32 Odo 1530/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Z. z. s. J. k., proti žalované Vojenské zdravotní
pojišťovně České republiky, o zaplacení 53 337 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 46/2004, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č.j. 55 Co 335/2004-58,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č.j. 55 Co 335/2004-58,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. května 2004, č.j. 52 C
46/2004-35, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2004, č.j. 55 Co 335/2004-58,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. května 2004, č.j. 52 C
46/2004-35, kterým soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni částku 53 337 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení za dobu od 11.
4. 2003 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu co do zaplacení 2,5 % úroku z
prodlení z částky 53 337 Kč za dobu od 11. 4. 2003 do zaplacení a výrokem III.
rozhodl o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 1. 8.
2002 dodatek k platné smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče, v níž
účastníci mimo jiné v souladu s § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve
znění platném v rozhodném období, dohodli způsob stanovení úhrady za
poskytnutou zdravotní péči paušální sazbou. Na rozdíl od soudu prvního stupně,
jež dovodil, že vztah mezi účastníky splňuje podmínky § 261 odst. 1 obchodního
zákoníku (dále jen obch. zák.) a je obchodním závazkovým vztahem, přičemž ve
vztahu k obchodnímu zákoníku je zákon č. 48/1997 Sb. zákonem speciálním,
odvolací soud uzavřel, že smlouva byla uzavřena přímo podle § 17 odst. 1 zákona
č. 48/1997 Sb. Ztotožnil se však se soudem prvního stupně, že zavázala-li se
žalovaná v dané smlouvě hradit poskytnutou zdravotní péči konkrétně stanovenou
paušální sazbou, byla tím vyloučena úhrada bodového hodnocení zdravotních
výkonů, proto nebyla žalovaná oprávněna provést odečet z dohodnuté paušální
úhrady v rámci regulačních mechanismů podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,
ve znění v rozhodném období, ze kterého vychází Seznam zboží s regulovanými
cenami, vydaný Výměrem Ministerstva financí (pro rozhodné období), publikovaný
v Cenovém Věstníků Ministerstva financí. Odvolací soud odmítl názor žalované,
že stanovená maximální cena bodu nesmí být při sjednávání individuální ceny
zdravotního výkonu překročena, neboť tím by byl popřen smysl zákonné možnosti
sjednání paušální úhrady za poskytování zdravotní péče. Uzavřel, že žalovaná
neoprávněně na základě přepočtu paušální úhrady na výkonovou provedla odpočet z
paušální úhrady za poskytnutou zdravotní péči, a proto soud prvního stupně
správně žalobě vyhověl. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně
nepochybil, přiznal-li žalobkyni ve smyslu § 369 obch. zák. i úroky z prodlení
ve výši 3% s ohledem na výši diskontní sazby 1,5 % v rozhodné době, byla-li
žalovaná s plněním peněžitého závazku v prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a odůvodňuje jej nesprávným
právním posouzením podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního
významu spatřuje v tom, zda právní předpisy upravující způsob stanovení cen
některých druhů výrobků a služeb (cenová regulace) se vztahuje na veškeré
způsoby provádění úhrad za poskytnutou zdravotní péči ze strany žalované, či
zda je v rámci poskytování péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního
pojištění možné se odchýlit od právních předpisů upravujících cenovou regulaci,
byť by se jednalo o postup podle právního předpisu vydaného Ministerstvem
zdravotnictví, upravující způsob úhrady za poskytovanou zdravotní péči.
Poukazuje přitom, že řešení této otázky je předmětem desítek soudních sporů.
Dovolatelka má za to, že oba soudy v dané věci rozhodly nesprávně, jestliže
podle § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve spojení s Cenovým
výměrem Ministerstva financí platí regulované ceny, maximální, pevné nebo
minimální pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, a
regulovanou cenou byla v rozhodném období i cena za poskytovanou zdravotní
péči. Domnívá se, že není rozhodující, že regulovaná cena byla stanovena
prostřednictvím maximální ceny zdravotního výkonu jako součin hodnoty bodu
stanovené Cenovým výměrem a počtu bodů stanovených jako ohodnocení zdravotního
výkonu podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., která stanoví seznam výkonů s bodovými
hodnotami. Podle dovolatelky se Cenový výměr vztahuje na celou oblast úhrady za
zdravotní péči bez ohledu na způsob, který si smluvní strany zvolí pro
provádění úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Dovolatelka je přesvědčena, že
odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pochybil, nedospěl-li k závěru,
že pojem výše úhrady za zdravotní péči je pojmem, který je nutno vykládat jako
definici ceny za poskytnutou zdravotní péči, kdežto pojem způsob úhrady
poskytnuté zdravotní péče je pouze způsobem určení, jak budou platby provedeny,
a že prostřednictvím způsobu úhrady nelze stanovit výši ceny za zdravotní péči.
Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Podané dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovanou), řádně
zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z
možného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé v pořadí prvním rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné, neboť v napadeném rozhodnutí byla řešena právní otázka v
rozporu s hmotným právem.
Především je nutno konstatovat, že za situace, kdy soudy posoudily závazkový
vztah účastníků jako relativněobchodní závazkový vztah ve smyslu § 262 odst. 1
obch. zák. a žalovaná ve svém dovolání tento právní závěr nezpochybňuje, je
Nejvyšší soud ČR tímto právním závěrem vázán a nemůže jej přezkoumávat. Jiná
situace by byla, kdyby se daný vztah neřídil obchodním zákoníkem, ale občanským
zákoníkem (dále jen obč. zák.), neboť důsledkem dohody o ceně, jež by byla v
rozporu s cenovými předpisy, by byla pouze relativní neplatnost tohoto právního
úkonu ve smyslu § 40a obč. zák.
V dané věci bylo tedy třeba aplikovat ustanovení § 758 odst. 1 obch. zák.,
podle něhož při uzavírání smluv, jejichž stranami jsou pouze osoby mající sídlo
nebo místo podnikání, popřípadě bydliště na území České republiky, se uplatní
ustanovení tohoto zákona o určení ceny nebo úplaty poskytované za plnění, jen
pokud toto určení není v rozporu s obecně závaznými právními předpisy o cenách.
Jinak vzniká povinnost platit cenu nebo úplatu ve výši nejvýše přípustné podle
těchto předpisů.
Podle § 758 obch. zák. cena či jiné peněžité plnění dohodnuté mezi smluvními
stranami ve smlouvě bude platné totiž jen tehdy, pokud tato cena či jiné
peněžité plnění nebude v rozporu s cenou stanovenou nebo nejvýše přípustnou
podle cenových předpisů. V případě, že sjednaná cena bude vyšší než cena
stanovená nebo nejvýše přípustná, nebude neplatná celá smlouva, ale pouze
smluvní ujednání o ceně či peněžitém plnění, přesahující cenu stanovenou nebo
nejvýše přípustnou (srov. Obchodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa,
C.H.BECK, r. 1998, 5. vydání a i následující, komentář k § 758). Jde přitom ve
smyslu § 39 obč. zák. o neplatnost absolutní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 219/2001).
Byla-li v rozhodném období cena zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním
regulovanou cenou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,
stanovenou v Seznamu zboží s regulovanými cenami, vydaném Výměrem Ministerstva
financí, publikovaném v Cenovém věstníků Ministerstva financí (§ 10 zákona č.
265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen), pak cena
zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním byla v souladu s § 5 odst. 1
zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, úředně stanovenou cenou, tj. cenou určeného
druhu zboží danou cenovými orgány (§ 2 odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb.); v daném
případě cenou maximální. Přitom maximální cena je cena, kterou není přípustné
podle § 5 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb. překročit, a platí pro všechny
prodávající a kupující určeného druhu zboží (§ 5 odst. 5 zákona č. 526/1990
Sb.).
Došlo-li tedy v dané věci, byť zákonem povoleným způsobem úhrady za poskytnutou
zdravotní péči, k překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní
péče, byla porušena cenová regulace, a tím došlo k právnímu úkonu, jímž byl
porušen zákon č. 526/1990 Sb., o cenách.
Dospěl-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že sjednaná
smluvní paušální úhrada zdravotní péče není v rozporu se zákonem č. 526/1990
Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období, neboť zákonem byla regulována jen
maximální cena jednoho bodu za zdravotní výkon, je nutno dovodit, že závěr
odvolacího soudu, že předmětná smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče
hrazené ze zdravotního pojištění je bezezbytku platná, a to i co do ujednání o
ceně, je v rozporu s § 5 zákona č. 526/1990 Sb. a potažmo je v rozporu s
hmotným právem – viz § 758 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1166/2005, v němž bylo judikováno, že
porušením cenové regulace podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, je překročení
stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, i když k překročení
regulované ceny došlo podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním
pojištění, povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči).
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v
Praze v dané věci zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. ledna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu