32 Odo 1348/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve
věci žalobce JUDr. D. L., advokáta, proti žalovanému Č. a. o., s. p., o
zaplacení 58 725 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 11 Cm 274/98, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 13. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 381/2003 – 75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Krajského obchodního soudu v Brně dne 18.
prosince 1997 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil za poskytnuté právní služby na
základě smlouvy o právní pomoci uzavřené účastníky dne 25. 9. 1992.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. srpna 2003 č. j. 11 Cm 274/98 – 58
řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 2 352 Kč. Vycházeje z toho,
že žalovaný byl bez likvidace a bez právního nástupnictví ke dni 11. 2. 1998,
tedy v průběhu soudního řízení, vymazán z obchodního rejstříku, neboť k
privatizaci jeho majetku došlo ještě před podáním žaloby ke dni 1. 6. 1997.
Dovodil, že žalobcem označený žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem
řízení a proto řízení ve věci podle § 107 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. srpna 2004 č. j.
2 Cmo 381/2003 – 75 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že v řízení pokračovat nelze ve smyslu § 107 odst. 1 o.
s. ř., neboť nebylo prokázáno, že by v průběhu řízení na straně žalovaného
došlo k procesnímu nástupnictví, když majetek žalovaného, jak vyplývá z výpisu
z obchodního rejstříku, byl převeden na Fond národního majetku ČR ke dni 1. 6.
1997 a žalovaný státní podnik zanikl, když byl vymazán z obchodního rejstříku
ke dni 11. 2. 1998. a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení. Soud
prvního stupně správně řízení pro nedostatek podmínek řízení zastavil ve smyslu
§ 103 o. s. ř. K právnímu nástupnictví ze žalovaného státního podniku na
obchodní společnost S., s. r. o., došlo před podáním žaloby.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Podle dovolatele se soudy obou
stupňů dopustily právního pochybení v závěru, že v řízení nelze pokračovat,
neboť nebylo prokázáno, že by v průběhu řízení na straně žalovaného došlo k
procesnímu nástupnictví. Žalobci ke dni podání žaloby nemohlo být známo, zda u
žalovaného došlo k singulární nebo universální sukcesi, nicméně má za to, že
převod či přechod práv a povinností, jež jsou předmětem řízení, na jinou osobu
je spojen s procesním nástupnictvím. Dovolatel namítá, že jednal podle
pravidel, která jsou obsažena v § 9 odst. 1, § 27 odst. 2 a 3 a v § 32 obch.
zák. a poskytují ochranu tomu, kdo jedná v důvěru v zápis do obchodního
rejstříku,na základě principu materiální publicity, resp. veřejné důvěry
(víry), jenž společně s principem formální publicity vyplývajícím z ustanovení
§ 200c o. s. ř., se vztahuje nejen na účastníky řízení, ale i na rozhodující
soudní orgán. Jestliže žalobce v žalobě uvedl žalovaného tak, jak bylo uvedeno
ve výpisu v obchodním rejstříku ke dni podání návrhu dne 10.12.1997 a teprve po
podání žaloby byl proveden zápis do obchodního rejstříku dne 11. 2. 1998, ze
kterého vyplývá, že byl převeden majetek na někoho jiného, měl soud dostát své
povinnosti a rozhodnout o procesním nástupnictví ke dni, kdy byl proveden zápis
do obchodního rejstříku, případně ke dni svého zjištění. Nejsou-li určité
skutečnosti zapsány v obchodním rejstříku, ač tam zapsány být měly, je po
právní postavení třetích osob rozhodující stav vyplývající z obchodního
rejstříku, jestliže jednají v důvěře v zapsané skutečnosti. Teprve zápisem do
obchodního rejstříku se žalobce jako věřitel mohl dovědět o prodeji
privatizovaného majetku žalovaného, neboť nabyvatel porušil povinnost podle §
15 odst. 1 zák. č. 92/1991Sb. a neoznámil žalobci převzetí závazku. Soud měl
také sám zkoumat, kdo je procesním nástupcem. Objasnění procesního nástupnictví
je povinností soudu a soud prvního stupně žádné úkony za tímto účelem nečinil.
Protože soud takto nepostupoval, odepřel tím žalobci právo na soudní ochranu
zakotvenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel navrhl,
aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se nejprve
zabýval otázkou, zda dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné.
Podle ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutí vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů.
V projednávané věci Vrchní soud v Praze o procesním nástupnictví podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, ačkoliv měl v
odvolacím řízení - jak vyplývá z ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 15.
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů - postupovat podle dosavadních právních
předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Dovolací soud za této situace dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
projedná a rozhodne o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2001, neboť okolnost, že vrchní soud v rozporu s ustanovením Části
dvanácté, hlavy I. bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nerozhodl o
právním nástupnictví podle \"dosavadních právních předpisů\", je zde
nerozhodná, když z hlediska ustanovení Části dvanácté, hlavy I. bodu 17. zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, je významné, jak odvolací soud skutečně postupoval,
a nikoliv to, jak v souladu se zákonem správně postupovat měl (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, č.j. 21 Cdo 574/2003, uveřejněné v Soudní
judikatuře sešit č. 9/2003, pod označením SJ 156/2003).
V dané věci je proto dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, podle něhož je dovolání
přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o zastavení řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady
řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Protože dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny, zabýval se dovolací soud nejprve otázkou, zda řízení není
takovou vadou postiženo, a dospěl k závěru, že tomu tak v daném případě není.
Odvolací soud i soud prvního stupně rozhodl o procesním nástupnictví usnesením
podle § 107 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1.
2001, ač, jak výše uvedeno, měl rozhodovat podle občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2000, at. Toto procesní pochybení soudu však v dané
věci nemělo za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže odvolací soud potvrdil
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno ve smyslu ust. §
107 odst. 1 o. s. ř. Právní úprava občanského soudního řadu ve znění účinném do
31. 12. 2000 (§ 107 1 a 104 odst. 1) byla v tomto případě shodná s právní
úpravou obsaženou v 107 odst. 1 a 5 o. s. ř ve znění účinném od 1. 1. 2001.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před novelou jestliže
účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit,
anebo zda v něm může pokračovat
K procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti
účastníka řízení přešla po zahájení soudního řízení na jiného v důsledku
některého z případů universální sukcese; uvedené platí bez ohledu na to, zda k
universální sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li
účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese
nastala, aniž účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti, tak jak
tomu bylo v posuzovaném případě, kdy majetek žalovaného byl převeden v rámci
privatizace na Fond národního majetku České republiky. Závěr o tom, že
universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho
předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna
(tedy i procesní) práva svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v
tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla, v době sukcese; k těmto
vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem
sporu). Universální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v
oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen
k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna.
V projednávané věci žalobce uplatnil svůj nárok ze závazkového vztahu vůči
žalovanému, který již v době zahájení řízení (ke dni 1.6. 1997) nebyl nositelem
tohoto právního vztahu a který proto nebyl pasivně věcně legitimován. Uvedená
skutečnost by byla samo o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby. Žalovaný však po
zahájení řízení zanikl dříve, než o žalobě bylo meritorně rozhodnuto.
Při úvaze, zda povaha věci umožňuje za této situace pokračovat v řízení s
procesním nástupcem účastníka – právnické osoby, která po zahájení řízení
ztratila způsobilost být účastníkem řízení, mohou v tomtéž řízení být pouze ti,
kteří vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří převzali práva
a povinnosti, o něž v řízení jde, po zániku právnické osoby. Vzhledem k tomu,
že žalovaný v době svého zániku (ke dni 11. 2. 1998) nebyl nositelem práv a
povinností ze závazkového vztahu vůči žalobci, neměl v předmětném závazkovém
vztahu, jak správně dovodily soudy, žádného právního nástupce. Za tohoto stavu
věci je podle názoru dovolacího soudu odůvodněn závěr, že v posuzovaném případě
povaha věci neumožňovala v řízení pokračovat a řízení bylo správně podle § 104
odst. 1 o. s. ř. zastaveno.
Opačný názor dovolatele, který dovozuje z pravidel obsažených v § 9 odst. 1, §
27 odst. 2 a 32 obch. zák., neboť zápis o převodu majetku státního podniku
(žalovaného) na Fond národního majetku ČR ke dni 1. 6. 1997 byl obchodním
rejstříkem proveden až dne 1. 2. 1998, přičemž žaloba byla podána 10. 12.
1997, by ve svých důsledcích měl za následek, že – kdyby bylo v řízení
pokračováno s tím, na koho podle smlouvy č. 132/97 o prodeji privatizovaného
majetku mezi Fondem národního majetku ČR a SUNCONE, s. r. o, přešla práva a
povinnosti z předmětného závazkového vztahu, za situace,kdy ze žalovaného
státního podniku přešla tato práva povinnosti na Fond národního majetku ČR již
dnem 1. 6. 1997 (před zahájením řízení) – by rozhodnutím vydaným podle
ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. byl nepřípustně „zhojen“ nedostatek věcné
legitimace žalovaného, který tu byl již v době zahájení řízení a který může být
v řízení odstraněn jen postupem podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř.
Jestliže soud prvního stupně, zkoumaje, zda jsou splněny podmínky řízení,
zjistil, že žalovaný zanikl výmazem z obchodního rejstříku s tím, že jeho
majetek přešel na Fond národního majetku ke dni 1. 6. 1997, přičemž odvolací
soud prověřil podmínky procesního nástupnictví odkazem na výpis z obchodního
rejstříku, dospěl k závěru, že v řízení nelze pokračovat a rozhodl o zastavení
řízení, aniž nařídil jednání, nelze jeho postupu ničeho vytknout. Šetření
podmínek procesního nástupnictví podle ustanovení § 107 o. s. ř. není
dokazováním o skutkovém stavu věci, a proto k němu není zapotřebí nařídit
jednání.
Stejný postup připadá v úvahu také v případě, že v průběhu řízení dojde k tzv.
singulární sukcesi, při níž na nabyvatele přecházejí jen jednotlivá práva a
povinnosti vymezené předmětem sukcese. Jedinou podmínkou zde je, aby singulární
sukcese byla u soudu uplatněna. Rovněž institut singulární sukcese přitom nelze
směšovat s institutem záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., jenž se
může uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka
řízení, který tu byl již v době zahájení řízení (k sukcesi došlo před zahájením
řízení).
Námitka dovolatele, že nevěděl a ani vědět nemohl v době podání žaloby o
přechodu předmětných práv a povinností žalovaného státního podniku na Fond
národního majetku a dále na obchodní společnost, a při označení žalovaného tak
jednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, není důvodná. Ze samotné
žaloby se podává, že dovolateli byla společností SUNCONE, s. r. o., sdělena
skutečnost o hmotněprvávním nástupnictví na straně žalovaného před podáním
žaloby. Dovolatel se tak nemůže dovolávat ochrany podle § 27 odst. 2 a 3 obch.
zák., neboť žalobce údaj o převodu majetku ze státního podniku na obchodní
společnost věděl již v době podání žaloby.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud České
republiky, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s.
ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 4 o. s. ř.
ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. za situace,
kdy úspěšné mu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. října 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu