32 Odo 1577/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně J. D., zastoupené advokátem, proti žalované A.
H., a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení 97 600 Kč s příslušenstvím a
smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 357/2004,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května
2006, č.j. 15 Co 160/2006-37, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2006, č.j. 15 Co
160/2006-37, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. září 2005, č.j.
11 C 357/2004-20, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2006, č.j. 15 Co 160/2006-37,
potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. září 2005,
č.j. 11 C 357/2004-20, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku
97 600 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně od 13. 11. 2003 do zaplacení a smluvní
pokutu ve výši 0,1% z částky 97 600 Kč za každý den prodlení od 13. 11. 2003 do
zaplacení a nahradit náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že v
dané věci bylo namístě rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o.
s. ř., bylo-li zjištěno, že žalovaná na základě výzvy ve smyslu § 114b odst. 1
občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 4. 2005 (dále jen „o. s.
.ř.“), doručené jí usnesením ze dne 17. 6. 2005, č.j. 11 C 357/2004-19, do
vlastních rukou dne 21. 6. 2005, ve smyslu §14b odst. 5 o. s. ř. se bez vážného
důvodu k uplatněnému žalobnímu nároku včas nevyjádřila. Konstatoval, že z
doručenky založené na č.l. 19 spisu vyplývá, že zásilka obsahovala usnesení VS
Ncp 371/2005-18 a vzor 087 lh. 5/8 a byla opatřena potřebnými údaji
doručovatelky a příjemce zásilky. Z uvedeného dovodil, že pokud se výzva podle
§ 114b odst. 1 o. s. ř. podává na tiskopisu s označením O. s. ř. č. 087 –
usnesení o uložení povinnosti žalovanému podat písemné vyjádření ve věci, je
zcela zřejmé a nepochybné, že žalované byla výzva k vyjádření uvedená v
usnesení soudu ze dne 17. 6. 2005 doručena.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že se dovolává
dovolacího důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – nesprávného
právního posouzení. Namítá, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně
věc nesprávně posoudil, jestliže dovodil, že výzva o uložení povinnosti podat
písemné vyjádření ve věci, jež měla být obsažena v usnesení ze dne 17. 6. 2005,
č.j. 11 C 357/2004-19, jí byla doručena. Poukazuje na to, že podle knihy
přijaté pošty žalované, doložené odvolacímu soudu k důkazu, jí bylo dne 21. 6.
2005 doručeno jen usnesení o nepříslušnosti soudu vydané Vrchním soudem v Praze
pod č.j. Ncp 371/2005-18, avšak nikoliv usnesení ze dne 17. 6. 2005, č.j. 11 C
357/2004-19. Dovolatelka má za to, že pokud v rozporu s hmotným právem odvolací
soud neumožnil uplatnění práv žalované v soudním řízení, existuje důvod, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda
je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je dovolání
přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Pro úsudek dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na
kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, jestliže právní otázka předpokladů
pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. v souvislosti s
posouzením doručení usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jako jedné z
podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, byla v napadeném rozhodnutí
odvolacího soudu řešena v rozporu s procesním právem. Byl tak naplněn uplatněný
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit, popř. správný právní
předpis byl nesprávně vyložen.
Ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., stanoví: Vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2,
místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a
včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a
aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých
tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od
doručení usnesení.
Podle § 114b odst. 4 o. s. ř. musí být usnesení podle odstavce 1 žalovanému
doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být
žalovanému doručeno dříve než žaloba.
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas
nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom
brání, 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud tehdy, má-li
se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§
114b odst. 5).
Podle § 50f odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2005, musí doručenka
obsahovat označení
a) soudu, který písemnost předal k doručení,
b) doručované písemnosti, která byla vložena do obálky,
c) adresáta a adresy, na níž má být obálka s písemností doručena,
d) doručujícího orgánu.
Ustanovení § 50f odst. 9 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2005, stanoví, že
pokud není dokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé.
Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org. ze dne 3. 12. 2001,
kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy,
v dané věci ve znění účinném do 31. 12. 2006 – resp. v době vydání předmětného
usnesení soudu (dále jen „VKŘ“), podrobně upravuje označení doručované
písemnosti na doručence (resp. ve znění do 31. 12. 2006 – na dodejce).
Ustanovení § 171 VKŘ upravuje pokyn pro vyplňování doručenek tak, že na dodejce
se vyznačí kromě jednacího čísla (§ 169 odst. 2 VKŘ) doručovaná písemnost,
datum stanoveného jednání, případně lhůty. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení
VKŘ se jednacím číslem označí všechny stejnopisy rozhodnutí, všechny
písemnosti, jež mají být vypraveny, jakož i obálky a dodejky.
VKŘ v § 169 upravuje pokyn pro uvádění jednacího čísla. Podle jeho odstavce 1
spisová značka a k ní připojené číslo listu písemnosti nebo vyhotoveného
rozhodnutí tvoří jednací číslo (např. 4 T 68/2002-27, 6 C 162/2002-14, 3 Co
64/2002-132). Je-li písemnost nebo vyhotovení rozhodnutí obsáhlejší
(obsahuje-li více čísel listů) jednací číslo se vyznačí jen na přední straně
prvního listu. Při doručování ostatních obsáhlejších písemností se na obálkách
a dodejkách uvádí jen číslo jednací vyznačené na prvním čísle listu doručované
písemnosti.
Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními
orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními
předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení
orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v
nich osvědčeno nebo potvrzeno. Takové listiny mají povahu veřejné listiny
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1178/2005,
v němž je judikováno, že pokud žalobkyně zpochybňuje údaje ve veřejné listině
uvedené, je na ní, aby prokázala opak. Nesplňuje-li veřejná listina požadavky
obsahu stanovených údajů, není pak tato listina veřejnou listinou a důkazní
břemeno tíží žalovanou).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud učinil nesprávné právní
posouzení o tom, že v dané věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku
pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., dovodil-li předtím, že výzva k
vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. byla žalované podle § 114b odst. 4 o.
s. ř. doručena.
Pokud podle § 50f odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 169 a 171 VKŘ musí
doručenka obsahovat stanovené označení doručované písemnosti, která byla
vložena do obálky, je nutno konstatovat, že v daném případě zásilka doručená
žalované dne 21. 6. 2005, kterou jí mělo být podle závěru odvolacího soudu
doručeno i usnesení 11C 357/2004-19, neobsahuje stanovené označení takové
písemnosti, jež měla být obsahem zásilky, proto fikce doručení stanovená v §
50f odst. 9 o. s. ř., že pokud není dokázán opak, považují se údaje uvedené na
doručence za pravdivé, v daném případě neplatí, a dovolací námitka žalované, že
uvedená písemnost jí nebyla doručena, je tedy v tomto směru důvodná.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž bylo vydáno v rozporu s procesním právem, a
proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu