32 Odo 1375/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní
věci žalobce J. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Dipl. Ing. J.
K.,, zastoupenému, advokátem, o zaplacení 61.009,- Kč s příslušenstvím a o
vzájemném návrhu na zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 138/2000, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
18. května 2004, čj. 23 Co 717/2003-388, takto:
I. Dovolání do části výroku I. rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové- pobočky v
Pardubicích ze dne 18. května 2004, čj. 23 Co 717/2003-388, se ohledně částky
52.309,- Kč zamítá.
II. Dovolání do zbývající části výroku I. rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 18. května 2004, čj. 23 Co
717/2003-388, se ohledně částky 107.691,- Kč a do výroků II., III. a IV.,
odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6.250,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám jeho zástupce ….
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. července
2003, čj. 8 C 138/2000-343,
zamítl žalobu na zaplacení částky 61.009,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve
věci vzájemného návrhu žalovaného uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému
částku 107.691,- Kč (výrok II.) a vzájemný návrh do částky 52.309,- Kč zamítl
(výrok III.), současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady
řízení (výrok IV.) a nahradit náklady státu vzniklé na svědečném (výrok V.), a
konečně žalovanému uložil povinnost uhradit náklady řízení státu vzniklé na
svědečném (výrok VI.). Vyšel ze zjištění, že žalobce s žalovaným uzavřeli
smlouvu o dílo s následným dodatkem ze dne 13. 5. 1999, jejímž předmětem byla
stavba bazénu za cenu 240.418,- Kč (s předem splatnou zálohou v hodnotě
180.000,- Kč). Termín zahájení prací byl sjednán dnem 27. 4. 1999 s dokončením
ve lhůtě 16ti dnů tj. do 12. 5. 1999. Dílo bylo žalobcem předáno 10. 6. 1999 s
vadami a nedodělky, k jejichž odstranění byl žalobce žalovaným vyzván. Žalobce
odmítl dílo dokončit a vady díla, k jejichž rozsahu byl zhotoven znalecký
posudek, neuznal. Doplatek ceny díla v hodnotě 61.009,- Kč byl splatný 16. 7. 2000. Žalovaný požadoval proti žalobci vzájemným návrhem zaplacení částky
85.000,- Kč s příslušenstvím, sestávající ze smluvní pokuty za prodlení žalobce
s předáním díla a z náhrady škody, jež žalovanému vznikla v důsledku vadnosti
díla poté, co žalobce odmítl vady odstranit a žalovaný opravu díla zadal
společnosti A. s. r. o. Po připuštěné změně vzájemného návrhu žalovaný
požadoval proti žalobci částku 160.000,- Kč jako smluvní pokutu a slevu z ceny
díla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sjednaný doplatek ceny za dílo
činil 61.009,- Kč. Termín dokončení díla byl sjednán do 12. 5. 1999 se sankcí
300,- Kč za každý den prodlení. Dovodil vzhledem k chování žalobce i
žalovaného, kdy žalobce odmítl provést opravy díla a žalovaný realizaci oprav
zadal třetímu subjektu, že oba považovali dílo za předané. Dílo bylo předáno
dnem 10. 6. 1999, takže prodlení žalobce s předáním díla k tomuto datu činilo
29 dnů, tudíž nárok na smluvní pokutu po tomto datu žalovanému nevznikl. Dospěl k závěru, že nárok žalovaného z titulu sjednané smluvní pokuty ke dni
10. 6. 1999 činil 8.700,- Kč. S přihlédnutím k obraně žalovaného, jenž vzájemný
návrh uplatnil s námitkou započtení smluvní pokuty proti nároku žalobce na
doplacení ceny díla, snížil nárok žalobce z titulu doplacení ceny díla na
částku 52.309,- Kč. Současně s odkazem na ustanovení § 551 a 552 obch. zák. s
odůvodněním, že smlouva o dílo byla uzavřena s žalovaným jako podnikatelem,
tudíž se podle § 261 odst. 1 obch. zák. řídí režimem tohoto právního předpisu
uzavřel, že žalovaný řádně uplatnil svůj nárok na odstranění vad a vymezil 10ti
denní lhůtu k provedení opravy.
Pakliže žalobce ve stanovené lhůtě opravy
nerealizoval, naopak písemně žalovanému oznámil, že k odstranění vad
nepřistoupí, žalovaným požadovaná sleva v celkové výši 160.000,- Kč je slevou
přiměřenou, když rozvedl, že zahrnuje částku 100.000,- Kč zaplacenou žalovaným
po odstranění vad díla společnosti A. s. r. o. a částku 60.000,- Kč jako
slevu za dodání bazénu bez dnové výpusti, tj. s vadou znemožňující užívání
bazénu pro původně předpokládaný účel.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích rozsudkem ze dne 18. května 2004, čj. 23 Co 717/2003-388, rozsudek
soudu prvého stupně změnil v napadené části tak, že zamítl žalobu na zaplacení
částky 61.009,- Kč s příslušenstvím a uložil žalobci povinnost zaplatit
žalovanému částku 160.000,- Kč (výrok I.), uložil žalobci povinnost nahradit
žalovanému náhrady řízení (výrok II.) a nahradit náklady řízení státu (výrok
III.), současně rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady
odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud se neztotožnil se skutkovým
závěrem soudu prvního stupně, že prodlení žalobce s provedením díla trvalo jen
do 10. 6. 1999. Odkázal na ustanovení § 324 odst. 3 obch. zák., ve smyslu
kterého zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a
předáním předmětu díla objednateli, pakliže dílo má vady zjevné nebo skryté
není řádně ukončeno a to i v případě, že bylo objednatelem převzato. Odvolací
soud přisvědčil odvolací argumentaci žalovaného, že provedení díla a předání
díla nepředstavuje tentýž skutek. Dovodil, že v souzené věci nebyla smluvní
pokuta vázána na předání předmětu díla objednateli, nýbrž na provedení díla a
odkázal na článek IV. smlouvy o dílo, ve smyslu kterého nebylo na místě
omezit nárok žalovaného na smluvní pokutu dnem 10. 6. 1999, neboť k tomuto datu
nebylo dílo dokončeno a povinnost provést dílo v souladu se smlouvu trvala až
do doby poskytnutí řádného plnění, nebo do doby, kdy zanikla jiným způsobem. V
důsledku toho žalobcovo prodlení spojené s povinností poskytovat žalovanému
smluvní pokutu ve výši 300,- Kč za každý den prodlení, představuje nárok na
smluvní pokutu přinejmenším za dobu od 13. 5. 1999 do 12. 6. 2000 tak jak ji
žalovaný nárokuje, a to právě proto, že žalobce vady díla odmítl odstranit. Protože žalovaný neuplatnil nárok na smluvní pokutu v plné výši, která za 398
dnů prodlení po 300,- Kč představuje částku 119.400,- Kč, ale pouze částku
61.009,- Kč, je třeba takovémuto nároku vyhovět, neboť přiznání smluvní pokuty
nebrání ani ustanovení § 301 obch. zák. Z uvedeného důvodu změnil rozsudek
soudu prvého stupně tak, že vedle přisouzených 8.700,- Kč z
titulu smluvní pokuty přiznal také smluvní pokutu v rozsahu
dalších 52.309,- Kč. Odvolací soud rovněž přezkoumal důvodnost
a výši nároku na slevu z ceny díla a k tomuto nároku převzal jak skutková
zjištění tak i právní závěry soudu prvního stupně, jež označil za odpovídající
a správné. Nepřisvědčil odvolací námitce žalobce, že jako zhotovitel
neodpovídá za vady díla spočívající v tom, že bazén nemá dnovou výpusť, když s
odkazem na ustanovení § 551 obch. zák. přihlédl k předpokladu odborné zdatnosti
zhotovitele k provedení díla, tj. k povinnosti zhotovitele upozornit
objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od
objednatele nebo pokynů daných mu k provedení díla.
Ztotožnil se s posouzením
výše slevy, kterou žalovaný vzájemným návrhem proti uplatněnému nároku žalobce
uplatnil a odmítl vyčíslenou výši nákladů na odstranění vad, kterou žalobce ve
svém odvolání považoval za adekvátní. Uzavřel, že žalobce je proto povinen
zaplatit žalovanému jak slevu z ceny díla, tak také smluvní pokutu za období od
13. 5. 1999 do 12. 6. 2000. S ohledem na skutečnost, že rozsudek soudu prvního
stupně částečně změnil znovu rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky řízení,
jakož i o nákladech řízení vzniklých státu a konečně i o nákladech odvolacího
řízení a to při zásadě, že žalovaný měl ve věci samé plný úspěch.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku o navíc přiznané
částce 52.309,- Kč z titulu smluvní pokuty a ve výrocích o
nákladech řízení podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
a odst. 3 o. s. ř. Protože však dovolatel v dovolání rovněž výslovně uvedl, že
dovoláním nenapadá pouze část výroku I. rozsudku odvolacího soudu ohledně
zamítnutí nároku žalobce na zaplacení 61.009,- Kč, byla dovoláním napadena i
zbývající část výroku I. předmětného rozsudku odvolacího soudu, týkající se
uložené povinnosti žalobci zaplatit žalovanému 107.691,- Kč (srov. § 41 odst. 2
o. s. ř. ). Dovolatel namítl, že odvolací soud ve věci rozhodl v rozporu s
provedeným dokazováním přičemž podrobně odkázal na jednotlivé položky, jež byly
společností A. s. r. o. vyúčtovány žalovanému za realizaci odstranění vad na
předmětném díle, které ve svém sumáři sloužily jako podklad pro zhodnocení
přiměřenosti výše slevy požadované žalovaným z ceny díla. Zastával názor, že
sleva díla s ohledem na celkovou hodnotu provedeného díla je slevou
nepřiměřenou. Zásadně však napadl navíc přiznanou smluvní pokutu v částce
52.309,- Kč, k níž namítl procesní vadu, jež měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, spočívající v nesprávném právním posouzení otázky spojené s
provedením a předáním díla. Brojil proti závěru odvolacího soudu, že byť bylo
dílo objednatelem převzato, nebylo ukončeno, tudíž závazek zhotovitele k
provedení díla trvá a odkázal na protokol o předání díla, který jakožto
provedený důkaz nebyl odvolacím soudem zhodnocen. Současně poukázal na
skutečnost, že nemohl jako zhotovitel v realizaci díla pokračovat, neboť
žalovaný, ač to bylo jeho povinností, neprovedl obetonování bazénu a
zabetonování schodiště bazénu a bez těchto prací nebylo možno provést tlakové
zkoušky ani dílo dokončit. Zdůraznil, že v důsledku těchto skutečností se do
prodlení s provedením díla nedostal, resp. toto prodlení zavinil žalovaný,
tudíž lhůta pro účtování smluvní pokuty se pro popsané konání žalovaného
zastavila. Odkázal na článek V. smlouvy o dílo, obsahující ujednání, že doba
montáže bude prodloužena o dny, kdy bude nutno přerušit práci pro činnost
ostatních řemesel s tím, že odvolací soud tuto rozhodnou skutečnost přehlédl. Z
výše uvedených důvodů navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu v
otázce uplatněné smluvní pokuty za pozdní provedení díla. K námitkám dovolatele
týkajícím se nepřiměřenosti požadované slevy z ceny díla uvedl, že odvolací
soud přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem a tyto ve svých právních závěrech
zhodnotil a navrhl dovolání pro nedůvodnost zamítnout, případně ve výrocích, u
nichž není dovolání přípustné, dovolání odmítnout.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudu obou stupňů se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění
pozdějších předpisů a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
ohledně 52.309,- Kč změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však
důvodné.
Přípustnost dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
ohledně 107.691,- Kč potvrzen předmětný rozsudek ve věci samé, lze posuzovat
jen z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve smyslu
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmene b), a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přičemž rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena, nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě
přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s.
ř.) však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soud přezkoumal v napadeném rozsahu
(§ 242 dost. 1 o. s. ř.) jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolatel opřel důvodnost dovolání o nesprávné právní posouzení věci,
kterého se odvolací soud dopustil nepřihlédnutím ke
skutečnosti, že byl sepsán protokol o předání a převzetí díla, který však jako
provedený důkaz nebyl odvolacím soudem zhodnocen, tj. v tomto směru úvaha o
termínu, k němuž zhotovitel splnil svůj závazek ze smlouvy o dílo nemá oporu v
provedeném důkazu, a že žalobce jako zhotovitel nemohl na díle dále pokračovat,
tedy dílo dokončit, neboť žalovaný neprovedl obetonování bazénu a zabetonování
schodiště, v důsledku čehož došlo k zastavení běhu lhůty pro možnost účtovat
smluvní pokutu. Uplatněná námitka představuje dovolací důvody, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění,
které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(srov. § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku sp. zn. 29 Odo
11/2001 ze dne 12. 3. 2002 (judikát č. PR 7/2002 strana 340) vyslovil, že dílo,
které je vadné, nelze považovat za dílo provedené a to ani tehdy, když je
objednatel převezme. K úvahám, na nichž odvolací soud vybudoval závěr o předání
díla žalovanému a o vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty uvádí dovolací
soud následující.
Podle ustanovení § 536 odst. 1 obch. zák. se zhotovitel zavazuje
smlouvou o dílo provést určité dílo a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny
za jeho provedení. Podle § 554 obchodního zákoníku se určuje, že zhotovitel
splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu
díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
Jestliže smlouva nestanoví místo předání a ani povinnost zhotovitele odeslat
předmět díla, uskutečňuje se předání v místě, v němž se podle smlouvy o dílo
mělo dílo provádět, není-li ve smlouvě toto místo určeno, uskutečňuje se
předání v místě, o němž objednatel věděl, nebo musel vědět v době uzavření
smlouvy, že v něm bude zhotovitel dílo provádět (odstavec 3). Podle ustanovení
§ 324 odst. 1 obch. zák. závazek zanikne je-li věřiteli splněn řádně a včas.
Podle § 324 odst. 3 obch. zák. jestliže dlužník poskytne vadné plnění a věřitel
nemá právo odstoupit od smlouvy nebo tohoto práva nevyužije, mění se obsah
závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění a
závazek zaniká jejich uspokojením. Ze spisu vyplývá, že dílo bylo předáno s
vadami a výskyt vad přiznává i žalobce ve svém dovolání. Pokud mělo předané
dílo vady, je zřejmé, že žalobce jako zhotovitel díla nesplnil svou povinnost
provést dílo jeho řádným ukončením a předáním. Dílo, které je vadné podle § 554
odst. 1 obch. zák. nelze považovat za dílo provedené, přičemž ujednání obsažená
v článku IV smlouvy o dílo nestanoví od zákonného řešení nic odchylného.
Protože odvolací soud vybudoval svůj závěr o vzniku nároku na smluvní pokutu
za období od 13.5.1999, tj. do data sjednaného v článku V smlouvy o dílo ve
znění dodatku ze dne 13.5.1999, nejméně do 12.6.2000, přihlížeje k relevantní
skutečnosti, že teprve 12.6.2000 došlo prostřednictvím třetího subjektu k
odstranění vad na díle, dospěl dovolací soud k závěru, že žalobcem namítaný
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn.
Dovolací námitka, že byl sepsán protokol o předání díla v tomto směru nemá
právní relevanci (srov. shora cit. § 554 odst. 1 obch. zák.). Na rozdíl od
provedení díla, které zahrnuje jeho řádné ukončení a předání předmětu díla
objednateli, pouhé předání předmětu díla v sobě nezahrnuje jeho řádné
ukončení. Tudíž v otázce, kterým dnem došlo ke splnění závazku zhotovitele
provést dílo, tj. k zániku tohoto závazku, není podstatné, kdy bylo dílo
ukončeno a předávacím protokolem objednatelem převzato. Ve smyslu tohoto
právního výkladu jsou dovolací námitky žalovaného nedůvodné. Dohodly-li smluvní
strany ve smlouvě o dílo č. 99017 ze dne 22. dubna 1999 v článku IV. smlouvy,
že čas plnění zhotovitele pro provedení díla je vymezen termínem zahájení prací
od 27.4.1999 a doba montáže činí 16 dnů, pak je zřejmé, že termín pro provedení
díla, a tudíž splnění závazku zhotovitele, byl smluven do 12.5.1999. V souladu
s tímto smluvním ujednáním je také třeba interpretovat článek V. předmětné
smlouvy o dílo, v níž účastníci dohodli rovněž smluvní pokutu v rozsahu 300,-
Kč za každý den prodlení zhotovitele s ukončením díla. Odvolací soud, jak
vysloveně uvádí v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, se ve svých
závěrech neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prodlení žalobce s
provedením díla trvalo jen do 10. 6. 1999. V tomto závěru tedy reaguje na
skutkový a právní závěr soudu prvního stupně, který vychází právě z předávacího
protokolu, podepsaného dnem 10.6.1999, jehož obsahem je souhlasné prohlášení
zhotovitele a objednatele, že dílo bylo předáno, a že žalovaný ihned při
předání díla vytkl žalobci vady. Závěr odvolacího soudu, podle kterého podpis
předávacího protokolu relevanci na splnění závazku ze smlouvy o dílo nemá, je
správný, neboť podmínkou na vznik nároku na smluvní pokutu za prodlení s
provedením díla, bylo v souladu s ustanovením § 554 odst. 1 obch. zák. řádné
splnění závazku ze smlouvy o dílo, ukončením díla a jeho provedením. Nelze tedy
odvolacímu soudu vytknout, že by jeho skutkové zjištění nemělo oporu v
provedeném dokazování proto, že by soud vzal v úvahu skutečnost, která z
provedeného důkazu nevyplynula nebo nevyšla najevo.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu i to, že nepřihlédl k zastavení běhu
sjednané lhůty pro provedení díla z důvodu nesoučinnosti žalovaného,
spočívající v neprovedení obetonování bazénu a schodiště, jakož i chybnost
úvahy o přiměřenosti slevy z ceny díla, kterou žalovaný vzájemným návrhem
proti nároku žalobce uplatnil (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) s tím, že přijaté
závěry nemají oporu v provedených důkazech.
Výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů lze napadnout dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. za podmínky, že na správnost lze usuzovat, jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek
hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §
132 o. s. ř., protože v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Musí tedy jít
o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce
právní, z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený nesprávným skutkovým
zjištěním příčinou nesprávného rozhodnutí, a který nemá oporu v provedeném
dokazování. Není významné zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru
dospěl odvolací soud sám, nebo zda převzal, tedy vzal za své skutková zjištění
skutkový závěr soudu prvního stupně. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování mimo jiné tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem
neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř. protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, nebo jinak
nevyšly v řízení najevo.
Z výše uvedeného vyplývá, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout
dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 o. s. ř., nýbrž na nesprávnost hodnocení
důkazů lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze
způsobu, jakým soud hodnocení provedl. To znamená, že samotné hodnocení důkazů
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných, než výše uvedených
důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš J., Drápal L., Krčmář
Z., Mazanec M., občanský soudní řád, Komentář, II. díl, šesté vydání, Praha C.
H. Beck 2003, strana 1068).
Dovolací námitky žalobce nejsou oprávněné. Z obsahu spisu stejně jako z
dovoláním napadeného rozsudku dovolací soud neshledal žádný logický rozpor,
kterého by se odvolací soud při hodnocení důkazů dopustil. Neobstojí ani
námitka žalobce o nesprávném posouzení důkazů ve věci nepřiměřenosti přiznané
slevy, neboť v obsahu spisu se podává, že odvolací soud v souladu s
ustanovením § 132 o. s. ř. při zásadě volného hodnocení důkazů zvážil každou
jednotlivou položku, kterou žalovaný ve vzájemném návrhu z titulu požadované
slevy z ceny díla uplatnil. Odvolací soud zcela správně v otázce postupu při
provádění díla a namítaného zastavení běhu sjednané doby pro provedení díla,
odkázal na ustanovení § 551 odst. 2 obch. zák., ve smyslu kterého žalobce, jako
zhotovitel díla, při provádění díla nepostupoval jako odborně zdatný
specialista pro prováděné dílo. Za této situace nelze odůvodnění dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu vytknout ani nepřezkoumatelnost, ani že by
z rozsudku nevyplývalo, jak k uvedeným zjištěním o přiměřenosti slevy dospěl,
nelze tudíž polemizovat s jeho skutkovými závěry, týkajícími se nárokované
slevy z ceny díla. Lze proto uzavřít, že k naplnění dovolacího důvodu podle §
241a odst. 1 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. nedošlo.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., proti z
části potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 107.691,-
Kč, nemůže založit námitka dovolatele o nesprávném posouzení přiznané slevy z
ceny díla (co do její přiměřenosti), neboť právě vzhledem ke shora uvedeným a
přijatým závěrům, tato otázka nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s
hmotným právem, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání žalobce v části výroku I. rozsudku odvolacího soudu ohledně
částky 52.309,- Kč zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem, o. s. ř.), ve
zbývající části výroku I. tohoto rozsudku ohledně částky 107.691,- Kč dovolání
žalobce odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. ).
Za situace, kdy dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o.
s. ř. není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu
účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné
pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud dovolání
žalobce do výroků II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost
podle § 218c o. s. ř. odmítl, aniž se mohl výhradami dovolatele proti
rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 124 odst.
1, § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. , když
dovolání žalobce bylo z části zamítnuto a z části odmítnuto, tudíž žalovanému
vůči žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Náklady žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v
částce 6.175,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3. § 18 odst. 1, vyhl. č.
384/2000Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné
rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 11. dubna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu