NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 1378/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně K. A. s. r.o., proti žalované R. O. s.r.o., o zaplacení částky
417 937 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm
69/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.
května 2004 č. j. 8 Cmo 225/2003-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. C.
T., advokátky.
zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod
bodem III). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastnice řízení uzavřely
dne 11.12. 1997 smlouvu o dodávce motorového podvozku IVECO EUROTECH 260E42 P,
na jejímž základě byl žalované předmětný podvozek žalobkyní dodán, a to spolu s
cisternou, na podvozek namontovanou, kterou žalovaná koupila od belgické
společnosti N.S.I. V rámci celního řízení pak nechala žalobkyně vystavit
jednotnou celní deklaraci na celý automobil, tj. podvozek i cisternu, protože
tvořily jeden celek, a zaplatila daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v
celkové výši 997 593 Kč za podvozek i cisternu. V řízení se nepodařilo
prokázat, zda dovoz cisterny byl uskutečněn na základě dohody žalobkyně s
žalovanou, nebo na základě dohody žalobkyně a společností S. C., spol. s r.o.;
podle zjištění soudu prvního stupně však bylo zřejmé, že žalovaná musela o
společném převozu vědět. Žalobkyní uhrazená DPH za cisternu, jejímž vlastníkem
se stala žalovaná, činila vymáhanou částku. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyně zaplatila tuto daň za žalovanou, která byla jako
podnikatelka sama povinna platit podle § 3, § 4 a § 43 odst. 1 zákona č.
588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), za zakoupené a
dovezené zboží daň z přidané hodnoty. Posoudil proto nárok žalobkyně podle §
454 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako bezdůvodné obohacení získané
žalovanou, neboť za ni žalobkyně plnila to, co měla plnit sama, a je proto
povinna toto bezdůvodné obohacení odpovídající výši uhrazeného DPH vydat.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. května 2004 č.
j. 8 Cmo 225/2003-82 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I
potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že žalobkyně se právem domáhá na žalované zaplacení vymáhané částky jakožto
nároku podle § 454 ObčZ. Toto ustanovení stanoví, že bezdůvodně se obohatil i
ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Bezdůvodné obohacení
spočívá v ušetření majetkového plnění, které za povinného vynaložil někdo jiný,
který tuto povinnost neměl. Majetek povinného se tedy nezmenšil, ačkoliv za
normálního běhu věcí by se tak stalo. Podle § 451 odst. 1 ObčZ musí ten, kdo se
na úkor jiného bezdůvodně obohatil, obohacení vydat. V dané věci žalobkyně
zaplatila DPH z ceny dovezeného zboží, které bylo majetkem žalované, přičemž
takto postupovat musela, a to s ohledem na skutečnost, že bylo třeba proclít
podvozek i cisternu jako jeden celek, přičemž povinnost zaplatit DPH náležela
žalované, jakožto vlastníku zboží. Její námitky týkající se účetních postupů,
resp. administrativních pochybení žalobkyně, jsou pro výsledek projednávané
věci bezpředmětné a nemohou existenci práva na vydání bezdůvodného obohacení
ovlivnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), přičemž uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelka nejprve namítla, že žalobkyně vystupovala v celním řízení jako
nepřímý zástupce ve smyslu § 107 odst. 2 celního zákona, a proto bylo clo i DPH
vyúčtováno přímo žalobkyni, neboť si neobstarala příslušné zmocnění k
zastupování dovolatelky. Dále poukázala na to, že žalobkyně nevystavila
dovolatelce řádný daňový doklad podle § 12 zákona o DPH a vyúčtovala clo i DPH
pouze ke kupní ceně podvozku IVECO, takže dovolatelka vůči žalobkyni nemohla
plnit. Napadený rozsudek má podle názoru dovolatelky zásadní právní význam,
který spatřuje v tom, že plněním podle napadeného rozsudku, tedy vydáním
bezdůvodného obohacení žalované, nevznikne dovolatelce nárok na odpočet DPH
podle § 19 zákona o DPH, neboť rozsudek sám o sobě není daňovým dokladem, a
proto by jí postupem podle napadeného rozsudku vznikla škoda ve výši 417 937
Kč; současně by vzniklo bezdůvodné obohacení žalobkyni, neboť lze důvodně
předpokládat, že v roce 1997 uplatnila odpočet DPH ve výši 417 937 Kč. Žalovaná
dále dovozuje, že pokud by po úhradě žalované částky uplatnila odpočet DPH také
dovolatelka, vznikla by státu škoda odpovídající žalované částce. Za situace,
že by žalobkyně v roce 1997 neuplatnila odpočet DPH, došlo by k paradoxní
situaci bezdůvodného obohacení státu, neboť žádný ze subjektů by neuplatnil
odpočet DPH. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že argumenty žalované jsou v rozporu
se zjištěnými skutečnostmi. Podvozek i cisterna byly napevno spojeným celkem, a
proto musely být obě věci procleny v souladu se zákonem o clech. V řízení bylo
zjištěno, že původní mylná faktura vystavená žalobkyní byla nahrazena
dobropisem, který zohledňoval částku odpovídající dani, kterou za žalovanou
uhradila žalobkyně, a tento dobropis žalovaná opakovaně odmítla uhradit. Účetní
doklad tedy žalobkyně vystavila. V řízení bylo dále prokázáno, že předmětná DPH
byla za žalovanou uhrazena žalobkyní. Pokud by žalovaná dostála své povinnosti
ze smluvního vztahu, nedošlo by podle názoru žalobkyně k marnému uplynutí lhůty
stanovené zákonem o DPH k odpočtu daně. Žalovaná se bezdůvodně obohatila tím,
že za ni bylo plněno, co po právu měla plnit sama, jak správně uzavřel odvolací
soud. Žalobkyně proto navrhla, aby bylo dovolání žalované zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.,
zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní
otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou
právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního
posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o
přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a
rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka nejprve uvedla, že žalobkyně v celním řízení vystupovala ve smyslu
§ 107 odst. 2 celního zákona jako její nepřímý zástupce, jednalo se tedy o
zastupování obdobné plnění z komisionářské smlouvy.
O nepřímé zastoupení se jedná tehdy, když práv a povinností nabývá sám
zástupce, který jedná svým jménem, avšak na účet zastoupeného. Nepřímý zástupce
tedy činí úkony svým vlastním jménem a práva a povinnosti z právních úkonů
nepřímého zástupce vznikají přímo jemu a on je poté povinen dalším právním
úkonem tato práva a tyto povinnosti převést na toho, na jehož účet právní úkony
činil (srov. Občanský zákoník, komentář, nakladatelství C.H.Beck., 7 vydání,
2002, str. 150). Pokud by se však skutečně jednalo v dané věci o nepřímé
zastoupené žalobkyně v celním řízení, byl by uplatněný nárok žalobkyně dán z
titulu její zmíněné povinnosti vyúčtovat dovolatelce práva a závazky, které jí
jménem zastoupení dovolatelky v celním řízení vznikly, a nejednalo by se o
bezdůvodného obohacení. Uvedenou dovolací námitkou se však není ve smyslu §
243a o. s. ř. dovolací soud oprávněn zabývat, neboť ji dovolatelka uplatnila až
v dovolacím řízení. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že
skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem
prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení
rozšiřován nebo jinak měněn, a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové
skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (srov. Občanský soudní řád, komentář – II.
díl, 6. vydání, nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2003, str. 1086). Navíc
dovolatelka současně uvedla, že žalobkyně si neobstarala zmocnění k zastupování
žalované v celním řízení.
Jako nerozhodný pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí
shledal dovolací soud i další argument dovolatelky týkající se tvrzeného
nesplnění povinnosti žalobkyně vystavit řádný daňový doklad podle zákona o
DPH. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně za dovolatelku plnila
to, co po právu měla plnit ona, je z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení na
straně dovolatelky zcela nerozhodné, jaké daňové doklady vystavila, event. měla
vystavit, žalobkyně.
Právní závěr odvolacího soudu, že se v dané věci jednalo o plnění za jiného,
dovolatelka nezpochybnila ani ve zbývající části svého dovolání, v němž své
námitky směřuje pouze k daňovým a účetním otázkám postavení žalobkyně a
dovolatelky a nastoluje pouze otázky týkající se reálné možnosti odpočtu daně z
přidané hodnoty podle zákona o DPH buď ze strany žalobkyně či ze strany
dovolatelky.
Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolatelka nevznesla žádnou právní otázku, kterou
by zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně poskytla
plnění za jiného. Dovolací soud však může při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované pod č. 132 v časopise Soudní
judikatura č. 7, ročník 2004). Protože z obsahu dovolání nevyplývá, že by v něm
byla nastolena právní otázka, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně,
a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z
pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významným, není dána přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání
žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za
zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10
odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 25. října 2006
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu