32 Odo 264/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně A) PhDr. L. Č., B) Ing. Z. Č., proti žalovaným 1) R.
H., 2) M. K., o zaplacení částky 323 961,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 1317/2000, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č.j. 29 Co
513/2004-270, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č.j. 29 Co
513/2004-270, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se podanou žalobou (po připuštění změny žalobního petitu) domáhali po
žalovaných zaplacení tří nároků - smluvní pokuty ve výši 92 000,- Kč, vrácení
přeplatku za projekt ve výši 20 600,- Kč a vydání bezdůvodného obohacení ve
výši 323 961,- Kč.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 13. prosince 1999, č.j. 6 C 84/95-166,
ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2001, č.j. 21 Co
423/2000-199, opravného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. října
2001, č.j. 6 C 84/95-212, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna
2002, č.j. 21 Co 6/2002-228, pravomocně rozhodl o shora uvedených nárocích na
zaplacení smluvní pokuty a vrácení přeplatku za projekt a vyloučil k
samostatnému projednání a rozhodnutí řízení o nároku na vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 323 961,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že pro jeho
posouzení bude ještě třeba doplnit dokazování.
Podle shodného závěru soudů obou stupňů byla mezi účastníky řízení platně
uzavřena v režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) smlouva o
dílo ze dne 12. dubna 1994 (dále též jen „smlouva o dílo“), která nebyla nijak
změněna a ani nezanikla odstoupením od smlouvy, ani jiným způsobem. Jejím
předmětem byla stavba rodinného domu na klíč pro žalobce prováděná žalovanými
jako společníky sdružení bez právní subjektivity S. Námitkám žalovaných o
neplatnosti a neúčinnosti smlouvy pro rozpor se stavebním zákonem a pro
neurčitost, neboť mělo být stavěno na pozemku, který žalobci v době jejího
uzavření nevlastnili, soudy nepřisvědčily s odůvodněním, že smlouva o dílo
nemůže být (obecně) v rozporu se stavebním zákonem, neboť je samostatným
právním úkonem, jehož zvláštní náležitosti upravuje § 536 obch. zák. a obecné
náležitosti § 266 a násl. téhož zákona a § 37 a násl. občanského zákoníku (dále
též jen „obč. zák.“), nikoli stavební zákon. Předmětná smlouva netrpí
neurčitostí svého obsahu, je-li v ní uvedeno označení pozemku, na jehož části
mělo být stavěno, ale který byl dosud ve vlastnictví třetí osoby, jak tomu bylo
v době uzavření smlouvy v souzené věci. V průběhu řízení bylo nepochybně
prokázáno, že účastníci věděli, na jaké části ve smlouvě označeného pozemku má
být stavba zhotovena. Kromě toho bylo již v době uzavření smlouvy vydáno
rozhodnutí o umístění stavby a žalovaní začali se stavebními pracemi ještě před
stavebním povolením.
Okresní soud v Mělníku, po doplnění dokazování směřujícího ke zjištění výše
bezdůvodného obohacení, rozsudkem ze dne 23. dubna 2004, č.j. 6 C
1317/2000-225, zamítl žalobu o zaplacení částky 323 961,- Kč s 19 % úrokem z
prodlení od 20. května 1996 do zaplacení a uložil žalobcům nahradit oběma
žalovaným a České republice náklady řízení.
Podle soudu prvního stupně žalovaní ve smyslu § 554 odst. 1, věty prvé, obch.
zák. nesplnili povinnost provést dílo pro žalobce, kteří jim zaplatili za dílo
celkem částku 1 572 750,- Kč (+ 50 000,- Kč za projektovou dokumentaci) ve
smlouvě dohodnutých lhůtách. Vyplatili ji tedy právem, aniž však došlo k
provedení díla. Za situace, kdy žalovaní stavbu přerušili a následně ji
opustili, měli žalobci podle názoru soudu prvního stupně řadu zákonných
možností, jak vůči žalovaným postupovat, což však neučinili. Za stavu, kdy
žalobci převzali nedokončené dílo, k čemuž podle soudu prvního stupně došlo
tím, že žalobci po odchodu žalovaných ze stavby nechali nedokončené dílo
zazimovat a posléze i dokončit jiným subjektem, dospěl k závěru, že se tím
změnil obsah dosud nezaniklé smlouvy na závazek z odpovědnosti za vady díla. Za
situace, kdy žalobci práva z odpovědnosti za vady vůči žalovaným neuplatnili,
nemohou podle jeho názoru dosáhnout uspokojení svých nároků uplatněním z
jiného právního důvodu, tedy ani z titulu bezdůvodného obohacení. Proto žalobu
zamítl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č.j. 29 Co
513/2004-270, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. dubna 2004, tak,
že žalovaným uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 323 961,- Kč
s 19 % úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 20. května 1996 do zaplacení
s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění
povinnost plnit druhému žalovanému. Dále rozhodl o povinnosti žalovaných
uhradit žalobcům náklady za řízení před soudy obou stupňů, jakož i náklady
řízení České republice s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu
tohoto plnění povinnost plnit druhému žalovanému.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který
nedoznal změn ani v odvolacím řízení, neztotožnil se však již s jeho právním
posouzením věci. Vycházeje z ustanovení § 554 obch. zák. dospěl k závěru, že v
daném případě nebylo dílo řádně provedeno, neboť nebylo žalobcům způsobem
sjednaným ve smlouvě předáno. V souzené věci si účastníci v článku VII. odst.
4 smlouvy o dílo totiž výslovně sjednali, že dílo bude předáno zhotovitelem
objednateli formou zápisu potvrzeným oběma stranami s tím, že termín podpisu
tohoto zápisu bude považován oběma smluvními stranami za termín předání díla,
přičemž v řízení bylo prokázáno a ostatně nebylo mezi účastníky ani sporu o
tom, že takový zápis sepsán nikdy nebyl. Jestliže nedošlo k předání díla,
nedošlo k jeho řádnému provedení, což podle odvolacího soudu vylučuje možnost
namítnout vady díla a uplatnit jakékoliv nároky z vad díla. V této souvislosti
poukázal i na tu skutečnost, že v řízení bylo prokázáno (a rovněž o tom nebylo
mezi účastníky sporu), že žalobci nejenže odmítli dílo od žalovaných převzít,
ale vyzvali je k jeho dokončení. Proto, a také s ohledem na neexistenci
písemného protokolu o předání, nemůže podle odvolacího soudu obstát a nemá
žádnou oporu v zákoně ani v účastníky uzavřené smlouvě o dílo názor soudu
prvního stupně, pokud ze skutečnosti, že žalobci nechali nedokončené dílo
zazimovat a poté, co žalovaní nereagovali na jejich výzvu k dokončení díla, je
nechali dokončit jiným subjektem, dovodil, že žalobci dílo převzali. V souzené
věci bylo ze strany zhotovitele zcela jednoznačně deklarováno, že měl v úmyslu
předat objednateli nedokončené dílo, přičemž z korespondence účastníků vyplývá,
že žalovaní dokončit dílo ani nemínili. Jde tedy o nedokončené dílo, neboli o
nesplnění smlouvy v určitém rozsahu, nikoli o množstevní vadu. Za stavu, kdy
nedokončené dílo nelze posuzovat jako dílo vykazující množstevní vady, neboli
vadné plnění, nemohl se podle odvolacího soudu obsah závazku změnit způsobem,
který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění.
Podle odvolacího soudu je nepochybné, že smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky
žádným způsobem nezanikla, ani nebyla změněna, přičemž žalovaní z ní
vyplývající závazek dílo dokončit již splnit nemohou, neboť dílo již dokončil
jiný subjekt. Za této situace se proto ztotožnil s argumentací odvolatelů
(žalobců), že splnění závazku žalovaných se stalo nemožným, přičemž důsledkem
nemožnosti plnění je zánik závazku s právem věřitele na náhradu škody za
podmínek § 353 obch. zák. a na vrácení poskytnutého plnění ve smyslu §
351 odst. 2 za použití § 354 obch. zák. s tím, že možnost vymáhat případný
nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., který má
věřitel bez ohledu na to, zda dlužník nemožnost plnění zavinil či nikoliv, není
žádným zákonným ustanovením vyloučena. To dovedeno na souzenou věc, kdy závazek
žalovaných zanikl v nesplněné části v důsledku nemožnosti plnění a žalobci
žalovaným za nesplněnou část závazku na zálohách finanční plnění již poskytli,
podle odvolacího soudu znamená, že žalovaným vzniklo bezdůvodné obohacení
přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl, a že toto bezdůvodné obohacení
jsou žalovaní povinni žalobcům podle § 456 a § 458 odst. 1 obč. zák. vydat. Za
stavu, kdy cena díla byla smluvena pevnou částkou ve výši 1 870 000,- Kč, podle
názoru odvolacího soudu činí bezdůvodné obohacení rozdíl mezi tím, co žalobci
na provedení díla skutečně zaplatili, a procentuálně vyjádřenou částí smluvené
ceny odpovídající stupni rozestavěnosti díla. Za situace, kdy rozdíl mezi
částkou žalobci žalovaným uhrazenou ve výši 1 622 750,- Kč, jejíž zaplacení
nebylo mezi účastníky sporným, a znalcem zjištěnou částí smluvní ceny
odpovídající stupni rozestavěnosti stavby ve výši 1 129 106,- Kč, činí částku
493 644,- Kč, což je částka ještě podstatně vyšší než žalobci žalobou požadují,
odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobců na vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 323 961,- Kč je důvodný a to včetně požadovaného úroku z
prodlení.
Za stavu, kdy soud prvního stupně provedl dokazování, a to i k výši žalobou
uplatněného nároku, úplným a vyčerpávajícím způsobem, které nebylo třeba v
odvolacím řízení jakkoli doplňovat, z provedených důkazů učinil potřebná
skutková zjištění, avšak na základě správně zjištěného skutkového stavu věc
nesprávně právně posoudil, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobě vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, opírajíce jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř.].
Podle přesvědčení dovolatelů odvolací soud pochybil, pokud posoudil žalobou
uplatněný nárok podle zásad o bezdůvodném obohacení, a nikoli v rámci právního
vztahu vzniklého na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky. Dovolatelé
napadají právní posouzení odvolacího soudu o tom, že z jejich strany k platnému
odstoupení od smlouvy nedošlo a své dovolací námitky založili na tom, že od
předmětné smlouvy platně odstoupili podle § 548 odst. 2 obch. zák. Za tohoto
stavu jim podle jejich názoru náleží nárok minimálně ve výši účelně
vynaložených nákladů spojených se stavbou, které však soud neposoudil, pominul
je a od poskytnutých peněžních plnění je neodečetl. Dovolatelé rovněž oponují
názoru odvolacího soudu o tom, že ke změně předmětné smlouvy nedošlo. Trvají na
tom, že výsledkem jednání účastníků o novém rozpočtu a o požadavku žalobců na
vícepráce bylo uzavření dohody – dodatek ke smlouvě o dílo formou písemného
zápisu účastníků obsahujícího všechny zákonné náležitosti – „účastníky, nové
stavební práce, vícepráce a nově stanovenou cenu“. V této souvislosti uvedli,
že chtěli plnit a vyzvali žalobce i k účinné spolupráci. Tvrdí, že žalobci je
nevyzvali k dokončení díla a že bylo v řízení prokázáno, že žalobci stavbu
převzali a nechali ji zazimovat, přičemž v době trvání právního vztahu mezi
účastníky, aniž od smlouvy odstoupili, začali jednat s jiným subjektem a bez
vědomí žalovaných nechali stavbu tímto jiným subjektem dokončit. Na podporu
svého právního názoru dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. září 2001, sp. zn. 30 Cdo 2953/2000, který k dovolání připojili.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve změněném
výroku zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádření k doplnění dovolání žalobci poukázali na to, že žalovanými
připojené rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž v dovolání odkazují, na
předmětnou věc nedopadá a závěry v něm prezentované nejsou v předmětné věci
aplikovatelné. K odstoupení od smlouvy totiž nedošlo a žalobou požadované
plnění, jež se opírá o bezdůvodné obohacení, nevychází z požadavku na vrácení
veškerého plnění ze smlouvy, nýbrž z požadavku na vrácení té částky plnění,
která převyšuje hodnotu díla v rozsahu dokončeném žalovanými.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.
s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelé založili jimi uplatněný dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci na tvrzení, že od smlouvy o dílo
platně odstoupili podle § 548 odst. 2 obch. zák., v důsledku čehož mají podle
tohoto ustanovení též nárok na úhradu jimi účelně vynaložených nákladů, resp.
na jejich odpočet od žalobci poskytnutých peněžních plnění.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému
dovolacímu důvodu správný (§ 243b odst. 2 o. s. ř.), tak v tomto případě
znamená podrobit dovolacímu přezkumu především právní závěr odvolacího soudu,
že žalovaní od smlouvy o dílo ze dne 12. dubna 1994 platně neodstoupili.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že se odvolací soud
ztotožnil s právním hodnocením soudem prvního stupně zjištěného skutkového
stavu mimo jiné v té části, že předmětná smlouva o dílo nebyla nijak změněna a
že nezanikla odstoupením od smlouvy ani jiným způsobem. Tomuto právnímu
posouzení nelze vytknout žádné právní pochybení.
Jelikož podle skutkově zjištěného stavu byla smlouva o dílo ze dne 12. dubna
1994 včetně záležitostí v ní přímo neupravených podřízena režimu obchodního
zákoníku, vyšel dovolací soud při přezkoumání závěru odvolacího soudu v otázce,
zda došlo k odstoupení od smlouvy či nikoli, z příslušných ustanovení
obchodního zákoníku.
Podle ustanovení § 344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech,
které stanoví smlouva nebo tento zákon.
Podle ustanovení § 345 odst. 1 obch. zák. znamená-li prodlení dlužníka (§
365) nebo věřitele (§ 370) podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá
strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez
zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla.
Podle ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák. odstoupil-li zhotovitel od smlouvy
pro prodlení objednatele a nespočívá-li překážka pro splnění povinnosti
objednatele v okolnostech vylučujících odpovědnost (§ 374), náleží zhotoviteli
cena, na kterou má nárok na základě smlouvy. Od této ceny se však odečte to,
co zhotovitel ušetřil neprovedením díla v plném rozsahu.
V nalézacím řízení bylo skutkově zjištěno, že důvodem „odstoupení“ žalovaných
dopisem ze dne 26. září 1994 od smlouvy o dílo bylo neuzavření dodatku k této
smlouvě, a nikoli prodlení objednatele, které je zákonným důvodem pro
odstoupení od smlouvy podle § 548 odst. 2 obch. zák. Za stavu, kdy žalovanými v
dopise ze dne 26. září 1994 vymezený důvod odstoupení sám o sobě není pro
odstoupení od smlouvy důvodem zákonným ani důvodem účastníky sjednaným (srov. §
344 obch. zák.) a kdy navíc podle skutkově zjištěného stavu nebyl tento přípis
adresován a doručen oběma žalobcům jako účastníkům smlouvy, ale pouze jednomu
ze žalobců, nelze než souhlasit se závěrem odvolacího soudu (a shodně i soudu
prvního stupně), že uvedeným dopisem k odstoupení smlouvy nedošlo pro
neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. Za stavu, kdy rovněž nebylo
skutkově zjištěno porušení povinností žalobci podstatným způsobem a ani zmaření
základního účelu uzavřené smlouvy o dílo – zhotovení domu, odvolací soud
nepochybil, pokud neshledal platným odstoupení od smlouvy ani podle § 345 odst.
2 a § 356 obch. zák.
Za situace, kdy žalovaní neuvedli v přípise ze dne 26. září 1994 jako důvod
odstoupení od smlouvy prodlení objednatele (žalobců), které je zákonným
předpokladem pro právní úkon odstoupení zhotovitele od smlouvy podle § 548
odst. 2 obch. zák., lze uzavřít, že již z tohoto důvodu, aniž by bylo nutno
zjišťovat a posuzovat, zda se objednatel dostal skutečně do prodlení,
ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák. nelze v souzené věci aplikovat a tím ani
přiznat žalovaným odpočet účelně vynaložených nákladů od vymáhané částky.
V této souvislosti je však nutné poukázat i na tu skutečnost, že dovolatelé
si odporují i v rovině vlastní argumentace, když na jedné straně odstupují od
smlouvy pro neuzavření dodatku ke smlouvě a současně tvrdí, že k uzavření
dodatku ke smlouvě došlo. Dále si protiřečí tím, když tvrdí, že platně
odstoupili od smlouvy a současně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
mezi nimi a žalobci nedošlo k předání díla.
Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 30
Cdo 2953/2000, řešícího situaci a nároky vzniklé při odstoupení od smlouvy o
dílo podle speciálního ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák., hodnotí dovolací
soud jako nepřípadný. Uvedené rozhodnutí na souzenou věc nedopadá a závěry v
něm prezentované nejsou v souzené věci, v níž je předmětem žalobního nároku
nárok na vydání bezdůvodného obohacení a odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené
mezi účastníky nebylo prokázáno, aplikovatelné.
Lze tak uzavřít, že právnímu posouzení odvolacího soudu, že žalovaní od smlouvy
neodstoupili, žádné pochybení vytknout nelze. Pochybení se však odvolací soud
dopustil při aplikaci ustanovení § 456 a § 458 odst. 1 obč. zák. o bezdůvodném
obohacení, a to včetně nesprávného určení výše bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy závazek žalovaných zanikl v
nesplněné části v důsledku nemožnosti plnění a žalobci jim za nesplněnou část
závazku již poskytli na zálohách finanční plnění, vzniklo žalovaným přijetím
plnění z právního důvodu, který odpadl, na úkor žalobců bezdůvodné obohacení,
které jsou povinni žalobcům vydat podle § 456 a 458 odst. 1 obč. zák., přičemž
jeho výši určil jako rozdíl mezi částkou, kterou žalobci na provedení díla
skutečně zaplatili, a procentuálně vyjádřenou částí smluvené ceny odpovídající
stupni rozestavěnosti díla. S tímto právním posouzením odvolacího soudu nelze
souhlasit, neboť nemá žádnou oporu v platné právní úpravě.
Podle ustanovení § 354 obch. zák. při zániku závazku pro nemožnost plnění nebo
jeho části nastávají obdobné účinky uvedené v § 351.
Podle ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají
všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však
nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních
povinností týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262,
řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené
vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy
(odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění
druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši
sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502. Vrací-li
plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím
spojených (odstavec 2).
Došlo-li podle odvolacího soudu k zániku předmětné smlouvy o dílo v důsledku
následné nemožnosti plnění, je třeba v otázce žalobou uplatněného nároku
vycházet pouze ze speciálního ustanovení § 354 obch,. zák. v návaznosti na §
351 obch. zák. Ustanovení § 456 a § 458 odst. 1 obč. zák. o bezdůvodném
obohacení se neuplatní, jelikož při zániku závazku pro nemožnost plnění
nastávají obdobné účinky uvedené v § 351. Za situace, kdy odvolací soud takto
nepostupoval, nelze než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), sice dovoláním namítány nejsou,
dovolací soud však z obsahu spisu zjistil, že řízení jinou vadou řízení trpí.
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 30/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, od něhož nemá důvodu odchylovat se ani v této
projednávané věci, formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož je-li ke
správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných pro rozhodnutí zásadně
významných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě
která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který
zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení,
ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí
zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud však takto v souzené věci nepostupoval. Podle odůvodnění
rozsudku založil své rozhodnutí, v němž se v právním posouzení odchýlil od
právního názoru soudu prvního stupně, na zjištění soudu prvního stupně o
skutečnostech rozhodných pro stanovení výše bezdůvodného obohacení. Za stavu,
kdy na tomto zjištění soud prvního stupně své rozhodnutí (pro jiný právní názor
na souzenou věc) nezaložil a odvolací soud, vycházeje z jeho zjištění, jeho
zamítavý rozsudek změnil, ačkoli nebyly podmínky ani pro jeho potvrzení, ani
pro změnu, nýbrž pro jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně se
závazným právním názorem k dalšímu řízení (srov. § 221 odst. 1 a § 226 odst. 1
o. s. ř.), odepřel žalovaným možnost nechat správnost tohoto skutkového
zjištění soudu prvního stupně přezkoumat na základě jejich odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně. Tímto nesprávným postupem odvolací soud
porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, jejíž nedodržení
představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého
práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České
národní rady ze dne 16. prosince 1992 jako součást ústavního pořádku České
republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na
soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti
lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS
139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v
jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že změna právního náhledu
odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu,
přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost
uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z
pohledu dosavadního nebyly relevantní. Obdobně vyznívají i závěry nálezu
Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, uveřejněného
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, Praha, C. H. Beck
1998, pod číslem 160, str. 381 a rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod
číslem 41/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za uvedené procesní situace, kdy odvolací soud měl rozsudek soudu prvního
stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, jeho zamítavé rozhodnutí
změnil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení § 242
odst. 3, věty druhé, o. s. ř., přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu
nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 pásm. b) o. s. ř.], jakož i
z pohledu důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], není správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu