32 Odo 181/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Ch. B., a.s., proti žalované Č. D. A J., spol. s r. o., o
218 574 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky
v Pardubicích, pod sp. zn. 36 Cm 174/2003, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č.j. 12 Cmo 19/2004-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. J. K., advokáta.
2001 do zaplacení a náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právnímu závěry
soudu prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že žalovaná uznáním závazku ze
dne 20. 2. 2002 založila ve smyslu § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen
obch. zák.) vyvratitelnou právní domněnku existence závazku vůči žalobkyni ve
výši 218 574 Kč, specifikovaného fakturou číslo 540 a dodacím listem číslo 463,
vzešlých z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky podle § 409 a násl. obch. zák.
S ohledem na prodlení žalované se zaplacením dlužné částky od data po
splatnosti dlužné kupní ceny odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně
přiznal žalobkyni správně i úroky z prodlení v souladu s § 369 obch. zák.
Konstatoval, že z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná i přes poučení podle § 118a
odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) neoznačila relevantní
důkazy, které by byly schopné vyvrátit právní domněnku o existenci uznané
pohledávky ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák., když za takové důkazy nebylo
možno považovat žalovanou navržený důkaz výslechem Ing. L., zaměstnance
žalobkyně, a ani dodací listy, jak správně dovodil soud prvního stupně, když
uznání závazku podepsal Ing. R. V. a nikoliv Ing. L., a pokud mělo být dodacími
listy společnosti H. o., s. r. o. prokázáno, že uvedená společnost se zbožím
vyúčtovaným fakturou č. 540 nakládala, nemohla tato okolnost vyvrátit založenou
právní domněnku o existenci závazku, neboť žalovaná mohla mít různé důvody,
proč nechala dodat zboží podle kupní smlouvy do uvedené společnosti. Uzavřel,
že uvedené důkazy nemohly prokázat, že účastníci nebyli ve smluvním vztahu nebo
že předmětný závazek na zaplacení kupní ceny zanikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž má za to, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řešilo otázku
uznání závazku v rozporu s hmotným právem – ustanovením § 323 odst. 1 obch.
zák., posoudil-li soud písemnost ze dne 20. 2. 2002 za uznání závazku, aniž by
byly splněny pro takový úkon všechny zákonem stanovené náležitosti, a to
zejména určitost závazku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Domnívá se, že
odkaz v uznání závazku na fakturu č. 540 ze dne 13. 3. 2001 výši 435 916 Kč, z
níž nebylo uhrazeno 218 574 Kč, není dostatečně jednoznačným určením předmětu
uznání závazku, neboť není jasně určen rozsah závazku, kterého se uznání týká,
přičemž zároveň poukazuje, že nemá podle obchodního zákoníku závazek uhradit
fakturu, ale jen dohodnutou kupní cenu, avšak v listině nazvané uznání závazku
není tento závazek zaplatit kupní cenu uveden. Je přesvědčena, že úkon učiněný
v uvedené listině není platným uznáním závazku a navrhla zrušení rozsudku
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci Krajskému soudu v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích, k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla omítnutí dovolání pro jeho
nepřípustnost, neboť má za to, že odvolací soud rozhodl správně, posoudil-li
předmětné uznání závazku jako platný právní úkon, který splňuje všechny
náležitosti vyžadované obchodním zákoníkem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem – žalovanou,
řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda
je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o
přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a
rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá
v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm.
c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s
hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom,
že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.
Odvolací soud totiž otázku uznání závazku žalované vůči žalobkyni ze dne 20. 2.
2002 neřešil v rozporu s § 323 odst. 1 obch. zák. a ani v rozporu s dosavadní
judikaturou.
Podle § 323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se
za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky
nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
Zákonodárce nepředepisuje, jakým způsobem má být \"určitý závazek“
specifikován. Určení může zahrnovat rozsah závazku, není to však zcela
nezbytné. Je tedy možné např. uznat závazek i odkazem na příslušnou smlouvu,
fakturu apod. Vymezení určitého závazku by bylo nezbytné i bez této výslovné
úpravy, neboť obecnou náležitostí právních úkonů je vyjádření určité vůle (§ 37
občanského zákoníku). Určitost vůle bude spočívat také v označení závazku, jenž
je předmětem uznání (srov. Obchodní zákoník, Irena Pelikánová, komentář k § 323
obch. zák.).
Nejvyšší soud ČR v souladu s dosavadní judikaturou (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003) i právní
teorií vyšel z toho, že požadavek „určitosti závazku“ je nutno vykládat ve
smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným.
Proto uzavřel, že odvolací soud v dané věci nerozhodl ohledně uznání závazku v
rozporu s hmotným právem (§ 323 odst. 1 obch. zák.), pokud v daném případě byl
závazek žalované v „Uznání závazku ze dne 20. 2. 2002“ určen jako závazek
vzniklý z důvodu neuhrazení faktury č. 540 ze dne 13. 3. 2001 výši 435 916 Kč,
čímž byl zřetelně specifikován číslem faktury a jejím datem, včetně uvedení
důvodu vzniku závazku. Uznávaný závazek byl konkretizován i rozsahem závazku
tím, že v písemném uznání závazku bylo uvedeno, že z určené faktury nebylo
uhrazeno 218 574 Kč.
Protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, není
proti němu dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14
odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky
náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996
Sb.), tedy celkem ve výši 7575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 21. března 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu