32 Odo 1411/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně G.E. M. B. GmbH, zast. advokátem proti žalované S. L.,
a.s., zast. advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
T. pod sp.zn 14 C 156/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Č. B. – pobočky v T. ze dne 30. června 2005, č.j. 15 Co 348/2005-172, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení
ve výši 3.175,- Kč, k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Okresní soud v T. rozsudkem ze dne 3. prosince 2004, č.j. 14 C 156/2003-118,
určil, že k datu 16. 6. 2004 byla vlastníkem tří tříosých plošinových návěsů
SPA 3/E, specifikovaných výrobních čísel, žalobkyně a) G.E. C. B. GmbH (výrok
I.). Ve výroku II. určil, že ke stejnému datu byla vlastníkem dvou sedadlových
tahačů M., typ 19.464 FLT/N a dvou sedadlových tahačů M., typ 19.463 FLT/N,
specifikovaných čísel podvozku původní druhá žalobkyně b) Ö.&S. L. GmbH. Ve
výroku III. soud prvního stupně zamítl vzájemnou žalobu na určení, že k
uvedenému datu byla vlastníkem všech těchto věcí žalovaná. Ve výroku IV.
rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady
řízení.
Krajský soud v Č. B. – pobočka v T. v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání
žalované ve výroku I potvrdil výroky I., II. a III. rozsudku soudu prvního
stupně. Zároveň ve výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku
III. uložil odvolací soud žalované povinnost uhradit žalobkyni náklady
odvolacího řízení.
Žalobou ze dne 22. 12. 2003 ve znění změny žaloby ze dne 26. 4. 2004 se
žalobkyně a) G.E. C. B. GmbH domáhala určení svého vlastnického práva k výše
uvedeným sedadlovým návěsům a původní žalobkyně b) Ö.&S. L. GmbH k výše
uvedeným sedadlovým tahačům. Uplatněné nároky obě společnosti odůvodnily tím,
že jak návěsy, tak i tahače nabyly kupními smlouvami přímo od výrobců vozidel a
po zaplacení kupních cen se tak staly vlastníky věcí. Žalovaná se vzájemnou
žalobou domáhala určení vlastnictví ke všem věcem na základě kupních smluv
uzavřených k datu 20.6.2002 a 30.7.2002 od společnosti R. CZ, s.r.o., když
vzhledem k tomu, že při uzavírání smluv byla v dobré víře o vlastnickém právu
prodávajícího, tvrdila, že je splněn předpoklad pro přechod vlastnictví daný
ustanovením § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „ObchZ“). Žalovaná dovozovala svoji dobrou víru jak z
písemných podkladů, které měla při uzavírání kupních smluv, tak i z osobního
jednání smluvních partnerů, přičemž ke kupním smlouvám byly připojeny i kopie
technických průkazů k předmětným vozidlům, které obsahovaly údaj zapsaný k datu
12.6.2002 „vlastník shodný s provozovatelem“.
Soud prvního stupně vyšel z předpokladu, že společnosti R. CZ, s.r.o.
vlastnické právo za daného stavu nesvědčilo a ani svědčit nemohlo pro zjevný
nedostatek dobré víry. Soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 446 ObchZ ve
smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28. srpna 2001, sp. zn: IV. ÚS
112/01, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č.
30/2001, sešit 23/2001, a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp.zn.
I. ÚS 437/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č.
110/2003, číslo sešitu 31/2003, v tom směru, že je třeba toto ustanovení
aplikovat pouze za přísného respektování ust. čl . 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z
nejdůležitějších základních práv. Proto soud prvního stupně považoval za nutné,
aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti,
kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se
přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné
věci, přičemž důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto
případech vždy on sám. Soud prvního stupně uzavřel, že technický průkaz vozidla
pouze osvědčuje určité skutečnosti předpokládané zákonem, jako jsou technické
parametry i způsobilost vozidla k provozu, ale rozhodně jej nelze považovat za
listinu, která by s jistotou prokazovala vlastnictví k věci. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalovaná si nepočínala s takovou opatrností, kterou
by bylo možno předpokládat, a nevyužila ani všech prostředků, které se nabízely
jako potřebné k přesvědčení se, že prodávající je skutečně oprávněn z titulu
vlastnictví k vozidlům, a tedy žalovaná nedostála všem předpokladům § 446 ObchZ.
Odvolací soud výše označeným rozhodnutím ve věci samé rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil, když se ztotožnil s konečným právním závěrem okresního soudu o
nenaplnění předpokladů pro nabytí vlastnického práva k předmětným věcem ze
strany žalované na základě § 446 ObchZ. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně aplikoval ustanovení § 446 ObchZ ve smyslu výše uvedeného usnesení
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 112/01 s tím, že nelze přisvědčit žalované v
právním názoru, že by kupující byl povinen prokazovat svoji dobrou víru ve
smyslu § 446 ObchZ jenom v případech, kdy se tento předpis použije pouze v
důsledku provedené volby smluvních stran podle § 262 ObchZ. Odvolací soud
rovněž konstatoval, že technický průkaz vozidla je podle § 2 písm. e) vyhlášky
č. 243/2001 Sb. veřejnou listinou, která kromě jiného pouze osvědčuje, nikoliv
prokazuje údaj o vlastníku vozidla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z obsahu dovolání
(§ 41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že žalovaná vytýká odvolacímu soudu nesprávné
právní posouzení věci, tedy že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. Žalovaná navrhuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a
vrátit věc Krajskému soudu v Č. B. k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolání namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily
ustanovení zákona č. 56/2001 Sb., ve znění účinném do 31.12.2002, i vyhlášky č.
243/2001 Sb., ve znění účinném do 31.8.2002 a současně na daný skutkový stav
uvedené právní předpisy nesprávně aplikovaly. Dovolatelka se dále domnívá, že
řešené právní otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny a
vytýká, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší tyto otázky v rozporu s
hmotným právem. Z hlediska výkladu ustanovení § 446 ObchZ má podle žalované
vyřešení těchto právních otázek po právní stránce zásadní význam, neboť může
přivodit zásadní změnu v nazírání na chování žalované a existence její dobré
víry při uzavírání kupních smluv.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, ve kterém uvádí, že rozhodnutí
soudu prvního i druhého stupně považuje za správné. Žalobkyně dále ve svém
vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání žalované a navrhuje, aby dovolací
soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Pro případ, že dovolání žalované bude
shledáno přípustným žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako
nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], a jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Vzhledem ke skutečnosti, že předmětná právní otázka průkazu převodu vlastnictví
a dobré víry při tomto převodu řešená soudem prvního stupně i odvolacím soudem,
nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, shledal ji dovolací soud
právně významnou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a v tomto
ohledu dovolání má za přípustné.
Dovolání však není důvodné.
K otázce právní povahy a správnosti postupu správního orgánu, zapisujícího
údaje do technického průkazu, lze uvést, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze
dne 30. srpna 2005, sp. zn. 25 Cdo 1426/2004, konstatoval, že technický průkaz
je podle § 2 písm. g) vyhl. č. 243/2001 Sb. veřejnou listinou, což znamená
pouze tolik, že se údaje v něm uvedené považují za pravdivé, není-li prokázán
opak. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí vyšel ze závěru, že přihláška k
registraci obsahuje údaj o vlastníkovi vozidla a údaj o provozovateli, není-li
vlastník současně provozovatelem; osoba, která přihlášku podává, stvrzuje
pravdivost uvedených údajů svým vlastnoručním podpisem. Správní orgán pak
zapíše do technického průkazu údaje o vlastníkovi vozidla a o jeho
provozovateli, pokud provozovatel není zároveň vlastníkem. Rovněž vzhledem k
tomu, že ze zákona č. 56/2001 Sb. nevyplývá povinnost správního orgánu ověřovat
pravdivost údajů uvedených v řádně vyplněné a podepsané přihlášce, dospěl v
daném rozhodnutí Nejvyšší soud k závěru, že se správní orgán při zápisu do
technického průkazu nedopustil nesprávného úředního postupu, když zákonné
formální předpoklady pro zápis do technického průkazu byly splněny a tento
orgán neměl žádný objektivní podnět k tomu, aby pravdivost údajů uvedených v
přihlášce ověřoval.
V tomto smyslu se lze ztotožnit v daném případě se závěry soudů obou stupňů, že
podle ustanovení § 2 písm. e) vyhlášky č. 243/2001 Sb. je technický průkaz
silničního motorového vozidla a přípojného vozidla doklad, kterým se osvědčují
(vedle technických parametrů, způsobilosti vozidla k provozu) údaje o
vlastníkovi a provozovateli vozidla, přičemž tento průkaz je podle výše
zmíněného ustanovení veřejnou listinou. Technický průkaz však pouze osvědčuje
určité skutečnosti předpokládané zákonem č. 56/2001 Sb., a nelze jej tedy
považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci. Příslušný správní orgán v
daném případě otázku vlastnictví k vozidlům neprověřoval, což podle platné
právní úpravy ani činit nemusel.
V otázce dobré víry kupujícího soudy obou stupňů správně vyložily ustanovení §
446 ObchZ, ve smyslu odůvodnění usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28. srpna
2001, sp. zn: IV. ÚS 112/01, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 30/2001, sešit 23/2001, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že
ustanovení § 446 ObchZ lze aplikovat pouze za přísného respektování ustanovení
čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez
jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci
nezbytné striktně vyloučit jakékoli jeho zneužití k jiným účelům, než pro které
bylo stanoveno. Z tohoto důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat
otázku dobré víry nabyvatele. Proto je vždy nutné, aby v situacích, kdy
existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že
využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je
skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl skutečně
v dobré víře. Taková právní situace však z obsahu spisu nevyplývá. Lze se
naopak ztotožnit se závěrem soudů obou stupňů, že žalovaná jako kupující
nevyužila všechny dostupné možnosti potřebné k tomu, aby se přesvědčila, že
prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětným vozidlům. V
případě osvědčení o vyřazení z provozu vydaném v L. se žalovaná spokojila s
ústním překladem této listiny a předpokládala, že vyřazení může provést pouze
vlastník vozidla. Z překladu obsahu této listiny ve spise však vyplývá opak,
tedy, že o takové vyřazení mohl požádat i držitel vozidla. Další možností
prověření původu předmětných vozidel byl systém OCIS, žalovaná prověření v
tomto systému sice realizovala, avšak až v roce 2004.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné a dovolací soud dovolání proto podle § 243b odst. 2
věta první o.s.ř. zamítl.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve
výroku, a přiznal tak žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 5
písm. c) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna
2006 ve výši 3.100,- Kč, a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná, co jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat
jeho soudního výkonu.
V Brně 28. listopadu 2007
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu