32 Odo 221/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců
JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní
věci žalobkyně K. K. M. s.r.o., proti žalované G. S. s.r.o., zastoupené,
advokátkou, o zaplacení 33.849,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 161/2002, o dovolání
žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července
2003, č.j. 12 Co 353/2003-23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze
dne 7. května 2003, č.j. 7 C 161/2002-13, kterým Okresní
soud v Tachově odmítl podle § 174 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“) odpor proti jím vydanému platebnímu rozkazu ze dne 4. listopadu
2002, č.j. 7 C 161/2002-5, z důvodu, že nelze zjistit, kdo jej učinil.
Žalovaná podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítajíc, že
jsou dány dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., tedy že
řízení je postiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatelka snesla podrobné argumenty na podporu závěru o
existencí jí tvrzených důvodů a navrhla, aby dovolací soud před
rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného
rozhodnutí a aby zrušil usnesení odvolacího soudu, případně usnesení soudů obou
stupňů s vrácením věci odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Jelikož usnesení soudů obou stupňů byla vydána po 1. lednu 2001,
uplatní se pro dovolací řízení – v souladu
s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §
237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není dána již proto, že dovoláním
napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení
o odmítnutí odporu je sice usnesením, jímž se řízení končí, usnesením „ve věci
samé“ však není.
Ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. nezakládají přípustnost
dovolání proto, že usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí odporu, nelze podřadit žádnému z usnesení v těchto ustanoveních
taxativně uvedených. Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z ustanovení §
239 odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li
usnesením odvolacího soudu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla
postupem podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě
jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle §
174 odst. 3 odpor proti platebnímu rozkazu.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl
(srov. shodně též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp.
zn. 25 Cdo 2059/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník
2002, pod číslem 89).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn
ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na
náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. září 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu