NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 207/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné ve
věci žalobce Č. r. s. P., proti žalovaným 1) P. – S., spol. s r. o., 2) F. F.,
o určení práv a vydání věcí, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 13 Cm 3186/92, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 1. července 2004, č. j. 14 Cmo 425/2003-685, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích částečným rozsudkem ze dne 18. dubna 2003, č.j. 13 Cm 3186/92-633, určil, že ve vlastnictví žalobce jsou
věci : 1) dům č. 76 na poz. par. č. st. 79 (zast. pl.) a poz. parc. č. 79
(zast. pl.), pozemek parc. č. 41/3, 41/5 a 44 (zahrada), dům č. 53 na poz. parc. č. st. 53, vše v obci H., k. ú. H. u B. tak, jak jsou tyto nemovitosti
zapsány na LV č. 61 pro k. ú. H. u B.; 2) dům č. p. 441 na poz. parc. č. 1974
L., S. m. a poz. parc. č. 1974 (zast. pl.) v obci a k. ú. L. tak, jak jsou
nemovitosti zapsány na LV č. 2983 pro k. ú. L.; 3) dům č. p. 16 na poz. parc. č. st. 21 v obci Č., k. ú. Š. tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 38 pro k. ú. Š. (výrok I.), první žalované uložil vyklidit a vyklizené předat
žalobci nemovitosti: a) ostatní stavební objekt na parc. č. st. 150, ostatní
stavební objekt na parc. č. st. 152, ostatní stavební objekt na parc. č. st. 153 a dům č. 46 na parc. č. 151, vše v obci K., k. ú. M. tak, jak jsou tyto
nemovitosti zapsány na LV č. 1923 pro obec K., k. ú. M. s veškerým
příslušenstvím a součástmi; b) dům č. p. 16 na poz. parc. č. st. 21 v obci Č.,
k. ú. Š. tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. 38 pro k. ú. Š. (výrok
II.), a druhému žalovanému uložil vyklidit a vyklizené předat žalobci
nemovitosti – dům č. 76 na poz. parc. č. st. 79 (zast. pl.) a poz. parc. č. 79
(zast. pl.), poz. parc. č. 41/3 a 41/5 a 44 (zahrada), dům č. p. 53 na poz. parc. č. st. 53, vše v obci H., k. ú. H. u B. tak, jak jsou tyto nemovitosti
zapsány na LV č. 61 pro k. ú. H. u B. (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že žalobce zřídil k plnění svých úkolů hospodářská zařízení, a to Č. P. K., Č.P. H. a Č.S. L. Dne 10. 8. 1991 byla se souhlasem rady žalobce
uzavřena hospodářská smlouva mezi těmito třemi hospodářskými zařízeními, která
založila společnost s ručením omezeným P. Č. Smlouva uvádí, že kmenové jmění
založené společnosti činí 34,500.000,- Kč a je tvořeno vkladem hospodářského
zařízení Č. P. K. ve výši 22,800.000,- Kč, vkladem hospodářského zařízení Č. P. S. L. ve výši 9,300.000,- Kč a vkladem hospodářského zařízení Č. P. H. ve výši
2,400.000,- Kč. Ze společnosti P. Č.spol. s r. o. se sídlem v K. měl být na
základě rozhodnutí valné hromady bezúplatně převeden majetek Smlouvou o převodu
vlastnictví ze dne 27. 12. 1991 a to na dceřinou společnost P. – S., spol. s
r. o. se sídlem v Č. B. Dovodil, že podle statutu hospodářského zařízení Č. P. K. se sídlem M., K., má hospodářské zařízení k majetku, který využívá k plnění
svých úkolů právo hospodaření. S tímto majetkem může nakládat a užívat jej k
plnění svých úkolů v plném rozsahu, přičemž majetek, stejně jako majetek, který
hospodářské zařízení získá svým hospodařením, zůstává ve vlastnictví
zakladatele, tj. Č. r. s. Ze zápisu ze zasedání rady Č. datovaného 10. 8. 1991,
vyplývá schválení vytvoření dvou společností s ručením omezeným. Ze zápisu ze
společného zasedání rady Č. a výboru Ú. s. m. P. konaného 7. a 8. 2. 1992,
vyplývá souhlas s tím, aby jako vklad do společnosti s ručením omezeným P. Č. se sídlem v K. byl vložen hospodářským zařízením Č. P. K.
majetek v hodnotě
22,800.000,- Kč, hospodářským zařízením Č. S. L. majetek v hodnotě 9,300.000,-
Kč a hospodářským zařízením Č. P. H. majetek v hodnotě 2,400.000,- Kč. Tento
zápis však není opatřen razítkem a podpis chybí. Vzal za nesporné, že žalobce
zřídil několik samostatných hospodářských zařízení, na něž však, jak vyplývá ze
samotného statutu hospodářských zařízení, žádný majetek nepřešel, neboť tento
zůstal ve vlastnictvím zakladatele, tj. žalobce, a pokud byl dán souhlas k
převodu majetku hospodářského zařízení na první žalovanou, z hlediska změny
vlastníka je tento souhlas irelevantní, neboť hospodářské zařízení nemohlo ani
se souhlasem vlastníka převádět to, co nevlastnilo. Soud prvního stupně dospěl
k závěru, že nedošlo k převodu majetku žalobce na P. Č. s. r. o. K., M., v
likvidaci, tedy ani na první žalovanou, neboť nebyl předložen žádný důkaz,
který by takovýto převod prokazoval. Uzavřel, že pokud se první žalovaná
chovala k majetku požadovanému žalobcem k vrácení jako vlastník, je dán
naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, a proto nejen že určil
vlastnictví těchto nemovitostí, ale uložil také nemovitý majetek vyklidit a
následně žalobci vydat.
K odvolání obou žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1.
července 2004, č.j. 14 Cmo 425/2003-685, rozsudek prvního stupně potvrdil ve
výroku, jímž bylo první žalované uloženo vyklidit a vyklizené předat žalobci
nemovitosti: ostatní stavební objekt na par. č. st. 150, ostatní stavební
objekt na parc. č. st. 152, ostatní stavební objekt na parc. č. st. 153 a dům
č. 46 na parc. č. 151, vše v obci K., k. ú. M. tak, jak jsou tyto nemovitosti
zapsány na LV č. 1923 pro obec K., k. ú. M. s veškerým příslušenstvím a
součástmi; ve zbytku rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování výpisy z katastru
nemovitostí a doplnil dokazování listinami, jež považoval pro rozhodnutí věci
za podstatné. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně s tím,
že má v provedeném dokazování oporu. Správným shledal právní posouzení soudu
prvního stupně, týkající se uložené povinnosti první žalované vyklidit a
vyklizené předat žalobci nemovitosti zapsané na LV č. 1923 v obci K., k. ú. M.,
neboť jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí je veden
žalobce i závěr soudu prvního stupně, že k převodu vlastnického práva k těmto
nemovitostem na společnost P. Č. s. r. o. K. (tedy následně ani na první
žalovanou), nedošlo. Odkázal na závěry Nejvyššího soudu České republiky,
vyplývající z jeho rozsudku č. j. 29 Odo 748/2003-248, a dovodil, že nakládáním
s majetkem při plnění úkolů hospodářské organizace je třeba rozumět takové
nakládání s tímto majetkem, které je nezbytné k plnění úkolů, které společenská
organizace svým hospodářským zařízením uložila, tj. běžné hospodaření tohoto
zařízení. Takovýmto nakládáním však není vklad majetku, ke kterému má
hospodářské zařízení právo hospodaření, neboť se jedná o dispozici, která
zbavuje hospodářské zařízení možnosti užívat svěřený majetek k plnění svých
úkolů. Dospěl k závěru, že na této skutečnosti nic nemění ani souhlas
statutárního orgánu žalobce s právním úkonem, neboť omezení práva hospodářského
zařízení disponovat s majetkem společenské organizace vyplývá ze zákona a
takovéto omezení souhlasem statutárního orgánu organizace vyloučit nelze. Pokud
jde o ostatní nemovitosti, jichž se částečný rozsudek soudu prvního stupně
týká, zaujal k nim stejný právní názor, jako u nemovitostí, u nichž jako
vlastník je žalobce na listu vlastnictví č. 1923 pro k. ú. M. zapsán s tím, že
u zbylých nemovitostí žalobce jako vlastník veden není, jako vlastník je
zapsána buď první žalovaná nebo druhý žalovaný. Protože v tomto směru nebylo
prokázáno vlastnictví žalobce k uvedeným nemovitostem a soud prvého stupně se
nezabýval námitkou vydržení, napadený rozsudek soudu prvého stupně jako věcně
správný částečně potvrdil, zčásti rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého
stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost
z ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.. Namítla, že již soudem prvého
stupně nebyly provedeny navržené důkazy, tudíž, že rozsudek odvolacího soudu
vychází z nedostatečného skutkového zjištění, které má podstatný vliv na právní
hodnocení předmětného sporu, neboť výslech navržených svědků mohl objasnit,
proč žalobce uložil hospodářským zařízením založit obchodní společnosti a
vložit do nich svůj majetek. S odkazem na obsah zápisu ze zasedání rady Č. r.
s. ze dne 10. 8. 1991, jímž bylo jednotlivým hospodářským zařízením přímo
uloženo registrovat s okamžitou platností společnosti s ručením omezeným a
současně přikázáno vnesení vkladů s tím, že následující uzavření společenské
smlouvy schválili dva statutární představitelé, tj. předseda a tajemník Č. r.
s., jejichž podpisy jsou ve smyslu souhlasu opatřeny přímo ve společenské
smlouvě, byla přesvědčena, že takovéto uložení povinností je vyjádřením vůle
žalobce, jakým způsobem chce nakládat se svým majetkem, tudíž závěry odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, že k platnému převodu majetku nedošlo, neobstojí. Za
zásadní důvod dovolání dovolatelka označila skutečnost, že organizační složka
společenské organizace, pokud jí byl statutárním orgánem společenské organizace
stanoven úkol nařízeným způsobem nakládat s majetkem, musela tento příkaz plnit
a nemohla ho odmítnout. V daném případě to byl žalobce, kdo rozhodl o založení
obchodních společností a o vkladech do těchto společností. Odkázala na rozsudek
Vrchního soudu č.j. 7 Cmo 638/96, týkající se obdobné věci, jímž byla řešena
otázka způsobilosti hospodářských zařízení ke vkladům majetku do společností s
ručením omezeným, v němž je vyjádřen závěr, že zařízení jsou ke vkladům
způsobilá, a proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (rozhodnutí soudu
obou stupňů vydána) po prvním lednu 2001, uplatňuje se pro dovolací řízení – v
souladu s body 1, 15 a 17 Hlavy I.,v části 12. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1.
ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném
případě) přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena,
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srovnej § 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž
výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní
význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená
právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém konkrétním případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je
v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že
také odvolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva, jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pod které lze námitky
dovolatelky z hlediska dovolacího důvodu podřadit, a jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím
naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§
241a odst. 3 o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými
slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
odvolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena
pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem odvolacího soudu, že tomu tak
vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze
považovat za zásadně právně významné jen ty otázky splňující shora popsaná
hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla (srov. shodně Usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 32 Odo 541/2004 uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod. č. 132). Z tohoto pohledu po
posouzení uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by
rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo, že by zde
byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat otázku, která byla
v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s uznávanou soudní judikaturou.
Dovolatelka za otázku zásadního právního významu považuje otázku,
zda byla hospodářská zařízení vybavená právní subjektivitou, oprávněna zcizovat
majetek, který jim byl svěřen ze zákona do hospodaření, když tento majetek byl
formálně ve vlastnictví společenské organizace jako celku.
Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 8. června
2004, č. j. 29 Odo 748/2003, dospěl k závěru, že z hlediska práva nakládat s
majetkem společenské organizace při založení hospodářským zařízením takové
organizace, je třeba vycházet z toho, zda založení této společnosti
hospodářskými zařízeními a následné splácení vkladů do této společnosti, bylo
možno považovat za postup při plnění úkolů těchto zařízení ve smyslu ustanovení
§ 103 hosp. zák., když uzavřel, že tomu tak není. Podle ustanovení § 102 odst.
2 hosp. zák. hospodářská zařízení společenských organizací nabývají práv a
zavazují se vždy svým jménem; k majetku, který využívají k plnění svých úkolů,
mají právo hospodaření. Podle ustanovení § 103 hosp. zák. hospodářská zařízení,
která vykonávají právo hospodaření k majetku společenské organizace, mohou
tímto majetkem nakládat a užívat jej k plnění svých úkolů. Podle § 105 odst. 1
hosp.zák. hospodářskému zařízení bylo uloženo užívat majetek společenské
organizace co nejhospodárněji a všemožně ho chránit. Nakládáním s majetkem dle
§ 103 hosp. zák. je třeba rozumět nakládání, které je nezbytné k plnění úkolů,
které společenská organizace svým hospodářským zařízením uložila, tj. nakládání
při běžném hospodaření tohoto zařízení. Takovýmto nakládáním však není vklad
majetku, ke kterému má hospodářské zařízení právo hospodaření, do základního
jmění obchodní společnosti. Vložením nemovitého majetku, který byl
hospodářskému zařízení svěřen k plnění stanovených úkolů, do základního jmění
obchodní společnosti je dispozicí, která zbavuje hospodářské zařízení možnosti
užívat majetek k plnění svých úkolů. Takovouto dispozicí hospodářské zařízení
mohlo ohrozit, či dokonce ztížit nebo znemožnit plnění stanovených úkolů.
Nadále nemělo žádný efektní vliv na nakládání s tímto majetkem, takže mohlo
dojít i k úplnému odnětí tohoto majetku původnímu určení. Na tomto závěru nic
nemění ani souhlas s právním úkonem, daný statutárním orgánem Č. r. s., neboť
jestliže ze zákona vyplývá omezení práva hospodářského zařízení disponovat s
majetkem společenské organizaci, nelze takovéto omezení vyloučit ani souhlasem
jejího statutárního orgánu.
Závěr odvolacího soudu o tom, že první žalovaná není vlastníkem
nemovitostí, nacházejících se v obci K., k. ú. M., zapsaných na LV č. 1923 pro
obec K., k. ú. M., s veškerým příslušenstvím a součástmi, a proto je povinna
tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené je žalobci předat, podepřený ustanovením
§ 102 odst. 2, § 103 a § 105 odst. 1 hosp. zák., proto v souzené věci
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá, neboť
rozsudek odvolacího soudu nemá podle § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní
význam.
Přípustnost dovolání nemůže podle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit
řešení námitek dovolatelky o neprovedení důkazů označenými výslechy svědků,
znamenajícími, že rozsudek Vrchního soudu vychází z nedostatečného skutkového
zjištění, které má podstatný vliv na právní hodnocení předmětného sporu.
Vznesená námitka naplňuje dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, t. j. dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však lze
uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), b)
o. s. ř.
Tento závěr sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ,
když dovolatelka, s ohledem na výsledek dovolacího řízení, nárok na náhradu
svých nákladů nemá a žalobci v souvislosti s tímto dovoláním žádné prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová,v. r.
předsedkyně senátu