NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 272/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně K. s.r.o., proti žalovanému M. S., o zaplacení částky 75
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C
261/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. června 2004, č.j. 28 Co 228/2004-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
úrokem z prodlení od 18. 12. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný nesplnil vůči žalobkyni ve sjednaném
termínu závazek z uzavřené smlouvy o dílo a dovodil, že žalovaný odpovídá
žalobkyni za škodu, která jí vznikla v důsledku pozdního plnění žalovaného tím,
že nemohla již v červnu 2001 provozovat hostinskou činnost v prostorách k tomu
pronajatých a byla nucena zbytečně za měsíc červen 2001 zaplatit nájemné ve
výši 75 000 Kč za pronajaté prostory, v nichž ale vinou žalovaného nemohla
začít provozovat hostinskou činnost. Uzavřel, že byly splněny všechny
předpoklady pro odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni porušením
jeho povinnosti ve smyslu § 373 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), když
nebyly shledány důvody pro vyloučení odpovědnosti žalovaného podle § 374 obch.
zák. a ani snížení náhrady škody podle § 386 obch. zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2004, č.j. 28 Co 228/2004-54,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 75 000
Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ze skutkového
vymezení vzniku škody v žalobě nelze dovodit vznik škody a nelze shledat ani
příčinnou souvislost mezi údajně vzniklou škodou a porušením smluvní povinnosti
žalovaným, když skutečnost, že žalovaný nesplnil vůči žalobkyni závazek ze
smlouvy o dílo nesplněním dohodnutého termínu plnění nemá pro posouzení věci
právní význam, neboť z předmětné nájemní smlouvy je zřejmé, že žalobkyně
zaplatila nájemné již za měsíc květen 2001 a platila toto nájemné bez ohledu na
to, zda v prostorách restaurační činnost prováděla či nikoliv. Odvolací soud
konstatoval, že nelze vyloučit vznik škody žalobkyni v důsledku chování
žalovaného, a to ve formě ušlého zisku, ale tento skutek nebyl předmětem
žaloby, proto se jím soud nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že
řízení je postiženo vadami, které měly vliv na nesprávné rozhodnutí. Poukazuje,
že soud nerespektoval § 205a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) ve
vztahu k § 119a o. s. ř. a § 213 odst. 3 o. s. ř., když odvolací soud uznal v
odvolání uvedené skutečnosti a tvrzení žalovaného, které měly charakter novot,
a to za situace, kdy v řízení před soudem prvního stupně žalovaný namítal pouze
nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, a k vyvrácení důkazů předložených k
prokázání vzniku škody nepředložil žádné důkazy a ani tvrzení. Má za to, že
dospěl-li odvolací soud k závěru, že škoda není dostatečně prokázána, měl v
souladu s § 118a spolu s § 211 o. s. ř. žalobkyni vyzvat, aby svá tvrzení
doplnila a poučit ji, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než
podle účastníkova názoru. Domnívá se, že škoda, jež jí vznikla zbytečnou
úhradou nájemného je skutečnou škodou ve smyslu § 373 obch. zák., o níž se
zmenšil její majetek, za níž je žalovaný odpovědný. Navrhla, aby Nejvyšší soud
ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – žalobkyní (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal
podle § 242 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 se z
obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Nejvyšší soud ČR se tedy dále zabýval námitkou dovolatelky poukazujíc, že
řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]., jež
dovolatelka spatřovala v tom, že odvolací soud porušil svoji povinnost v tom,
že nerespektoval § 205a o. s. ř. ve vztahu k § 119a o. s. ř. a § 213 odst. 3
o. s. ř., uznal-li v odvolání uvedené skutečnosti a tvrzení žalovaného, které
měly charakter novot, jestliže v řízení před soudem prvního stupně žalovaný
namítal pouze nedostatek aktivní legitimace žalobkyně a k vyvrácení důkazů
předložených k prokázání vzniku škody nepředložil žádné důkazy.
Podle § 213 odst. 5 o. s. ř. odvolací soud při zjišťování skutkového stavu
nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny
v rozporu s § 205a nebo § 211a o. s. ř.
Podle § 213 odst. 3 o. s. ř. k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně
neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu
věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen
jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl
jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Z jednání soudu prvního stupně v dané věci je však zřejmé, že předmětem
dokazování u soudu prvního stupně byla mimo jiné i smlouva o nájmu nebytových
prostor uzavřená dne 25. 4. 2001, od níž žalobkyně odvíjela svůj žalobní
požadavek na úhradu náhrady škody spočívající v zaplacení nájemného z této
smlouvy za červen 2001. Pokud tedy i v odvolacím řízení soud vycházel z důkazu
provedeného uvedenou smlouvou, nelze dát za pravdu dovolatelce, že by odvolací
soud přihlédl v tomto směru ke skutečnostem nebo důkazům, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně. Je přitom nerozhodné, že žalovaný v
řízení před soudem prvního stupně poukazoval zejména na nedostatek aktivní
legitimace žalobkyně.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, směřující do závěru
odvolacího soudu, že škoda není dostatečně prokázána, a poukazujíc na § 118a a
§ 211 o. s. ř., podle nichž měl odvolací soud podle dovolatelky žalobkyni
vyzvat, aby svá tvrzení doplnila a poučit ji, že věc je možné po právní stránce
posoudit jinak, než podle jejího názoru.
Podle § 153 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci
a může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho
se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo
jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky.
Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních
právech a povinnostech. Hmotněprávní poučení účastníků je soud povinen
poskytnout jen tam, kde mu to zákon výslovně ukládá. V tomto směru nelze
dovodit, že § 118a o. s. ř. je tímto ustanovením.
V § 118a odst. 1 o. s. ř. je stanoveno: Ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
O tento případ se však v dané věci nejednalo, neboť žalobkyně v souzené věci
dostatečně vylíčila všechny rozhodné skutečnosti k potřebné k posouzení
požadované škody.
Poukazovala-li žalobkyně dále i na § 118a odst. 2 o. s. ř., podle něhož, má-li
předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než
podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu
doplnil vylíčení rozhodných skutečností a postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1, pak je třeba konstatovat, že soudce nemůže ve smyslu uvedeného
ustanovení poučovat účastníka o hmotném právu, nýbrž zůstává v rovině poučení o
právu procesním (srov. Občanský soudní řád, komentář, J. Bureš, L. Drápal, Z.
Krčmář, M. Mazanec, C.H.BECK, 6. vydání r. 2003, str. 10). Odvolací soud proto
ve smyslu uvedeného ustanovení a vázán § 153 o. s. ř. učinil správný závěr, že
sice nelze vyloučit vznik škody žalobkyni v důsledku chování žalovaného, a to
ve formě ušlého zisku, ale tento skutek nebyl předmětem žaloby, proto se jím
soud nezabýval. Skutek se totiž v tzv. sporném řízení odvíjí především od
žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících
skutečností (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby
bylo jasné o čem má soud rozhodnout (srov. Soudní judikatura seš. 17/1998, pod
označením 119/1998).
V dané souvislosti je třeba připomenout i ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., podle něhož k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci
povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti;
neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo
písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
11, ročník 2002, pod číslem 209), neuvede-li žalobce v žalobním návrhu všechna
potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by
bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil
alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po
skutkové stránce.
V daném případě proto odvolací soud správně uzavřel, že žalobkyni nelze přiznat
vznik škody v důsledku chování žalovaného, a to ve formě ušlého zisku, neboť
přiznáním plnění na základě jiného skutkového stavu, než který žalobkyně v
žalobě tvrdila a byl předmětem dokazování v soudním řízení, by se dopustil
překročení návrhu a porušení dispoziční zásady řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2003, č. j. 25 Cdo 1934/2001, publikovaném v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatel C.H.BECK, pod označením RNs C
2076/2004).
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl tedy uplatněn
důvodně.
Nejvyšší soud ČR se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je
povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení
povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Podle § 379 obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná
škoda a ušlý zisk.
Škoda ve smyslu § 373 obch. zák. je majetková újma, vyjádřitelná v penězích,
která se projevuje buď jako skutečná škoda nebo ušlý zisk. Obě tyto formy škody
jsou v zásadě rovnocenné a existence jedné z nich není podle platného práva
podmínkou vzniku a uplatnění druhé formy (srov. Obchodní zákoník, komentář, I.
Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol., C.H.BECK, 9. vydání r. 2004, str. 1052 a
viz dále Právní rozhledy č. 4/1996, str. 169).
V daném případě žalobkyně požadovala skutečnou škodu (nikoli jak je výše řečeno
ušlý zisk), avšak neprokázala její existenci, když ze skutkových zjištění
vyplynulo, že žalobkyně požadovala po žalovaném škodu ve výši odpovídající výši
nájemného, které zaplatila za měsíc červen 2001 podle smlouvy o nájmu
nebytových prostor, uzavřené mezi ní a pronajímatelem, přičemž uvedené nájemné
by platila podle této smlouvy bez ohledu na to, zda restaurační činnost
provozovala či nikoliv, o čemž svědčí i skutečnost, že platila nájemné za
pronajaté prostory podle nájemní smlouvy již za měsíc květen 2001, bez ohledu
na to, že v pronajatých prostorách restaurační činnost zatím neprovozovala.
Nejvyšší soud ČR uzavřel, že ani dovolací důvod, který vycházel z argumentu
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
nebyl uplatněn důvodně.
Dovolací soud, proto aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání
žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalobkyně
nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. března 2006
JUDr.
Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu