NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 1323/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve
věci žalobkyně P. spol. s r.o., proti žalované P. O. a.s., o zaplacení
142.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2
Cm 58/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
25. května 2004, čj. 8 Cmo 131/2002 - 72, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května
2004, čj. 8 Cmo 131/2002 –72 se
v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.
ledna 2002, čj. 2 Cm 58/2000 – 41, a ve výrocích II. a III., zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. ledna 2002, čj. 2 Cm 58/2000 – 41,
zamítl žalobu o zaplacení 142.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% od 25.
září 1999 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady
řízení (výrok II.). Učinil tak v řízení, jehož předmětem byl tvrzený nárok
žalobkyně na zaplacení části přepravného z mezinárodní silniční nákladní
dopravy, které žalovaná neuhradila v penězích, ale započetla na něj svou
pohledávku vzniklou jako (blíže nespecifikované) vícenáklady spojené s
opožděnými příjezdy kamiónů žalobkyně (při týchž přepravách) k příjemci v R.
Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena dne 1. října 1999 dohoda o vzájemném
vyrovnání pohledávek a závazků, v níž mimo jiné žalobkyně závazek ve výši
142.500,- Kč uznala, dohodu však považuje za neplatnou, neboť odporuje
ustanovením Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě (ve znění
vyhlášky č. 11/1975 Sb., dále jen „Úmluva“), když nárok na náhradu za
překročení dodací lhůty neuplatnila žalovaná ve lhůtě stanovené v čl. 30, odst.
3 Úmluvy. Doplatku přepravného v penězích ve výši 142.500,- Kč se proto
žalobkyně domáhala v soudním řízení.
Soud prvého stupně žalobu zamítl, když skutkově shledal, že v zápise ze dne 1.
října 1999 žalobkyně uznala svůj závazek k žalované ve výši 142.500,- Kč za
vzniklé vícenáklady (rozumí se s nesporně provedenými deseti mezinárodními
přepravami do R.), žalovaná uznala svůj závazek k žalobkyni ve výši 285.000,-
Kč jako dlužné přepravné z týchž přeprav. Dle zápisu se strany dále dohodly, že
žalovaná připraví dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek s tím, že zbývající
finanční vyrovnání bude provedeno do 4. října 1999. Dále soud zjistil, že
dohoda o zápočtu pohledávek byla uzavřena dne 1. října 1999 a pohledávka
žalované za vícenáklady (jak je uvedeno shora) byla započtena na úplnou úhradu
celkem pěti provedených přeprav podle faktur uvedených v dohodě.
Právně soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku uznání závazku leželo důkazní
břemeno o žalobkyní tvrzené neexistenci uznaného závazku na žalobkyni, která
tvrzenou neexistenci závazku neprokázala. Zápis z 1. října 1999 neshledal soud
dohodou o narovnání ve smyslu § 585 občanského zákoníku, když z uznání
vzájemných závazků nelze dovodit, že mělo dojít zároveň k jejich zániku jako
sporných (a k jejich nahrazení závazkem novým). Mezi účastníky došlo k
platnému uzavření dohody o započtení, účastníci potvrdili, že doplatek v
penězích (do celkové účtované ceny deseti přeprav) žalovaná před podáním žaloby
uhradila. Vzájemné závazky byly vyrovnány, což vedlo k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. května 2004,
čj. 8 Cmo 131/2002 - 72, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí
úroku z prodlení za období od 25. září 1999 do 30. září 1999 potvrdil a ve
zbývající části změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 142.500,- Kč
s 15% úrokem z prodlení od 1. října 1999 do zaplacení (vše výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací
soud shledal správnými skutková zjištění krajského soudu a ztotožnil se i s
jeho závěrem o tom, že dohoda účastníků ze dne 1. října 1999 není dohodou o
narovnání uzavřenou podle § 585 občanského zákoníku. Na rozdíl od soudu prvního
stupně však uzavřel, že dohoda o zápočtu vzájemných pohledávek platná není,
neboť platnost takové dohody předpokládá, že jde o pohledávky k započtení
způsobilé a tedy existující a existence tvrzené pohledávky žalované nebyla v
řízení prokázána. Podle odvolacího soudu žalovaná netvrdila, kdy jednotlivé
přepravy reklamovala, přes výzvu soudu důkazy k písemným reklamacím
nepředložila, tudíž existenci pohledávky za žalobkyní neprokázala. Neexistující
pohledávku nelze ve smyslu § 323 obchodního zákoníku uznat, a proto posouzení
věci soudem prvního stupně, který vycházel z existence pohledávky na základě
uznávacího prohlášení, je nesprávné. Odvolací soud proto změnil rozsudek
krajského soudu a uložil žalované zaplatit žalobkyni požadovanou částku s tím,
že úrok z prodlení shledal po právu od data, kdy byla uzavřena dohoda o zápočtu.
Rozsudek odvolacího soudu, a to v měnící části výroku I. a ve výrocích II. a
III., napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237
odst. 1, písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost o
nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2, písm. b) o.s.ř..
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu jeho závěr, že neprokázala řádnou reklamaci
přepravy a závěr, že v důsledku nedostatku reklamace nelze nárok, který měl na
základě reklamace vzniknout, uznat. Rovněž namítla, že závěr o nenaplnění
dohody o narovnání podle
§ 585 občanského zákoníku není správný, neboť mezi účastníky existovaly sporné
otázky ohledně přepravy a vzájemná jednání a dohody byly určitým, srozumitelným
a smírným řešením problému. Dohoda o narovnání je podle § 586, odst. 2
občanského zákoníku (podle něhož narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá
platnosti v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté
právo v době sjednání narovnání neměla) platná i v případě, že reklamační nárok
žalované zanikl. Dovolatelka navrhla zrušit dovoláním napadené rozhodnutí a věc
vrátit Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla zamítnout dovolání a zopakovala, že dohoda
z 1. října 1999 odporuje Úmluvě, žalovaná překročení dodací lhůty řádně
nereklamovala a uznání závazku nezakládá právní důvod jeho existence.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s
body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po
1.1.2001.
Dovolání do části výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle §
237, odst. 1, písm. a) o. s. ř., protože směřuje do měnícího rozhodnutí ve věci
samé a je rovněž důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti),
jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud
přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
druhá věta o. s. ř.), však z obsahu spisu neshledal a dovolatelka je ani
nenamítala.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o.
s. ř.), maje na zřeteli, že dovolatelka nesouhlasila se závěrem, že neprokázaný
reklamační nárok nelze platně uznat a se závěrem, že mezi účastníky nebyla
uzavřena dohoda o narovnání.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V právním posouzení otázky, zda účastníci uzavřeli dohodu o narovnání či
nikoli, dovolací soud pochybení neshledal. Dohoda o narovnání uzavíraná podle
§ 585 občanského zákoníku s sebou nese zánik dosavadního závazku a jeho
nahrazení závazkem novým vyplývajícím z narovnání (srov. § 585, odst. 3
občanského zákoníku). Ze zjištění soudu prvního stupně se však podává, že
účastníci si navzájem písemně uznali stávající závazky vzniklé před datem
sepsání listiny o uznání, jiné (nové) závazky nezaložili, ale dohodli se pouze
o způsobu zániku závazků již existujících a to jednak splněním ve formě
peněžité úhrady a jednak započtením. O uznaných závazcích tak platí, že trvaly
v době uznání (srov. § 323 obchodního zákoníku) a z listiny není zřejmé, že by
byly ve stejný okamžik nahrazovány závazkem novým, který by ve smyslu § 585,
odst. 3 občanského zákoníku z narovnání vyplynul (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29.května 2002, sp. zn. 29 Odo 288/2001).
Odvolací soud však pochybil, pokud postavil své rozhodnutí na úvaze, že to
byla žalovaná, kdo byl povinen navrhnout důkazy k prokázání existence závazku
uznaného žalobkyní. Rovněž názor, že neexistující pohledávku nelze ve smyslu §
323 obchodního zákoníku uznat, není správný.
Podle ustanovení § 323 odst. 1 věty první obch. zák. platí, že uzná-li někdo
písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek
trvá v době uznání.
Uznání závazku tak zakládá vyvratitelnou právní domněnku o existenci uznaného
závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je přesun důkazní povinnosti
(důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že
závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného.
V rozsudku ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, Nejvyšší soud
podrobně vysvětlil, že „i když se zdá být na první pohled logické, že účastníci
mohou platně činit právní úkony, směřující ke změně nebo zániku jejich práv či
povinností nebo se jinak dotýkajících jejich právního vztahu, pouze za
předpokladu, že mezi nimi takový vztah právně existuje, přesto nelze toto
tvrzení vztáhnout bez dalšího na jakýkoli právní úkon, aniž by bylo současně
přihlédnuto k tomu, zda tu je či není zákonem stanovený důvod neplatnosti
takového úkonu. V některých případech zákon nečiní existenci pohledávky
podmínkou (předpokladem) právního úkonu, který se k ní vztahuje. Tak tomu bude
v případě neexistence uznaného dluhu (závazku), která nečiní právní úkon uznání
dluhu (závazku) neplatným, neboť v důsledku konstrukce vyvratitelné právní
domněnky (§ 588 obč. zák., § 323 obch. zák.) spočívá důkazní břemeno ohledně
neexistence dluhu na dlužníku (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30.
dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura,
sešit č. 7/2002, pod číslem 127). V opačném případě, totiž platilo-li by, že
nelze platně uznat nedluh, by účinky uznání dluhu vůbec nenastaly (včetně
uplatnění vyvratitelné právní domněnky), což by znamenalo, že důkazní břemeno
ohledně neexistence dluhu by nikdy nenesl dlužník, naopak věřitel by musel
vždy, dovolávaje se uznání dluhu, prokazovat existenci uznaného dluhu jako
podmínku platnosti uznání dluhu a tedy i jako předpoklad k uplatnění jeho
účinků. Takový závěr však nekoresponduje s převažující judikaturou soudů, jež
je vyjádřena odkazovaným judikátem.“
Měřeno shora citovanými závěry Nejvyššího soudu, od nichž není důvod se v této
věci odchýlit, je právní posouzení odvolacího soudu vyvěrající z úvahy, že
nelze uznat neexistující závazek, nesprávné. Za situace, kdy případná
neexistence uznaného dluhu (závazku) nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku)
neplatným, bylo v projednávané věci nejprve na žalobkyni, aby snesla argumenty
a navrhla důkazy, jimiž hodlala vyvrátit právní domněnku plynoucí z uznání.
Jiné právní posouzení těchto otázek odvolacím soudem s sebou nese závěr o tom,
že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl naplněn.
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání je podle § 241a, odst. 2, písm. b) o. s.
ř. důvodné, protože odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na správném právním
posouzení určující otázky, zda uznaný závazek trval v době uznání a nesprávně
zatížil žalovanou důkazním břemenem k vyvrácení domněnky plynoucí z uznání.
Proto dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května
2004, čj. 8 Cmo 131/2002 - 72, v měnící části výroku o věci samé a v závislých
výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b, odst. 3, věta druhá o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním
názorem dovolacího soudu (§ 243d, odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.),
přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího
(§ 243d, odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.