32 Odo 1385/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v

právní věci žalobce Územního střediska zdravotnické záchranné služby Z. k.,

příspěvkové organizace, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České

republiky, o 1 201 894,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu

pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 224/2004, o dovolání žalované proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2005, č.j. 15 Co 106/2005-76, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2005, č.j. 15 Co

106/2005-76, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. ledna 2005, č.j.

17 C 224/2004-47, ve znění opravného usnesení ze dne 23. května 2005, č.j. 17 C

224/2004-66, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu

řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze 24. května 2005, č.j. 15 Co 106/2005-76,

potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. ledna

2005, č.j. 17 C 224/2004-47, ve znění opravného usnesení ze dne 23. května

2005, č.j. 17 C 224/2004-66, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit

žalobci částku 1 201 894,04 Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení z částky 415 130

Kč od 3. 1. 2004 do zaplacení, z částky 140 000 Kč od 3. 1. 2004 do zaplacení,

z částky 140 000 Kč od 27 1. 2004 do zaplacení, z částky 288 841,50 Kč od 3. 1.

2004 do zaplacení , z částky 217 922,54 Kč od 30. 1. 2004, do zaplacení;

zároveň změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud v Praze se ztotožnil s úvahou

Obvodního soudu pro Prahu 3, že právní předchůdci žalobce a žalovaná v letech

1996 až 1997 platně uzavřeli smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče,

podle nichž si účastníci mimo jiné v souladu s § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997

Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých

souvisejících zákonů, ve znění platném v rozhodném období, dohodli způsob

stanovení úhrady za poskytnutou zdravotní péči paušální sazbou. Konstatoval, že

soud prvního stupně správně dovodil, že zákon č. 48/1997 Sb. rozlišuje dva

možné způsoby úhrady za poskytnutou zdravotní péči, a to paušální formou nebo

podle bodového ohodnocení zdravotních výkonů, a že bylo na účastnících smlouvy,

který způsob zvolili, a že následující přepočítávání paušálního ohodnocení na

bodové je nepřípustné a v rozporu se zákonem č. 48/1997 Sb., doplňuje, že při

možnosti přepočítávání paušální úhrady na bodovou by paušální úhrada byla

bezpředmětná. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i v tom směru, že postup

žalované při přepočítávání paušální úhrady na bodové ohodnocení nelze odůvodnit

ani cenovou regulací předpokládanou zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění

v rozhodném období, neboť tímto zákonem je regulována pouze maximální cena

jednoho bodu za výkon zdravotní péče, zatímco při paušální úhradě je platba

regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném období, tudíž úhrada za

zdravotní péči paušální sazbou vychází z odlišných mechanismů výpočtu, než

způsob výkonový. Odvolací soud odmítl právní názor žalované, že uzavřené

smlouvy jsou relativně neplatné podle § 40a občanského zákoníku (dále jen obč.

zák.) pro rozpor s cenovým předpisem ve smyslu § 589 obč. zák., neboť

neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, když ze skutkových

zjištění vyplynulo, že žalovaná žalobci sama navrhla způsob úhrady zdravotní

péče paušální sazbou. Uzavřel, že soud prvního stupně v meritorním rozhodnutí

nepochybil, proto jeho rozsudek ve věci samé potvrdil, pouze změnil jeho výrok

o náhradě nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že žalobce má právo na úhradu

nákladů právního zastoupení, byl-li ve věci úspěšný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a odůvodňuje jej nesprávným

právním posouzením podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního

významu spatřuje v tom, zda právní předpisy upravující způsob stanovení cen

některých druhů výrobků a služeb (cenová regulace) se vztahuje na veškeré

způsoby provádění úhrad za poskytnutou zdravotní péči ze strany žalované, či

zda je v rámci poskytování péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního

pojištění možné se odchýlit od právních předpisů upravujících cenovou regulaci,

byť by se jednalo o postup podle právního předpisu vydaného Ministerstvem

zdravotnictví, upravující způsob úhrady za poskytovanou zdravotní péči.

Poukazuje přitom, že řešení této otázky je předmětem desítek soudních sporů.

Dovolatelka má za to, že oba soudy v dané věci rozhodly nesprávně, jestliže

podle § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve spojení s Cenovým

výměrem Ministerstva financí platí regulované ceny, maximální, pevné nebo

minimální pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, a

regulovanou cenou byla v rozhodném období i cena za poskytovanou zdravotní

péči. Domnívá se, že není rozhodující, že regulovaná cena byla stanovena

prostřednictvím maximální ceny zdravotního výkonu jako součin hodnoty bodu

stanovené Cenovým výměrem a počtu bodů stanovených jako ohodnocení zdravotního

výkonu podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., která stanoví seznam výkonů s bodovými

hodnotami. Podle dovolatelky se Cenový výměr vztahuje na celou oblast úhrady za

zdravotní péči bez ohledu na způsob, který si smluvní strany zvolí pro

provádění úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Dovolatelka je přesvědčena, že

odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pochybil, nedospěl-li k závěru,

že pojem výše úhrady za zdravotní péči je pojmem, který je nutno vykládat jako

definici ceny za poskytnutou zdravotní péči, kdežto pojem způsob úhrady

poskytnuté zdravotní péče je pouze způsobem určení, jak budou platby provedeny,

a že prostřednictvím způsobu úhrady nelze stanovit výši ceny za zdravotní péči.

Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se nemohla

dovolávat relativní neplatnosti právního úkonu. Připouští, že sice byla

navrhovatelem předmětných smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče, avšak

zdůrazňuje, že jí navrhovaná ujednání o paušální úhradě zdravotní péče byla

zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou způsobu úhrady za poskytovanou

zdravotní péči, proto nezavinila neplatnost těchto smluv, které jsou neplatné

pro rozpor se zákonem stanovující regulaci výše ceny za zdravotní péči.

Nesouhlasí rovněž s názorem, že by měla plnit převzaté smluvní závazky, jsou-li

tyto v rozporu s právními předpisy. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl

zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl zamítnutí dovolání, neboť se

domnívá, že napadené rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem, jestliže

vycházelo ze zákonného ustanovení, podle něhož si účastníci mohli dohodnout

paušální způsob úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Je přesvědčen, že na

paušální způsob úhrady za zdravotní péči nelze aplikovat cenovou regulaci

založenou na maximální hodnotě bodu za úkon zdravotní péče. Výše ceny u

paušálního způsobu úhrady za zdravotní péči je korigována jinými nástroji,

proto nemůže podléhat cenové regulaci založené na bodovém ohodnocení úkonů

zdravotní péče. Opačný výklad by zcela popíral smysl sjednávání zákonem

dovolených a předpokládaných paušálních úhrad za zdravotní péči.

Podané dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a

odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovanou), řádně

zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z

možného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního

stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že

byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,

neboť směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.

Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože soud

prvního stupně rozhodl ve věci v pořadí prvním rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní

žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává

přípustným.

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř. přípustné, neboť v napadeném rozhodnutí byla řešena právní otázka v

rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil platnost (resp. částečnou

platnost) předmětné smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče hrazené ze

zdravotního pojištění, která byla základem pro posouzení oprávněnosti nároku na

zaplacení požadované částky.

Odvolací soud především pochybil, neposoudil-li, zda soud prvního stupně se

správně vypořádal s otázkou, zda je třeba na daný závazkový vztah aplikovat

občanský či obchodní zákoník.

Podle § 262 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) si strany mohou

dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261

obch. zák., se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení

právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.

Předchůdci žalobce si s žalovanou ve smyslu § 262 obch. zák. dohodli, že jejich

závazkový vztah založený Smlouvami o poskytování a úhradě zdravotní péče

hrazené ze zdravotního pojištění se bude řídit zákonem č. 513/1991 Sb.,

obchodním zákoníkem, v platném znění.

Bylo tedy v dané věci třeba aplikovat ustanovení § 758 odst. 1 obch. zák.,

podle něhož při uzavírání smluv, jejichž stranami jsou pouze osoby mající sídlo

nebo místo podnikání, popřípadě bydliště na území České republiky, se uplatní

ustanovení tohoto zákona o určení ceny nebo úplaty poskytované za plnění, jen

pokud toto určení není v rozporu s obecně závaznými právními předpisy o cenách.

Jinak vzniká povinnost platit cenu nebo úplatu ve výši nejvýše přípustné podle

těchto předpisů.

Podle § 758 obch. zák. cena či jiné peněžité plnění dohodnuté mezi smluvními

stranami ve smlouvě bude platné totiž jen tehdy, pokud tato cena či jiné

peněžité plnění nebude v rozporu s cenou stanovenou nebo nejvýše přípustnou

podle cenových předpisů. V případě, že sjednaná cena bude vyšší než cena

stanovená nebo nejvýše přípustná, nebude neplatná celá smlouva, ale pouze

smluvní ujednání o ceně či peněžitém plnění, přesahující cenu stanovenou nebo

nejvýše přípustnou (srov. Obchodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa,

C.H.BECK, r. 1998, 5. vydání a i následující, komentář k § 758). Jde přitom ve

smyslu § 39 obč. zák. o neplatnost absolutní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR

ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 219/2001).

Byla-li v rozhodném období cena zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním

regulovanou cenou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,

stanovenou v Seznamu zboží s regulovanými cenami, vydaném Výměrem Ministerstva

financí, publikovaném v Cenovém věstníků Ministerstva financí (§ 10 zákona č.

265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen), pak cena

zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním byla v souladu s § 5 odst. 1

zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, úředně stanovenou cenou, tj. cenou určeného

druhu zboží danou cenovými orgány (§ 2 odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb.); v daném

případě cenou maximální. Přitom maximální cena je cena, kterou není přípustné

podle § 5 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb. překročit, a platí pro všechny

prodávající a kupující určeného druhu zboží (§ 5 odst. 5 zákona č. 526/1990

Sb.).

Došlo-li tedy v dané věci, byť zákonem povoleným způsobem úhrady za poskytnutou

zdravotní péči, k překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní

péče, byla porušena cenová regulace, a tím došlo k právnímu úkonu, jímž byl

porušen zákon č. 526/1990 Sb., o cenách.

Dospěl-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že sjednaná

smluvní paušální úhrada zdravotní péče není v rozporu se zákonem č. 526/1990

Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období, neboť zákonem byla regulována jen

maximální cena jednoho bodu za zdravotní výkon, zatímco při paušální úhradě

byla platba regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném období, neboť

vycházela z odlišných mechanismů výpočtu, než způsob výkonový, a pro paušální

úhradu nebyl v zákoně o cenách stanoven žádný regulační mechanismus, je nutno

dovodit, že závěr odvolacího soudu, že předmětné smlouvy o poskytování a úhradě

zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění jsou platné, a to i co do

ujednání o ceně, je v rozporu s § 5 zákona č. 526/1990 Sb. a potažmo je v

rozporu s hmotným právem – viz § 758 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1166/2005, v němž bylo

judikováno, že porušením cenové regulace podle zákona č. 526/1990 Sb., o

cenách, je překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, i

když k překročení regulované ceny došlo podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném

zdravotním pojištění, povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči).

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v

Praze zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,

platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 3, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

(§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu

(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o

dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. listopadu 2005

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 32 Odo 1385/2005

Datum rozhodnutí: 28.11.2005

Typ rozhodnutí: ROZSUDEK

Dotčené předpisy: § 758 předpisu č. 513/1991Sb.

Kategorie rozhodnutí: C