NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 1268/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A. T. R. spol. s r.o., proti žalovanému MUDr. V. Ř., advokátkou, o zaplacení částky 160 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 77/2000, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2003, č.j. 22 Co 268/2003-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 4. března 2003, č.j. 22 Co 77/2000-89, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 odmítl pro opožděnost odvolání žalovaného proti svému rozsudku ze dne 27. července 2001, č.j. 22 C 77/2000-50 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (první věta výroku). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhá věta výroku).
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel setrvává na názoru o včasnosti podaného odvolání proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně, který staví na tvrzení o pochybení při doručování tohoto rozhodnutí. Stejně jako v odvolání argumentuje tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl soudem doručován jak jeho tehdejšímu zástupci, tak i jemu samotnému, z čehož dovozuje samostatný běh lhůty k podání odvolání žalovanému i jeho zástupci. Za situace, kdy zásilku určenou žalovanému převzal na poště jeho otec shodného jména, příjmení i bydliště, který teprve po otevření zásilky zjistil, že se rozsudek týká žalovaného, jemuž předal toto rozhodnutí ve lhůtě ne delší než jeden týden od jeho doručení po návratu žalovaného dne 7. září 2001 ze zahraniční stáže, a kdy žalovaný podal odvolání dne 10. září 2001, tvrdí, že se tak odvolal včas. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně se skutečnostmi uváděnými dovolatelem nesouhlasí, jeho tvrzení označuje za alibistická se snahou zbytečně i nadále odkládat výkon rozhodnutí.
Podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze – oddíl C, vložka 58285, byla v této evidenci dne 3. srpna 2005 zapsána změna obchodní firmy žalobkyně (do 3. srpna 2005 označené T. R. spol. s r.o.) na A. T. R. spol. s r.o. Dovolací soud proto dále jednal s takto označenou žalobkyní.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení, a nikoliv rozhodoval-li odvolací soud o odmítnutí odvolání, jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů za odvolací řízení před soudy obou stupňů, majícího povahu usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalovaného v celém rozsahu usnesením odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že
dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, žalobkyni však v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu