32 Odo 359/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní
věci žalobkyně A.-l. P., a.s. v likvidaci, proti žalované S. z. a m. v.,
spol. s r.o., o zaplacení částky 1 969 196,40 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 32/2000, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2004, č.j. 2 Cmo
273/2003-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce JUDr. V. H.
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala žalované částky z
titulu ručitelského závazku, který žalovaná převzala k zajištění závazků
společnosti B., spol. s r.o. (dále též jen „B.“) z leasingových smluv č.
1-295/95 a č. 1-296/95 uzavřených touto společností se žalobkyní.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 8. prosince 2003, č.j. 2 Cm 32/2000-118, ve vyhovujícím výroku
ve věci samé v rozsahu přiznaného nároku ve výši 1 969 196,40 Kč a ve výroku o
nákladech řízení. Dále ho změnil co do přiznaného úroku z prodlení ve výši 18 %
p. a. z částky 1 969 196,40 Kč od 28. září 1998 do zaplacení tak, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15,84 % p. a. z částky 1
969 196,40 Kč od 28. září 1998 do zaplacení a v rozsahu 2,16 % úroku z prodlení
žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok).
Podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud
při přezkoumání odvolání žalované vyšel, byly mezi žalobkyní jako leasingovým
pronajímatelem a společností B. jako leasingovým nájemcem uzavřeny dvě shora
uvedené leasingové smlouvy, jejichž předmětem byl nájem vybavení provozoven
(cukráren a kaváren) na V. n. a na S. n. v P. Splnění závazku leasingového
nájemce z uvedených smluv bylo zajištěno podle shodného názoru soudů obou
stupňů ve smyslu § 303 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)
jednostranným prohlášením ručitele (listinou ze dne 21. prosince 1995 označenou
jako „Prohlášení ručitele“), kterým žalovaná na sebe převzala závazek uspokojit
závazky dlužníka (B.) ze shora uvedených leasingových smluv až do výše svého
ručitelského závazku v případě, že je věřiteli (žalobkyni) neuspokojí dlužník
sám. Jako nedůvodnou shledaly oba soudy námitku žalované, že v daném případě
její ručitelské prohlášení nesměřuje vůči ručiteli (žalobkyni), ale bylo
učiněno vůči dlužníku (společnosti B.), neboť věřitel, ručitel, jakož i závazek
dlužníka vůči věřiteli jsou v uvedeném prohlášení přesně specifikovány a v
řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že toto prohlášení ručitele
bylo věřiteli doručeno (podle odůvodnění rozhodnutí ho žalobkyně převzala dne
22. prosince 1995 od jednatele dlužníka). Na povinnosti žalované splnit
převzatý ručitelský závazek vůči žalobkyni nic nemění skutečnost, že v řízení
nebylo prokázáno, že by věřitel písemně dlužníka vyzval k plnění jeho splatného
závazku z uvedených leasingových smluv. Za stavu, kdy byl na majetek dlužníka
B. dne 15. července 1998 prohlášen konkurs a kdy žalobkyně žalovanou následně
(tj. po prohlášení konkursu na dlužníka) ke splnění jejího závazku dopisem ze
dne 18. září 1998 vyzvala, dospěl odvolací soud za aplikace § 306 odst. 2,
věty druhé, obch. zák. k závěru, že již tímto dnem (tj. dnem prohlášení
konkursu) takové výzvy nebylo třeba a žalovaná byla jako ručitel povinna plnit
věřiteli za dlužníka na základě svého ručitelského závazku založeného
ručitelským prohlášením ze dne 21. prosince 1995.
Jako nedůvodnou odvolací soud posoudil námitku odvolatelky (žalované) založenou
na argumentaci, že v daném případě nebyla jako ručitel povinna plnit za
dlužníka, jelikož žalobkyně jako věřitel nepřijala od společnosti B. plnění ve
výši 4 800 000,- Kč nabízené v dopise ze dne 5. listopadu 1997. Podle
odvolacího soudu závazek žalované z jejího ručitelského prohlášení tvrzeným
negativním postojem žalobkyně nezanikl, neboť z uvedeného dopisu, ani z
výslechů svědků nevzal za prokázané, že by dlužníkem uvedené nabízené plnění
bylo plněním na konkrétní závazky dlužníka vzniklé z výše uvedených
leasingových smluv, ukončených výpovědí žalobkyně pro neplacení leasingových
splátek nájemcem.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že leasingové
smlouvy č. 1-295/95 a č. 1-296/95 byly řádně uzavřeny. Jako nedůvodnou tak
posoudil výhradu odvolatelky o jejich neplatnosti založenou jednak na námitce,
že v době jejich uzavření nebyla žalobkyně vlastníkem předmětu leasingu, v
důsledku čehož nebyla oprávněna s předmětem leasingu disponovat, a dále na
námitce o nedostatečnosti identifikace předmětu nájmu. V této souvislosti
vysvětlil, že pro oprávnění leasingového pronajímatele s předmětem budoucího
nájmu nakládat, které je předpokladem jeho práva věc platně pronajmout, není
rozhodující, zda je tak oprávněn činit z titulu vlastnického práva k předmětu
nájmu, či z jiného právního důvodu, například na základě souhlasu vlastníka
předmětu budoucího nájmu. Za situace, kdy šlo o tzv. zpětný leasing, tedy
pronájem věcí s právem koupě najatých věcí, které původně byly vlastnictvím
budoucího nájemce (B.), který věci prodal kupní smlouvou žalobkyni, podle
názoru odvolacího soudu žalobkyně nepochybně nakládala v době podpisu
předmětných leasingových smluv s předmětem budoucího nájmu se souhlasem
společnosti B., přičemž je právně nerozhodné, že předmět nájmu přešel do
vlastnictví žalobkyně dle uvedené kupní smlouvy až po podpisu leasingových
smluv. Neopodstatněnost námitky o nedostatečné určitosti předmětu leasingu
odvolací soud zdůvodnil podle odůvodnění rozhodnutí tím, že obě smluvní
strany, tj. jak žalobkyně jako kupující a zároveň jako pronajímatel, tak i B.
jako prodávající a zároveň nájemce věděly, které movité věci jsou předmětem
koupě a zároveň předmětem nájmu. Za uvedené procesní situace rozsudek soudu
prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost
o zásadní právní význam rozhodnutí, z důvodu nesprávného právního posouzení
věci. Tohoto právního pochybení se podle názoru dovolatelky dopustil odvolací
soud při posouzení otázky platnosti předmětných leasingových smluv, kterou
řešil v rozporu s hmotným právem. Neplatnost uvedených smluv staví dovolatelka
jednak na námitce, že v době jejich uzavření nebyla žalobkyně vlastníkem
předmětu leasingu a dále na tvrzení o neurčitosti předmětu leasingu.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o oprávněnosti žalobkyně s
předmětem leasingu nakládat a o dostatečnosti souhlasu vlastníka předmětu
leasingu k uzavření leasingových smluv. Tvrdí, že za situace, kdy nebylo
prokázáno zmocnění k uzavření leasingové smlouvy, žalobkyně předmětné věci
platně pronajmout nemohla, přičemž tento nedostatek nemohl být zhojen ani tím,
že se žalobkyně skutečně vlastníkem pronajímaných věcí stala. Podle dovolatelky
nemůže obstát ani zdůvodnění odvolacího soudu v tom směru, že účastníci
leasingové smlouvy v době jejího uzavření věděli, co je předmětem nájmu.
Tvrdí, že v řízení byl prokázán opak a že k řádnému předání a převzetí předmětu
leasingu nedošlo. Dovolatelka, odkazujíc na další odvolací námitky, v závěru
dovolání zdůrazňuje, že v případě ručitelského prohlášení mělo jít o
dvoustranný vztah pouze mezi ní a společností B., které nebylo určeno
žalobkyni. Podle přesvědčení dovolatelky žalobkyně nebyla oprávněna po ní
požadovat plnění z titulu ručitelského závazku za situace, kdy odmítla plnění
ve výši 4 800 000,- Kč nabízené přímo dlužníkem.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s právním posouzením věci oběma soudy
ztotožnila s tím, že jimi řešené otázky, které dovolatelka vymezila, nepovažuje
za zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Otázka platnosti
nájemní smlouvy, kterou uzavírá osoba odlišná od vlastníka, není otázkou, která
by byla v právní praxi sporná a která by byla soudy rozhodována rozdílně,
přičemž za otázku zásadního právního významu nemá ani rozhodnutí o tom, zda byl
řádně určen předmět leasingových smluv. Žádného pochybení se podle žalobkyně
odvolací soud nedopustil ani při posuzování jak předmětného ručitelského
prohlášení, tak nabídky plnění ve výši 4 800 000,- Kč, která byla dlužníkem
nabídnuta jako vyrovnání veškerých závazků, nikoli však jako úhrada některého
konkrétního závazku či jeho části. Proto navrhla dovolání žalované odmítnout.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s
body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pod které lze námitky
dovolatele z hlediska dovolacího důvodu podřadit a jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím
naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze
považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora
popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu
dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska
uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí
odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné
okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nepřisvědčil-li odvolací soud názoru odvolatelky o neplatnosti předmětných
leasingových smluv založeném na argumentaci, že žalobkyně nebyla v době jejich
uzavření vlastníkem předmětu leasingu a že předmět leasingu nebyl ve smlouvách
určitým způsobem vymezen, v rozporu s hmotným právem nepostupoval.
Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. rozsudek
ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, dále rozsudek ze dne 11.
ledna 2000, sp. zn. 32 Cdo 2299/98) judikoval, že u finančního leasingu (o nějž
jde i v posuzovaném případě) se jedná o specifický soukromoprávní institut a že
leasingovou smlouvu uzavřenou mezi podnikateli, která není smlouvou o koupi
najaté věci podle § 489 a násl. obch. zák., je nutné posuzovat jako tzv.
smlouvu nepojmenovanou (inominátní) ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., v
důsledku čehož se práva a povinnosti jejich účastníků řídí především
ustanoveními leasingové smlouvy.
Aby mohl být učiněn závěr o neplatnosti takové smlouvy ve smyslu § 39
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) z důvodu, že leasingový
pronajímatel není vlastníkem předmětem leasingu, pak by takovou podmínku musel
stanovit zákon. Ten však tento typ smlouvy neupravuje, a proto ani podmínku,
aby leasingový pronajímatel byl vlastníkem pronajímaných věcí, nestanoví.
Nečiní tak ani ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§ 663a násl.
obč. zák.); naopak v teorii i soudní praxi je přijímán názor, že pronajímatelem
může být i osoba odlišná od vlastníka, má-li právo tímto způsobem předmětem
nájmu disponovat z jiného důvodu. Založil-li proto odvolací soud posouzení
leasingové smlouvy na argumentaci, že podmínkou její platnosti není vlastnický
vztah leasingového pronajímatele k předmětu leasingu, ale že oprávnění
leasingového pronajímatele s předmětem budoucího nájmu nakládat se může opírat
i o jiný právní důvod, například o souhlas vlastníka předmětu budoucího nájmu
(jak tomu bylo v případě tzv. zpětného leasingu v souzené věci), je tento jeho
závěr správný.
Dovolací soud se dále zabýval z pohledu posuzované přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. námitkou dovolatelky o neplatnosti
leasingových smluv pro neurčitost předmětu leasingu. Posuzoval-li odvolací soud
předmět leasingu jako určitý za situace, kdy předmět leasingu byl vymezen v
leasingových smlouvách jako soubor zařízení tvořící vybavení prodejen B. na S.
n. a na V. n. v P., který byl specifikován jejich popisem v přílohách č. 1
leasingových smluv, nepochybil. A to i s přihlédnutím k tomu, že současně byla
uzavřena mezi žalobkyní jako kupující a společností B. jako prodávající na
totožný soubor zařízení kupní smlouva, v důsledku čehož obě strany věděly,
které movité věci jsou předmětem koupě a zároveň předmětem nájmu. Kromě toho je
třeba vzít v úvahu, že i bez ohledu na specifikaci předmětu leasingu v
přílohách č. 1 smluv by předmět leasingu vymezený jako „soubor zařízení tvořící
vybavení prodejen“ splňoval požadavek určitosti právního úkonu, neboť k jeho
vymezení by došlo přípustným úhrnným způsobem, tj. jak „stojí a leží“ (srov.
např. § 501 obč. zák.).
Dovolací soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí
odvolacího soudu ani z pohledu dalších dovolatelkou uplatněných námitek
(posouzení ručitelského prohlášení a odmítnutí dlužníkem nabídnutého plnění),
neboť při jejich řešení odvolacím soudem neshledal rozpor s hmotným právem, ani
jinou okolnost, pro kterou by mělo být napadené rozhodnutí zásadně právně
významné. Posoudil-li odvolací soud jako nedůvodnou námitku odvolatelky o
směřování jejího ručitelského prohlášení vůči dlužníku (nikoli vůči žalobkyni)
za situace, kdy věřitel, ručitel i závazek dlužníka vůči věřiteli jsou v něm
dostatečně přesně specifikovány a kdy podle skutkového zjištění soudu prvního
stupně bylo toto prohlášení ručitele věřiteli doručeno (podle odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně bylo v řízení nesporné, že prohlášení bylo
předáno statutárnímu orgánu žalobkyně), je závěr odvolacího soudu, že toto
prohlášení co do svého obsahu splňuje náležitosti jednostranného prohlášení
ručitele podle § 303 obch. zák., správný. Stejně hodnotit je třeba i závěr
odvolacího soudu o tom, že závazek žalované z jejího ručitelského prohlášení
odmítnutím plnění ve výši 4 800 000,- Kč, které dlužník nabídl žalobkyni,
nezanikl. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí tento závěr řádně zdůvodnil,
když konkrétně uvedl, kterými důkazy (výslechy svědků a dopisem ze dne 5.
listopadu 1997) nemá za prokázané, že by dlužníkem nabízené plnění ve výši 4
800 000,- Kč bylo plněním na konkrétní závazky dlužníka vzniklé z předmětných
leasingových smluv.
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a
dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), jako
nepřípustné odmítl [ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož
žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání),
že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby
odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10
odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu