem žalobkyně R. V. a žalovanou došlo na předváděcí akci zboží k ústnímu ujednání možnosti odstoupení od smlouvy, žalovaná od smlouvy písemně odstoupila, což bylo patrno z dopisu žalobkyně ze dne 9. 11. 1994, který odkazoval na dopis z 16. 5. 1994, kdy žalobkyně upozorňuje žalovanou na povinnosti vyplývající z kupní smlouvy. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu, žalovaná ve smyslu § 48 odst. 1 obč. zák. platně od uzavřené smlouvy odstoupila, došlo ke zrušení smlouvy a žalobkyně nemá právo na zaplacení kupní ceny. Dále dovodil, že smlouva je neplatná ve smyslu § 39 obč. zák., neboť byla uzavřena v rozporu s §12 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění platném v době uzavření smlouvy, podle něhož je prodávající povinen informovat spotřebitele o ceně prodávaných výrobků tak, aby nevzbuzoval zdání o tom, že cena je nižší a je povinen označit výrobky cenou, což se v daném případě nestalo, neboť uvedení ceny v markách mohlo vzbuzovat zdání o tom, že cena je nižší a výroby ani nebyly cenou řádně označeny.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. února 2003, č.j. 13 Co 338/2001 – 130 rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části o zamítnutí žaloby tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 33 789,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % z částky 8 479,14 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení, se 17% úrokem z prodlení z částky 10 692,60 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení, a s 19% úrokem z prodlení z částky 14 617,48 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení; pokud se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 3% z částky 8 479,14 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení a ve výši 2% z částky 10 692,60 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení, v tomto rozsahu

žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, neboť dospěl-li okresní soud k závěru, že smlouva je podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem neplatná, vylučuje tento závěr jeho první závěr, že žalovaná od smlouvy platně odstoupila, neboť odstoupit lze jen od platně uzavřené smlouvy. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o prodeji na objednávku s tím, že k plnění dojde teprve po zaplacení sjednané ceny, přičemž toto ujednání není v rozporu se zákonem, připouští-li tuto možnost ustanovení § 613 obč. zák., a smlouva není z tohoto důvodu neplatná.

Smlouva není neplatná ani z důvodu pro rozpor se zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění platném v době uzavření smlouvy, zpochybňuje-li její platnost žalovaná námitkou použití tzv. typové smlouvy, neboť případné neschválení typové smlouvy nesankcionuje uvedený zákon neplatností smlouvy. Odvolací soud neshledal důvodnou rovněž námitku žalované směřující k porušení povinnosti žalobkyně informovat spotřebitele o ceně prodávaného zboží a označení výrobků cenou, když z dokazování vyplynulo, že i když zboží cenovkami opatřeno nebylo, reprezentantem žalobkyně na předváděcí akci byla při předvádění každé sady nádobí uvedena i jejich cena v markách.

Samotné ujednání o kupní ceně bylo vyjádřením smluvní volnosti účastníků při uzavírání smlouvy a toto ujednání není v rozporu se zákonem č. 526/10990 Sb., o cenách, ani zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a není ani v rozporu s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy rovněž nelze shledat nabízení zboží k prodeji na tzv. předváděcích akcích, jež by odůvodňovalo závěr o neoprávněnosti požadavku žalobkyně na zaplacení kupní ceny. Smlouva není neplatná ani z důvodu absence souhlasu jejího manžela s touto smlouvou, neboť s ohledem na skutečnost, že se nejedná v dané věci o právní úkon týkající se společné věci (ta měla být teprve do tehdy bezpodílového spoluvlastnictví získána), nepřichází v úvahu dovolání se neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu § 40a a § 145 odst. 1 obč. zák., a navíc bylo nutno přihlédnout k žalobkyní vznesené námitce promlčení uplatnění tohoto práva.

Odvolací soud proto dovodil, že předmětná kupní smlouva netrpí vadami, které jí žalovaná vytýkala, a byla uzavřena platně. Jestliže účastníci vtělili své shodné projevy vůle do písemné smlouvy, neakceptoval, že došlo k uzavření smlouvy v ústní formě včetně ujednání o možnosti odstoupení. Byť žalovaná zaslala žalobkyni písemně žádost o „zrušení“ kupní smlouvy, nebyla tato její žádost v zákonem předepsané formě (§ 40 odst. 2 obč. zák.) a účastníky dohodnuté písemné formě akceptována, nedošlo k oboustranně shodnému projevu vůle směřujícímu k ujednání odstoupení od smlouvy, a jestliže taková možnost nebyla v době jejího uzavření stanovena ve smlouvě ani zákonem (§ 48 odst. 1 obč. zák.), nemohla žalovaná od smlouvy odstoupit.

Odvolací soud odmítl i námitku žalované o nesouladu předmětné kupní smlouvy s právními normami vydanými v zemích Evropské unie, neboť platnost předmětné kupní smlouvy je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, event. dalších právních předpisů, ve znění účinném v době jejího uzavření, a nikoliv podle právních předpisů, či směrnic přijatých v zemích Evropské unie, jejichž členem Česká republika v době uzavření tohoto právního úkonu nebyla, proto jimi nemohla být vázána. Směrnici o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu převzala do českého právního řádu až novela obč. zák. (zákon č. 376/2000 Sb.) účinná od 1. 1. 2001 úpravou tzv. spotřebitelských smluv (§ 52 a násl. obč. zák.). Uzavřel, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni sjednanou kupní cenu a podle § 517 obč. zák. zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužných částek v rozhodném období.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že odstoupení od smlouvy bylo zakotveno v kupní smlouvě a bylo ujednáno i mezi reprezentantem žalobkyně a dovolatelkou, proto pokud žalovaná využila svého práva předmětnou kupní smlouvu zrušit, nemůže být žalobkyně úspěšná se svým návrhem a zaplacení kupní ceny. Závěr odvolacího soudu je tedy v tomto směru nesprávný, neboť vychází ze závěru, že odstoupení od smlouvy nebylo mezi účastníky dohodnuto a žalovaná nemohla od smlouvy odstoupit. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že uzavřená smlouva není v rozporu s dobrými mravy, když způsob a okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena, evidentně nasvědčuje porušení dobrých mravů, byla-li smlouva uzavírána na tzv. párty, na níž byli zúčastnění přesvědčování ke koupi zboží, byla-li smlouva prezentována zástupcem žalobkyně jako nezávazná objednávka, kterou lze zrušit, a byla-li zároveň kupní cena za prodávané zboží nepřiměřeně vysoká. Je přesvědčena, že byla reprezentantem žalobkyně uvedena v omyl jednak co do výše kupní ceny, jednala-li s ním o koupi zboží řádově v hodnotě 12 000 až 20 000 Kč, tak i co do možnosti zrušení vlastní smlouvy. Poukazuje, že neplněním této smlouvy nemohla vzniknout žalobkyni žádná škoda, proto považuje závěr o povinnosti žalované (osoby bez zaměstnání a bez jakýchkoli příjmů) plnit žalobkyni (silné obchodní společnosti) za rozhodnutí, které není v souladu s dobrými mravy, má-li žalovaná plnit žalobkyni jen proto, aby jí nevznikla škoda spočívající v tom, že by nedosáhla předpokládaného zisku. Zároveň poukázala na skutečnost, že zákonodárce v rozhodné době uzavírání předmětné smlouvy nezajistil žalované ochranu spotřebitele, jaká byla poskytována spotřebitelům ve všech zemích Evropské unie. Proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř. a neshledal dovolání žalované důvodným.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani neuvedla, v čem by mohla být spatřována vada řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Žalovaná v dovolání neuvedla, v čem konkrétně spatřuje důvod pro tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném dokazování. Brojí-li však proti závěru odvolacího soudu, že kupní smlouva nestanovila možnost odstoupení od smlouvy a namítá-li, že odstoupení od smlouvy bylo zakotveno v kupní smlouvě a bylo ujednáno i mezi reprezentantem žalobkyně a žalovanou, pak uvedenou námitkou žalovaná ve skutečnosti směřuje k nesprávnému výkladu kupní smlouvy, učiněného odvolacím soudem, tedy k uplatnění nesprávného právního posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

Pokud oprávnění od smlouvy odstoupit není založeno zákonem, lze tedy možnost odstoupení dohodnout. Z žádného ustanovení kupní smlouvy ze dne 3. 5. 1994, uzavřené mezi účastníky, však nevyplývá, že by si účastníci dohodli možnost odstoupení od smlouvy. Pokud spatřovala dovolatelka možnost odstoupení od smlouvy v ujednání: „V případě porušení smluvních povinností kupujícím je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny zboží podle § 544 obč. zák.“, nelze vytknout odvolacímu soudu nesprávnost výkladu tohoto ujednání ve smyslu § 35 obč. zák. tak, že možnost odstoupení nebyla v době uzavření smlouvy ve smlouvě stanovena, proto žalovaná nemohla od smlouvy odstoupit a je povinna zaplatit žalobkyni sjednanou kupní cenu. Dovolací soud neshledal v tomto směru pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Stejně tak neshledal pochybení soudu v jeho závěru, že odstoupení od smlouvy nebylo ujednáno, jestliže soud vyšel ze zjištění, že žádost žalované o „zrušení“ kupní smlouvy nebyla žalobkyní v zákonem předepsané formě (§ 40 odst. 2 obč. zák.) a zároveň účastníky dohodnuté písemné formě akceptována, a uzavřel-li, že pokud nedošlo k oboustranně shodnému projevu vůle směřujícímu k ujednání odstoupení od smlouvy, k platnému odstoupení od smlouvy nedošlo.

Správný je i závěr odvolacího soudu, že není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. ujednání o kupní ceně, bylo-li vyjádřením smluvní volnosti účastníků při uzavírání smlouvy (srov. Judikát R 30/1992, podle něhož se ponechává sjednání ceny jen na dohodě prodávajícího a kupujícího s výjimkou cen, na něž se vztahu regulace cen podle § 3 až 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách). V rozporu s dobrými mravy nelze shledat ani nabízení zboží k prodeji na tzv. předváděcích akcích, jež by odůvodňovalo závěr o neoprávněnosti požadavku žalobkyně na zaplacení kupní ceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 228/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Balák, Púry a kol., vyd. C.H.Beck Praha r. 2001, svazek 2, pod č. C 216, podle něhož ze způsobu či okolností, za nichž smlouva byla uzavřena, nelze dovozovat neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. z důvodu rozporu s dobrými mravy). Dovolatelce nelze ani přisvědčit, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, je-li účastníku přiznáno plnění podle platné kupní smlouvy.

S ohledem na výše uvedené není oprávněná námitka dovolatelky, že by kupní smlouva byla neplatná z důvodu, že byla reprezentantem žalobkyně uvedena v omyl jednak co do výše kupní ceny a co do možnosti zrušení vlastní smlouvy.

Odvolací soud s odkazem na dosavadní judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1957/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Balák, Púry a kol., vyd. C.H.Beck Praha r. 2002, svazek 14, pod č. C 1028) rovněž správně uzavřel, že platnost kupní smlouvy účastníků uzavřené dne 3. 5. 1994 je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, event. dalších právních předpisů, ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy, a nikoliv podle právních předpisů, či směrnic přijatých v zemích Evropské unie, jejichž členem Česká republika v době uzavření tohoto právního úkonu nebyla.

Z uvedeného vyplývá, že právní názor, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je správný, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn, proto Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. července 2004

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu