32 Odo 243/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Městské části P. 8, proti žalované C. I., spol. s r. o., o vydání
bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C
23/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
července 2002 č. j. 35 Co 199/2002-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
z částky 316 100 Kč od 1. února 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v
důsledku neoprávněného užívání nebytových prostor č. 1 až 8 v přízemí o celkové
výměře 63, 22 m2 v domě čp. 340 v P. 8, katastrální území L., a to proto, že je
oprávněna vykonávat práva a povinnosti vlastníka uvedeného domu na základě
zákona č. 172/1991 Sb. a Statutu hl. m. Prahy, i když je v katastru nemovitostí
zapsána jako vlastnice žalovaná. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že
předmětné nemovitosti byly dohodou o vydání věci uzavřenou Obvodním úřadem v
Praze 8 podle zákona č. 403/1990 Sb. vydány A. H., která je následně prodala
kupní smlouvou žalované. Dodatečně však byla soudním rozhodnutím zrušena
registrace dohody o vydání věci provedená státním notářstvím, z čehož žalobkyně
dovozuje, že žalovaná nabyla vlastnictví od nevlastníka a kupní smlouva je
proto neplatná. Soud prvního stupně nejprve řešil otázku aktivní věcné
legitimace žalobkyně a vycházel přitom z již vydaných a pravomocných rozhodnutí
soudů. Neúspěch žalobkyně v řízení o určení neplatnosti dohody o vydání věci a
kupní smlouvy měl procesní původ, neboť žalobkyně nebyla účastníkem uvedených
smluv, navíc nebyla zjištěna existence naléhavého právního zájmu na určení
neplatnosti. V řízení o určení vlastnictví Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem
ze dne 11. května 2000 sp. zn. 5 C 1/99 žalobu žalobkyně, že předmětná
nemovitost je ve vlastnictví Městské části Praha 8 zamítl. Městský soud v Praze
jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. května 2000 č. j. 23 Co 348/2000-104
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zamítavý výrok nabyl právní moci dne 5.
ledna 2001. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 28. června 2001 č.
j. 28 Cdo 1027/2001-137 dovolání žalobkyně odmítl. Soud v řízení o určení
vlastnického práva dovodil, že nenastala účinnost dohody o vydání nemovitostí v
důsledku zrušení rozhodnutí o registraci Vrchním soudem v Praze a proto, že
vklad vlastnického práva A. H. do katastru nemovitostí nebyl povolen. Sama
okolnost, že dohoda o vydání věci byla případně uzavřena v rozporu se zákonem,
však nemohla způsobit neplatnost převodu vlastnictví na A. H.; tento účinek
nastal dle závěru soudu až v důsledku zrušení registrace uvedených dohod v
řízení o stížnosti pro porušení zákona. V řízení o tomto mimořádném opravném
prostředku ale právní postavení žalované jako vlastnice nemovitostí, zapsané v
katastru nemovitostí, nemohlo být podle § 243 odst. 3 občanského soudního řádu,
ve znění tehdy platném, novým rozhodnutím dotčeno, ledaže jí porušení zákona
muselo být známo. Tento předpoklad však v řízení nebyl prokázán, ani účastníky
tvrzen, proto vlastnické právo žalované k předmětným nemovitostem nemůže být
zpochybněno a žalobkyni tak nesvědčí aktivní věcná legitimace ve sporu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. července 2002 č.
j. 35 Co 199/2002-89 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního
stupně a vypořádal se s odvolacími námitkami, které se týkaly výlučně právního
posouzení věci. Odvolací soud nepřijal námitku žalobkyně, že rozhodnutím soudu
prvního stupně byla porušena zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více
práv, než sám má, neboť ustanovení § 243 odst. 3 o. s. ř. ve znění před 1. 1.
1992 nekonstituovalo v řízení o stížnosti pro porušení zákona vlastnické právo
žalované k domu, ale poskytlo jí pouze procesní ochranu tak, jako by věc nabyla
od vlastníka. A. H. se totiž podle § 47 odst. 1 občanského zákoníku ve znění
účinném v době registrace smluv a § 61 odst. 1 a § 64 odst. 3 zákona č. 95/1963
Sb. stala na základě dohody o vydání věci okamžikem její registrace vlastnicí
předmětných nemovitostí a na základě kupní smlouvy se okamžikem její registrace
stala vlastnicí žalovaná. Teprve pak bylo rozhodnutí o registraci dohody o
vydání věci zrušeno v řízení o stížnosti pro porušení zákona a následně
zamítnut vklad vlastnického práva A. H. rozhodnutím Katastrálního úřadu
Praha-město. Žalobkyně se mýlí, namítá-li, že žalované se nemůže podařit
prokázat své vlastnictví k nemovitosti, protože je na žalobkyni, aby prokázala,
že je vlastnicí věci, o níž tvrdí, že ji žalovaná neoprávněně užívá a že jí v
důsledku toho vzniká bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Za této situace je
nadbytečné zabývat se platností dohody o vydání věci na základě námitky, že ji
s A. H. uzavřel jako vydávající subjekt bez právní subjektivity – Obvodní úřad
pro Prahu 8. Odvolací soud poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 11.
7. 1996 publikované ve svazku č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. III. ÚS 127/96, ve kterém byl vysloven názor, že uplatnění nároku proti
obvodnímu úřadu představuje odstranitelnou vadu žaloby; rovněž Městský soud v
Praze v obdobných případech respektoval tento názor. Jestliže nesprávnost v
označení povinné osoby při uplatnění restitučního nároku v soudním řízení mohla
být odstraněna a uplatněný nárok byl v rozsudku oprávněné osobě přiznán, bylo
by proti cílům restitucí a zásadám spravedlnosti, aby dohody o vydání věci
uzavřené obvodními úřady mimosoudně byly jen z tohoto důvodu neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má proto
zásadní právní význam podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tuto nesprávnost
spatřuje dovolatelka v chybném posouzení otázky aktivní legitimace v tomto
řízení. Podle názoru dovolatelky zaměňuje odvolací soud ve své argumentaci
hmotněprávní a procesněprávní způsobilost účastníka řízení a odkazuje na
nepřípadná rozhodnutí. Dovolatelka nesouhlasí ani s výkladem § 243 odst. 3 o.
s. ř. ve znění před 1. 1. 1992 provedeným odvolacím soudem, když odvolací soud
současně připouští, že toto ustanovení nekonstituovalo vlastnické právo, avšak
neuvádí, na základě jakého právního titulu žalovanou jako vlastnici shledává.
Dovolatelka je přesvědčena, že závěry přijaté Vrchním soudem v Praze v řízení o
stížnosti pro porušení zákona nemohou jít k její tíži a žalovaná se mohla
domáhat náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou nesprávným rozhodnutí orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním
postupem. Dále poukázala na již podanou ústavní stížnost, v níž namítala mimo
jiné nerespektování zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než
sám má, přičemž o stížnosti nebylo dosud rozhodnuto. Citovala jiná rozhodnutí,
která spočívala na obdobném skutkovém základu a tato zásada zde respektována
byla. Dovolatelka je toho názoru, že na základě listinných důkazů ve spojení se
zákonem č. 172/91 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, a Statutu hlavního města Prahy se jí podařilo prokázat
vlastnické právo k dotčené nemovitosti, a proto jsou rozhodnutí soudů obou
stupňů chybná; navrhla zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl
k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo
usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná, přichází proto
v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b)
tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V dané věci jde o posouzení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení
za situace, kdy o předběžných otázkách v této věci již pravomocně rozhodly
příslušné soudy. Podle § 159 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném ke dni
rozhodování odvolacího soudu, je výrok pravomocného rozsudku závazný pro
účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je
závazný pro každého. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že pro soudy a jiné
státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech
závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní
vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Taková situace
přitom nastala i v daném řízení. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 11. května 2000 č. j. 5 C 1/99-85 byla zamítnuta žaloba
hlavního města Prahy a Městské části Praha 8 proti žalovaným M. A. a C. I.,
spol. s r. o., na určení, že dům čp. 1687 s pozemkem parc. číslo 2901 a dům čp. 340 s pozemkem parc. číslo 2900 v kat. území L., P. 8 jsou ve vlastnictví
hlavního města Prahy a svěřeny Městské části Praha 8. Po vydání potvrzujícího
rozsudku odvolacího soudu – Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23 Co 348/2000-104 bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 28. června 2001 č. j. 28 Cdo 1027/2001-137 odmítnuto také dovolání v této věci. Žaloba přitom
nebyla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, nýbrž z
věcných důvodů. Soud totiž dospěl k závěru, že vlastnicí předmětných
nemovitostí je žalovaná C. I., spol. s r. o.. V nyní posuzované věci, v níž se
žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout
žalovanému užíváním nebytových prostor v předmětném domě bez hrazení nájemného
žalobkyni, musel soud jako předběžnou otázku posoudit, zda je žalobkyně
oprávněna vykonávat práva vlastníka k předmětné nemovitosti. Odvolací soud sice
v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně neuvedl s odkazem na § 159 odst. 2 o. s. ř., že je vázán citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8, z jeho
odůvodnění nicméně plyne, že se řídil právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku a v otázce vlastnictví předmětných nemovitostí odkázal na pravomocný
rozsudek, kterým bylo rozhodováno, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví
hlavního města Prahy a svěřena žalobkyni. Soud prvního stupně, jehož rozsudek
odvolací soud potvrdil, pak výslovně odkázal na pravomocné rozhodnutí Obvodního
soudu pro Prahu 8, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že dům čp. 1687 s
pozemkem parc. číslo 2901 a dům čp. 340 s pozemkem parc. číslo 2900 v kat. území L., P. 8 jsou ve vlastnictví hlavního města Prahy a svěřeny Městské části
Praha 8. V této souvislosti je nutno doplnit, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř.,
ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacího soudu, je závazný výrok
rozsudku, nikoli jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však nutno
výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí.
To má význam jednak z
hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska
závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně
pravomocně rozhodnuta. Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým
byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci,
protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky
řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva
žalobce k této věcí (v této souvislosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. října 1999 sp. zn. 33 Cdo 1074/98, který byl publikován ve Sbírce
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 69/2000). Tento závěr je třeba
vztáhnout i na shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8. Konečně
zmíněná vázanost předchozími rozhodnutími soudu samozřejmě platí i pro Nejvyšší
soud.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud ČR usnesením ze dne 22.
října 2002 sp. zn. II. ÚS 109/91 odmítl ústavní stížnost Městské části Praha 8
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23 Co
348/2000-104 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května
2000 č. j. 5 C 1/99-85.
Z uvedeného plyne, že odvolací soud v právním posouzení věci z důvodu
vázanosti rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května 2000 č. j. 5
C 1/99-85 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23
Co 348/2000-104 při posouzení předběžné otázky vlastnictví domu čp. 340 v P. 8,
katastrální území L. nepochybil a nelze tudíž konstatovat, že by jeho
rozhodnutí bylo v rozporu s hmotným právem. Protože napadený rozsudek ani
neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nemá tento rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po
právní stránce zásadní význam; dovolání proto není přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2006
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu