32 Odo 1260/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní
věci žalobce T. Ď., proti žalované K. p., a. s., o zaplacení částky 805.343,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 31 C
208/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
května 2004, č. j. 13 Co 102/2004-251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
zástupce JUDr. T. J.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. září 2003, č. j. 31 C 208/99-226
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 805.343,- Kč
s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady
řízení (výrok II.) a současně uložil žalobci zaplatit České republice náklady
znalečného (výrok III.). Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce domáhal
zaplacení pojistného plnění s tím, že byl vlastníkem vozu Audi 100 S4 2.3
Quattro, základní červené barvy, roku výroby r.v.1994, když k tomuto vozidlu
dne 16. 12. 1997 uzavřel s právním předchůdcem žalované pojistnou smlouvu mj. i
pro případ škody na voze vzniklé v důsledku havárie. Sjednané pojistné
zaplatil. Dne 24. 12. 1997 se vozidlo v důsledku havárie vzňalo a shořelo. Tato
skutečnost byla dne 29. 12. 1997 oznámena žalované a poté byl vrak vozidla
sešrotován. Vyšel ze zjištění, že dne 25. 11. 1997 byl propuštěn celním orgánem
na území ČR skelet vozu Audi 100 pro žalobce, ten dne 3. 12. 1997 požádal o
technický průkaz, vůz byl po kompletaci dne 5. 12. 1997 uznán za technicky
způsobilý a byla mu přidělena SPZ. Dne 16. 12. 1997 žalobce vůz pojistil,
přičemž tento byl identifikován typem, značkou, barvou a VIN. Dne 24. 12. 1997
byla Policii ČR ohlášena nehoda, při níž měl pojištěný vůz kompletně shořet,
vrak vozu byl odtažen a dne 5. 1. 1998 údajně sešrotován poté, co zaměstnanec
žalované pořídil fotodokumentaci. Další ohledání vozidla právě pro sešrotování
nebylo možné. Datum sešrotování budí pochybnosti, neboť dne 5. 1. 1997 měla být
ve společnosti C., s. r. o. dovolená. Uzavřel, na základě zkoumání dvěma
znalci, že ohořelé vozidlo mělo pravděpodobně jiný VIN na karoserii než vozidlo
pojištěné, kdy poslední tři znaky na ohořelém znaku jsou nerozkódovatelné.
Dovodil, že žalobce neprokázal poškození vozidla, které bylo předmětem pojistné
smlouvy, neboť to, že shořelé vozidlo bylo shodné značky, modelu, typu, roku
výroky a barvy nedokazuje jeho totožnost s pojištěným vozem, tedy věc
originální, ale pouze jeden z výrobků vozu určité série. V důsledku těchto
skutečností dospěl k závěru, že povinnost žalované k pojistnému plnění ve
smyslu ustanovení § 788 odst. 1 obč. zák. nenastala, neboť žalobce neprokázal
poškození vozidla, které bylo předmětem pojistné smlouvy, a jež bylo poškozeno
způsobem, mezi účastníky pojistné smlouvy dohodnutým tj. neprokázal, že nastala
kvalifikovaná pojistná událost. Žalobu proto zamítl.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. května 2004, č.
j. 13 Co 102/2004-251 potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o věci
samé a ve výroku o nákladech řízení státu (výrok I.), potvrdil výrok rozsudku
soudu prvého stupně o nákladech řízení mezi účastníky, rozsudek změnil co do
částky přiznané žalované na nákladech řízení před soudem prvého stupně (výrok
I.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení
(výrok II. ). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
plně se ztotožnil s jeho právním závěrem. Dovodil, že soud prvního stupně věc
správně posoudil, když přihlédl k ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. , ve smyslu
kterého jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Uzavřel, že pokud navržené důkazní prostředky nesměřují k závěru, aby tvrzené
skutečnosti byly prokázány, musí účastník nést důsledky negativního rozhodnutí
stejně jako v případě, kdy hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr,
že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Podle
odvolacího soudu právě pro neunesení důkazního břemene bylo třeba žalobu v
daném případě zamítnout. Poukázal na dva znalecké posudky hodnocené soudem
prvého stupně v souvislosti se všemi okolnostmi případu, s přihlédnutím ke
zprávě výrobce automobilů předmětné značky a výpovědím svědků, jakož i ke
skutečnosti, že žalobce nechal vůz sešrotovat, takže jej nebylo možno podrobit
dalšímu zkoumání. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal identitu shořeného
vozidla s tím, které bylo předmětem pojištění, tudíž neprokázal vznik práva na
plnění podle § 797 odst. 2 obč. zák., tedy, že nastala skutečnost, se kterou
je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit (pojistná událost). Pokud žalobce
navrhl až v odvolacím řízení provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. P., tento
důkaz označil v systému neúplné apelace podle § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
za nepřípustný, neboť účastníci byli soudem prvého stupně před skončením
jednání řádně poučeni postupem podle § 119a o. s. ř. Z uvedených důvodů
shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a jeho zamítavé rozhodnutí
potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opírajíc
jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodu, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel brojí proti názoru odvolacího
soudu, že bylo povinností žalobce – pojištěného – prokázat vznik práva na
pojistné plnění, tedy unést důkazní břemeno o totožnosti pojištěné věci s věcí
zničenou. Vytýká mu vadnost řízení spočívající v neúplně nebo nesprávně
zjištěném skutkovém stavu věci z důvodu neprovedení důkazů navržených žalobcem,
směřujících právě k prokázání identity pojištěného vozidla s vozidlem zničeným
požárem, přičemž za rozhodné (neprovedené) důkazy označuje navržené výslechy
svědka B. M. a znalce Ing. I. P. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v
chybném posouzení otázky důkazního břemene, založené na nesprávném výkladu
ustanovení § 797 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 788 odst. 1 obč.
zák. Je přesvědčen, že pojištěný splní svou povinnost tvrzení a unese své
důkazní břemeno o vzniku pojistné události, prokáže-li existenci pojistné
smlouvy a existenci nahodilé události, která způsobila poškození, zničení nebo
ztrátu věci, o níž pojištěný tvrdí, že byla věcí pojištěnou. K obraně
pojistitele založené na tvrzení, že nahodilou událostí nebyla poškozena resp.
zničena věc identická s věcí pojištěnou namítá, že se jedná o tvrzení žalované,
která také musí toto tvrzení prokázat. Pokud odvolací soud založil své
rozhodnutí na závěru, že je to žalobce, kdo neunáší své důkazní břemeno a v
důsledku toho neprokazuje právo na pojistné plnění, porušuje nesprávným právním
výkladem nejen právo procesní, ale i právo hmotné. Dovolatel navrhuje, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvého
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání v plném rozsahu ztotožňuje se s právními
závěry odvolacího soudu. Důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že se nehoda
stala právě na pojištěném vozidle a nastala tak pojistná událost spatřuje na
žalobci a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popř. protože
rozhodnutí odvolacího soudu je správné, aby toto zamítl.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s
body 1. 15. 17. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé
další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu pokud to zákon připouští.
Dovolání proti v pořadí prvému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena, nebo která odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku
v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že
řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o
takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního
posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu
zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní
otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu
rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro
posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní, nebo z oblasti hmotného
práva) jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž
lze dovolání odůvodnit je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže na něm napadené rozhodnutí spočívá,
bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z
těch na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím
soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom
otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam,
řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není
založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní
význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu
tak vskutku je.
Pro úvahu Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. se zřetelem k dovolací námitce žalobce, je rozhodná interpretace § 788
odst. 1 ve spojení s § 797 odst. 2 obč. zák. Podle § 788 odst. 1 obč. zák.
pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje poskytnout ve sjednaném rozsahu
plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže označená, když právo na
plnění z pojistné smlouvy vznikne, nastane-li skutečnost, se kterou je spojen
vznik povinnosti pojistitele plnit, tj. pojistná událost (§ 797 odst. 2 obč.
zák.).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud zamítl žalobu pro
neunesení důkazního břemene žalobcem o tom, že mu právo na plnění z pojistné
smlouvy vzniklo, neboť neprokázal, že nastala skutečnost, se kterou je spojen
vznik povinnosti žalované plnit, tedy že nastala pojistná událost.
Podle § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Podle § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li
účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být
rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit
soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost,
významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka
(v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1
větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato), nemohla být prokázána a
kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o
pravdivosti této skutečnosti ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Důkazní břemeno je institutem procesního práva, který stíhá toho účastníka, v
jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a
účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby jí soud uznal za
pravdivou. Je to tedy hmotné právo, které určuje, kdo má důkazní břemeno, tedy
kdy kdo musí něco prokázat proto, aby nastal právní účinek. Případné výjimky z
této obecné zásady upravuje zákon (například přesun důkazního břemene z
věřitele na dlužníka v případě uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák.).
Dovolací soud se plně ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že důkazní břemeno
nese žalobce. Stíhá-li důkazní břemeno toho účastníka (nestanoví-li právní
předpis jinak), jemuž je existence skutečnosti, o níž tvrdí, že nastala ku
prospěchu, pak v případně tvrzení žalobce, že mu vzniklo právo na plnění z
pojistné smlouvy, neboť shořené vozidlo bylo identické s vozidlem, které bylo
předmětem uzavřené pojistné smlouvy, je to žalobce kdo nese důkazní břemeno k
prokázání tvrzené skutečnosti. Výjimku z této zásady občanský zákoník v
souvislosti uplatněním požadavku na pojistné plnění podle § 797 odst. 2
obč.zák. nestanovuje.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit
řešení otázky neprovedení důkazů označených dovolatelem, tedy že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
protože se jedná o jinou vadu řízení, tedy dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., který však lze úspěšně uplatnit pouze tehdy, pokud je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Protože Nejvyšší soud nedospěl vzhledem k uvedeným dovolacím námitkám k závěru,
že odvolací soud řešil určující právní otázku, tedy existenci nároku na
pojistné plnění v rozporu s hmotným právem, ani k závěru, že jeho rozhodnutí má
zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. , není dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Z uvedených závěrů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243 odst. 1 věta
první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218
písm. c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobce z
procesního hlediska zavinil, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalované
vůči ní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady
žalované sestávají ze sazby odměny za zastoupení advokátem v částce 7.500,- Kč
podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhl. č.
484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. ledna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu