32 Odo 454/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobců a) L. S. a b) H. S., proti žalované U. C., s. r. o., o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 228/99, o
dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 12. listopadu 2003 č. j. 18 Co 33/2003-423, ve znění
opravného usnesení ze dne 16. února 2004 č. j. 18 Co 33/2003-451, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12.
listopadu 2003 č. j. 18 Co 33/2003-423, ve znění opravného usnesení ze dne 16.
února 2004 č. j. 18 Co 33/2003-451, potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Chrudimi ze dne 7. listopadu 2002 č. j. 8 C 228/99-407, jímž byla zamítnuta
žaloba směřující proti žalované společnosti U. C., s. r. o. (poté, co bylo
řízení proti původnímu žalovanému M. D. v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno)
na určení, že žalobce a) je podílovým spoluvlastníkem 4/5 obchodního střediska
čp. 119 ve S., postaveného na stavební parcele č. 930, k. ú. S., a 4/5 stavební
parcely č. 930, k. ú. S., a žalobkyně b) je podílovou spoluvlastnicí 1/5 výše
uvedených nemovitostí, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 31. srpna 1995, kterou
žalobci uzavřeli s M. D. a na základě které mu převedli vlastnické právo k výše
uvedeným nemovitostem za kupní cenu 14 000 000 Kč (dále jen „smlouva“), není
neplatná pro neurčitost z důvodu, že převáděné příslušenství věci hlavní v ní
není výslovně určeno, jak žalobci namítali. V této souvislosti vycházel i z
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 133/2001, v němž byl
vysloven právní názor, že příslušenství věci sdílí osud věci hlavní bez zřetele
k tomu, jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství přímo identifikovali.
Pokud ve smlouvě bylo uvedeno, že nemovitosti jsou převáděny se všemi součástmi
a příslušenstvím, jak jsou popsány ve znaleckém posudku, který byl žalobcům v
době prodeje k dispozici, pak předmět smlouvy je uveden dostatečně určitě k
tomu, aby bylo možno posoudit, jaké příslušenství je s věcí hlavní převáděno.
Odvolací soud se ztotožnil i s názorem žalované, že by bylo s podivem, pokud by
prodávající a kupující sepsali den před podpisem kupní smlouvy dohodu, podle
níž by měla být garáž vyloučena z převodu a následující den by tuto skutečnost
v samotné kupní smlouvě nezmínili. Z obsahu spisu vyplývá, že garáž nebyla sice
postavena společně s obchodním střediskem, ale později, když šlo o plechový
přístřešek, sloužící provozu obchodního střediska, původně jako příruční sklad.
Byla tedy majitelem věci hlavní určena k užívání s věcí hlavní a byla tak
užívána i žalobci. Kupní smlouva byla uzavřena písemně a pokud žalobci v této
písemné smlouvě výslovně neuvedli, že garáž, která je příslušenstvím
nemovitosti, nebude s ní převedena, došlo i k prodeji garáže, stejně jako všeho
ostatního, byť výslovně nespecifikovaného příslušenství a součástí nemovitosti.
Odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, neuznal za důvodnou ani námitku
žalobců, že od smlouvy odstoupili pro nezaplacení kupní ceny. Poukázal přitom
na ujednání v bodu III smlouvy, které vyložil tak, že určuje, na jaké konkrétní
účty a u kterého peněžního ústavu má být kupujícím kupní cena zaplacena. Tím,
dle názoru odvolacího soudu, došlo k dohodě o způsobu zaplacení kupní ceny,
přičemž označené účty u Č. s., a. s., je třeba chápat jako platební místo.
Jestliže proto M. D. složil částku odpovídající kupní ceně na uvedené účty,
splnil svůj závazek vyplývající mu ze smlouvy ohledně zaplacení kupní ceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce a). Jeho přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně
namítá, že od kupní smlouvy odstoupil z důvodu neuhrazení kupní ceny. Tu měl
kupující uhradit prodávajícím. Způsob vypořádání mezi prodávajícími a
„vedlejším účastníkem“ (zřejmě míněna Č. s. a. s.) se týká pouze těchto
subjektů. Pokud jde o určitost předmětu smlouvy, namítá, že smlouva obsahovala
údaj, že prodávající prodávají nemovitost uvedenou v odstavci I se vším
příslušenstvím a součástmi uvedenými ve znaleckém posudku. Jestliže text
smlouvy odkazuje na znalecký posudek (který zadal vypracovat peněžní ústav), s
jehož obsahem nebyli účastníci seznámeni a který měl obsahovat specifikaci
příslušenství převáděného s věcí hlavní, měl být znalecký posudek pojat do
smlouvy jako její součást. Konečně namítl i neshodu účastníků smlouvy o
předmětu prodeje ve vztahu k převodu vlastnického práva ke garáži. Navrhl
proto, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvého stupně byly zrušeny a věc
vrácena těmto soudům k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Protože dovolání bylo podáno pouze žalobcem a), je rozsudek odvolacího soudu
dovolacímu přezkumu otevřen pouze ohledně výroků, jimiž bylo rozhodnuto ve
vztahu k jeho osobě. Ve vztahu k žalobkyni b) zůstává rozsudek odvolacího soudu
nedotčen.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V přezkoumávané věci rozsudku soudu prvého stupně ze dne 7. listopadu 2002 č.
j. 8 C 228/99-407, jenž byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12.
listopadu 2003 č. j. 18 Co 33/2003-423, ve znění opravného usnesení ze dne 16.
února 2004 č. j. 18 Co 33/2003-451, předcházel rozsudek soudu prvého stupně ze
dne 27. března 1997 č. j. 8 C 228/96-41, jímž bylo žalobě vyhověno ve vztahu k
žalovanému M. D. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 24. března 1998 č. j. 20 Co
288/97-79 byl rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že žaloba byla
zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) ze dne 30. listopadu 1999 č. j. 33 Cdo 1455/98-113 byly oba rozsudky
zrušeny a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Následně soud
prvého stupně rozsudkem ze dne 21. listopadu 2000 č. j. 8 C 228/99-216 žalobu
ve vztahu k žalovaným M. D. a společnosti U. C., s. r. o., zamítl, když dospěl
k závěru, že kupní smlouva je dostatečně určitá a odstoupení od ní nebylo
důvodné. Odvolací soud usnesením ze dne 6. března 2001 č. j. 21 Co 75/2001-225
tento rozsudek soudu prvého stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení z
důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Rozsudkem ze dne 18. října 2001 č. j. 8 C
228/99-259 soud prvního stupně žalobě vyhověl s odůvodněním, že předmět kupní
smlouvy nebyl uveden dostatečně určitě, pokud příslušenství převáděné s věcí
hlavní nebylo ve smlouvě specifikováno a účastníci v době uzavření smlouvy
neměli k dispozici znalecký posudek, v němž bylo příslušenství popsáno.
Odvolací soud usnesením ze dne 6. února 2002 č. j. 24 Co 484/2001-272 rozsudek
soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kromě procesních
nedostatků vytkl soudu prvého stupně, že se důsledně nezabýval otázkou pasivní
věcné legitimace účastníků a vyslovil závazný právní názor, že příslušenství
věci hlavní (§ 121 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“) sdílí právní
osud hlavní věci i tehdy, nezmíní-li se kontrahenti při převodu věci hlavní
vůbec o jeho existenci. Není-li proto ve smlouvě výslovně uvedeno a
identifikováno příslušenství, tento nedostatek nečiní smlouvu neplatnou.
Dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné. Není však
důvodné.
Pro posouzení důvodnosti námitky dovolatele, týkající se právního posouzení
odstoupení od smlouvy (pro případ, že smlouva byla uzavřena platně) je
rozhodující, zda kupující splnil svůj závazek zaplatit kupní cenu tím, že jí
poskytl k dispozici Č. s., a. s., vůči níž měl dovolatel závazky z titulu
nezaplacených úvěrů, v souladu se smlouvou.
Z tohoto hlediska je rozhodující, že sami žalobci ve smlouvě jednoznačně
stanovili v článku III, že kupní cena má být použita na úhradu závazků žalobců
vůči Č. s., a. s. Pokud pak v souladu s takto vyjádřenou vůlí žalobců M. D.,
jako kupující, poskytl kupní cenu označenému peněžnímu ústavu, nelze jeho
jednání posoudit jinak, než jako jednání v souladu se smlouvou, jímž splnil
svůj závazek k úhradě kupní ceny. Z tohoto důvodu je proto správný právní závěr
odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobců je nedůvodné a
nemohlo způsobit její zrušení.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 11. září 2003 sp. zn. 31 Cdo 2772/2000,
publikovaném pod číslem 75 v sešitě č. 8/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vyslovil a odůvodnil právní závěr, že tvoří-li příslušenství věci
hlavní nemovitost, může dojít k jeho převodu na jiného smlouvou jen, jestliže
byla v této smlouvě vyjádřena vůle převést rovněž příslušenství. Pouze písemné
vyjádření vůle převést příslušenství věci vytváří předpoklady pro zkoumání, zda
tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě proto, aby mohla vyvolat právní
účinky sledované účastníky. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud poukázal
zejména na to, že příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být
samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona
bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na
nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství
na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem
vůli převést i příslušenství; nebyla–li vůle převést i příslušenství věci
hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci
hlavní nepřechází. Tímto publikovaným právním názorem Nejvyšší soud současně
modifikoval právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 14. srpna
2001 sp. zn. 28 Cdo 133/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. 678, svazek 9. Na toto
rozhodnutí úzce navazuje rozhodnutí ze dne 30. srpna 2005 č. j. 22 Cdo
1844/2004, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že k platnosti smlouvy o
převodu nemovitosti je třeba přesná identifikace příslušenství v právním úkonu,
bude-li jím nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí
(zejména půjde o pozemky a garáže). Bude-li příslušenstvím nemovitost, která
evidenci v katastru nepodléhá (různé vedlejší stavby, jako kůlny, ploty apod.),
postačí k převodu vyjádření, že věc se převádí „s příslušenstvím“. Ovšem i tu
je k převodu příslušenství třeba výslovný projev vůle, který musí být učiněn,
jde-li o nemovitost, písemně, přičemž projevy účastníků musí být na téže
listině (§ 46 ObčZ).
Odvolací soud při posouzení platnosti smlouvy vyslovil závěr, že předmět
smlouvy je vymezen určitě, neboť příslušenství věci hlavní sdílí její osud, a
proto převáděné příslušenství s věcí hlavní nebylo třeba ve smlouvě
„identifikovat“, a pro posouzení určitosti předmětu smlouvy ve vztahu k
příslušenství stačil odkaz na znalecký posudek. Odvolací soud z pohledu shora
citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005 č. j. 22 Cdo
1844/2004, od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci,
nesprávně uvedl, že příslušenství věci sdílí osud věci hlavní a i v případě
příslušenství, které tvoří nemovitost evidující se v katastru nemovitostí, není
třeba ve smlouvě toto příslušenství identifikovat. Závěr odvolacího soudu
nicméně není v rozporu s hmotným právem, neboť v daném případě se převáděné
příslušenství v katastru nemovitostí neevidovalo, jak vyplývá z výpisu z
katastru nemovitostí na č. l. 36 a č. l. 237. K převodu příslušenství věcí
hlavních – budovy obchodního střediska č. p. 119 ve S. a pozemku parc. číslo
930 v k. ú. S. – tudíž postačovalo, aby ve smlouvě bylo vyjádřeno, že věc se
převádí s příslušenstvím. Tak se v daném případě stalo, neboť kupní smlouva
obsahuje odkaz, že nemovitosti uvedené v odstavci I smlouvy se převádějí se
vším příslušenstvím a součástmi uvedenými ve znaleckém posudku znalce Ing. B.
R.
Neopodstatněná je rovněž námitka dovolatele, že kupní smlouva je absolutně
neplatná pro nedostatek shody účastníků o předmětu převodu, neboť převodci na
rozdíl od kupujícího nechtěli převádět kolnu (garáž). V dané věci byla mezi
žalobci a M. D. uzavřena písemná kupní smlouva. Pro zjištění obsahu této
smlouvy je proto rozhodující, co bylo účastníky smlouvy v ní písemně vyjádřeno.
Z tohoto hlediska je pak významné, že žalobci a M. D. ve smlouvě uvedli, že se
převádí nemovitosti specifikované v odstavci I včetně veškerého příslušenství,
tedy včetně garáže, která podle skutkového zjištění soudu prvého stupně je věcí
movitou. V písemné smlouvě tedy žalobci a M. D. ke shodě projevů vůle dospěli.
I v případě, že by dohodu žalobce a) a M. D. ze dne 30. 8. 1995 bylo třeba
hodnotit jako projev vůle většinového spoluvlastníka, že garáž již nadále
nebude určena k tomu, aby byla užívána s věcí hlavní a tudíž přestává být
příslušenstvím obchodního střediska čp. 119 ve S., neznamenalo by to, že by
kupní smlouva mezi žalobci a M. D. ze dne 31. 8. 1995 byla neplatná. Důsledkem
by bylo pouze to, že garáž nebyla předmětem převodu podle této kupní smlouvy a
zůstala ve vlastnictví prodávajících.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142b odst. 1 o. s. ř., když dovolatel nebyl v dovolacím řízení
úspěšný a žalované náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2006
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu