NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 483/2003-210
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce M. Č., podnikatele, zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, proti žalovaným 1) Mgr. V. B., podnikateli, 2) S. B., podnikatelce, o zaplacení 371.209,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 229/98, o dovoláních obou žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2003, č.j. 29 Co 204/2003-191, takto:
Dovolání se odmítají.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba žalovaní společným podáním dovolání. Podle názoru dovolatelů se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jejich argumenty v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým jim nebylo osvobození od placení soudních poplatků přiznáno. Zejména namítli, že soudy obou stupňů nepřihlédly při svém rozhodování k tomu, že otázka jimi vlastněné nemovitosti je sporná, neboť v jiné věci probíhající u Okresního soudu v Benešově není dosud vyřešena předběžná otázka platnosti či neplatnosti kupní smlouvy týkající se této nemovitosti. Podle jejich názoru, který opřeli o jimi citované usnesení Krajského soudu v Praze v jiné věci, je povinností soudu zabývat se při rozhodování o návrhu na osvobození od soudního poplatku „nejen celkovým stavem, ale i povahou předpokládaných nákladů“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího usnesení odvolacího soudu, které nebylo vydáno ve věci samé, lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 2 a 3 o. s. ř. Protože však dovoláním napadené usnesení nelze podřadit žádnému z usnesení v těchto ustanoveních taxativně uvedených, není dovolání podle žádného z uvedených ustanovení přípustné, což ostatně uvedl i správně odvolací soud v poučení o opravných prostředcích v závěru napadeného usnesení (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 29 Odo 170/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 8, ročník 2002, pod číslem 152).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaných dovolání jako nepřípustných. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. září 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu