32 Odo 506/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně M., spol. s r.o., zastoupené JUDr. V. H., advokátem, proti žalované
F., s.r.o., zastoupené JUDr. PhDr. O.Ch., advokátem, o zaplacení částky 150 394
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm
51/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9.
listopadu 2005 č. j. 12 Cmo 334/2005-113, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2005 č. j. 12 Cmo
334/2005-113 ve výrocích pod body I a III a rozsudek Krajského soudu v Praze ze
dne 24. listopadu 2004 č. j. 48 Cm 51/2002-85 v rozsahu, ve kterém bylo
žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni částku 150 394 Kč se 7,6% úrokem z
prodlení ročně od 4. 12. 2000 do zaplacení, a ve kterém bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
úrokem z prodlení od 8. 11. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jakožto prodávající uzavřela
s žalovanou dne 15. 6. 2000 kupní smlouvu č. 1/VI/2000 na dodávku nerezového
lana a dále na základě 11 objednávek žalované zhotovila a předala žalované dílo
– 680 ks ocelových koncovek (očnic) zalisovaných do uvedeného ocelového lana
(smlouvy o dílo vznikaly postupem podle ustanovení § 275 odst. 4 ObchZ). V
řízení bylo dále zjištěno, že žalovaná řádně a včas reklamovala u žalobkyně
vadu dodaného díla a uplatnila nárok na jeho opravu. Žalobkyně sice reklamaci
neodmítla, nicméně vadu díla ve lhůtě, jež odpovídá podmínkám stavby a
naléhavosti havárie lana, neodstranila. Podle tvrzení žalované byla oprava lana
s očnicí zadána společnosti A. V. s.r.o., která vadu odstranila a cenu opravy
ve výši 116 095,20 Kč žalované vyfakturovala. Tato částka podle tvrzení
žalované představuje škodu, kterou jí žalobkyně neodstraněním vady díla
způsobila, a proto ji žalovaná požadovala na žalobkyni k započtení. K výzvě
soudu k prokázání výše škody žalovaná doložila pouze rozpis ceny a zjišťovací
protokol z 8. 11. 2000 podepsaný žalovanou a společností A. V. s.r.o., z níž
vyplývalo pouze, že došlo k výměně lana vyvlečeného z očnice s tím, že hodnota
prací činila 95 160 Kč bez DPH. Navrhovaný důkaz fakturou této společnosti soud
prvního stupně nepřipustil, neboť takový důkaz by neprokazoval, že žalované
skutečně vznikly náklady v tvrzené výši 116 095,20 Kč. Soud prvního stupně
proto dospěl k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno svého tvrzení o
škodě vzniklé v souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalobkyně ve smyslu
§ 373 ObchZ. Pokud jde o nárok žalované na smluvní pokutu (žalovaná tvrdila, že
v důsledku prodlení žalobkyně s dodáním zboží podle kupní smlouvy jí vznikl
nárok na smluvní pokutu ve výši 76 805,35 Kč) odkázal soud prvního stupně na
potvrzující závěry odvolacího soudu. Ten v usnesení ze dne 9. září 2003 č. j.
12 Cmo 211/2003-57 uvedl, že ujednání ve smlouvě ze dne 15. 6. 2000 v bodu VI.1
je neplatné pro jeho neurčitost (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen
„ObčZ“).Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úhradu
nezaplacené ceny díla dán je.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005 č. j. 12 Cmo 334/2005-113 rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, podle
kterého je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 150 394 Kč se 7,6% úrokem z
prodlení ročně od 4. 12. 2000 do zaplacení a náklady řízení, potvrdil (výrok
pod bodem I), v části výroku týkajícího se 10% úroku z prodlení od 8. 11. 2000
do 4. 12. 2000 a v rozsahu 2,4% úroku z prodlení od 8. 11. 2000 do zaplacení
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a dále zamítl
žalobu v rozsahu 10% úroku z prodlení od 24. 10. 2000 do 8. 11. 2000 (výrok pod
bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III –
nesprávně označen jako výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry s výjimkou
přiznaného úroku z prodlení. Odvolací soud vyšel z § 548 ObchZ, podle něhož je
zhotovitel povinen zaplatit cenu díla v době sjednané ve smlouvě a pokud ze
smlouvy nebo ze zákona nevyplývá něco jiného, vzniká mu nárok na cenu
provedením díla. V daném případě však nebyla ve smlouvě doba placení sjednána,
žalované proto vznikla povinnost zaplatit cenu díla s ohledem na § 340 ObchZ,
jakmile byla k zaplacení vyzvána, k čemuž došlo doručením faktur. Podle § 564 a
§ 439 odst. 4 ObchZ by žalovaná nebyla povinna do doby odstranění vad platit
část ceny, jež by odpovídala jejímu nároku na slevu z ceny, žalovaná však
neprokázala, které dodávky se týká jí uplatněná reklamace, učiněná dopisem ze
dne 23. 11. 2000, kterým požadovala bezplatné odstranění vady díla. Následkem
toho měla žalovaná povinnost zaplatit cenu dodávky v žalobkyní požadované době
podle vystavených faktur. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalovaná měla k
dispozici faktury žalobkyně představující výzvu k zaplacení ceny díla ve smyslu
§ 340 ObchZ prokazatelně dne 4. 12. 2000, kdy datovala svůj dopis žalobkyni s
návrhem dohody o započtení. Počátek prodlení byl proto podle závěru odvolacího
soudu prokázán nikoliv k 8. 11. 2000, ale ke dni 4. 12. 2000. Výši úroku z
prodlení je nutno podle odvolacího soudu posoudit podle § 369 odst. 1 a § 502
ObchZ ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy v roce 2000, takže nečinila 10 %
ročně a nejednalo se o dvojnásobek diskontní sazby, ale o úrok o 1 % vyšší než
obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka
v době uzavření smlouvy, který činil v dané věci 7,6 % ročně. K nároku žalované
na náhradu škody odvolací soud uvedl, že v daném případě bylo prokázáno pouze
porušení povinnosti ze závazkového vztahu, další dvě podmínky pro úspěšné
uplatnění práva na náhradu škody splněny nebyly, když skutečnou škodou není
částka uvedená ve faktuře vystavené jiným subjektem bez prokázání důvodu
vystavení faktury a konkretizace částek ve faktuře uvedených a jejich
identifikace k nároku uplatněnému žalovanou v obraně proti žalobnímu nároku. Relevantní důkaz o škodě a její výši tak nebyl žalovanou v řízení předložen. Závěr soudu prvního stupně, že nárok žalované prokázán nebyl, je proto správný.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepřijal názor žalované, že ke
škodě došlo již vyúčtováním ceny opravy lana, když její majetek by se
prokazatelně zmenšil teprve zaplacením, tj. odepsáním částky z jejího účtu a
připsáním na účet žalobkyně. Odvolací soud se také ztotožnil se s názorem soudu
prvního stupně o neplatnosti ujednání v článku VI bodu 1 kupní smlouvy pro jeho
neurčitost.
Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho výroku pod bodem I podala žalovaná
dovolání, v němž uvedla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za
otázku zásadního právního významu označila otázku vzniku škody v důsledku
škodní události, k níž podle jejího názoru dochází již v okamžiku zmenšení
čistého obchodního majetku poškozeného, a nikoliv až v okamžiku snížení jeho
obchodního majetku. Žalovaná je přesvědčena, že v dané věci jí škoda vznikla
již v okamžiku, kdy jí vznikl závazek zaplatit společnosti A.Z V. s.r.o. částku
116 095,20 Kč, tedy okamžikem, kdy došlo ke snížení jejího čistého obchodního
majetku ve smyslu § 6 odst. 3 ObchZ, a nikoliv až v okamžiku, kdy došlo k
zaplacení uvedené částky. Podle žalované by názor odvolacího soudu nepřiměřeně
přesouval důsledky porušení povinnosti škůdce na poškozeného. Žalovaná má za
to, že v řízení byl prokázán nejen vznik škody, ale i příčinná souvislost mezi
vznikem škody a porušením povinnosti žalobkyně, a soudy obou stupňů měly
posoudit obranu žalované co do částky 116 095,20 Kč jako oprávněnou. Soudy obou
stupňů také nesprávně posoudily ujednání článku VI bodu 1 kupní smlouvy jako
neplatné, neboť neprovedly výklad tohoto ujednání podle § 266 odst. 1 ObchZ,
podle kterého se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže
tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být
znám. Oba soudy se však o výklad uvedeného ujednání vůbec nepokusily. Žalovaná
dále poukázala na to, že rozsudek soudu prvního stupně v rozporu s § 157 odst.
1 a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odkazuje na
skutkové a právní posouzení věci uvedené v jeho předchozím rozsudku zrušeném
odvolacím soudem, takže v něm není beze zbytku uvedeno, které skutečnosti měl
soud za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a
jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Odůvodnění rozsudku je tudíž
neúplné, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Žalovaná navrhla zrušení výroků pod
body I a III rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná nikdy ani soudu, ani
žalobkyni neprokázala, že by jí vznikla škoda, případně v jaké výši, ani to, že
existuje příčinná souvislost mezi takovou škodou a porušením povinnosti
žalobkyně, přestože byla soudem k takovému tvrzení a předložení důkazů vícekrát
vyzvána. Ke specifikaci výše škody byla vybídnuta i žalobkyní ještě před
zahájením soudního řízení, žalovaná však k těmto výzvám požadované nesdělila a
nedoložila. Žalobkyně se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že žalovaná
neunesla svoje důkazní břemeno stran uplatněného nároku na náhradu škody. Za
správný považuje žalobkyně také názor odvolacího soudu, podle něhož se nároky
z vad zboží nedotýkají nároku na náhradu škody nebo smluvní pokutu. Navrhla
proto odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní
otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě podle článku VI
bodu 1 smlouvy (odvolací soud tím zřejmě myslí kupní smlouvu ze dne 15. 6. 2000
č. 1/VI/2000) je neplatné podle § 37 ObčZ, neboť toto ujednání je neurčité.
Soud prvního stupně v této souvislosti pouze odkázal na potvrzující závěry
odvolacího soudu, tudíž na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9.
září 2003 č. j. 12 Cmo 211/2003-57. V tomto usnesení však odvolací soud rovněž
pouze uvedl, že závěr soudu prvního stupně v rozsudku ze dne 18. prosince 2002
č. j. 48 Cm 51/2002-34, že uvedené ujednání je neplatné pro jeho neurčitost, je
správný. V rozsudku ze dne 18. prosince 2002 č. j. 48 Cm 51/2002-34 ovšem soud
prvního stupně dovodil, že uvedené ujednání stran je neplatné, neboť účinnost
ujednání je vázána na podmínku nemožnou (dohodu), byť nemožnou relativně. Je
nutno souhlasit s dovolatelkou, že postup odvolacího soudu i soudu prvního
stupně, kdy tyto soudy odkazují na předchozí rozhodnutí (jež ovšem navíc není
rovněž odůvodněno ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.) je nepřípustný, neboť je v
rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. a ve svém důsledku způsobuje
nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. V daném případě je však nepochybné, že
rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto rozsahu v rozporu i s hmotným právem.
Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové
stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, přičemž
neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití
výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 ObčZ, § 266 odst. 1 – 4 ObchZ). Odvolací
soud však svůj závěr o neurčitosti ujednání v článku VI bodu 1 kupní smlouvy,
podle něhož v případě, že zhotovitel (tj. žalobkyně) nedodrží dobu sjednanou na
výrobu a dodávku výrobků, uhradí po dohodě objednateli (tj. žalované) pokutu ve
výši 0,5 % za každý den započatý den prodlení, učinil, aniž provedl výklad
tohoto ujednání podle shora označených výkladových pravidel.
V rozporu s hmotným právem je rovněž jeho závěr, že žalované by vznikla škoda
až zaplacením částky za opravu reklamované vady zalisované očnice. V důsledku
vady očnice totiž mohly nastat tři situace s rozdílným právním důsledkem,
přičemž která z nich nastala, nelze z rozhodnutí seznat. Mohlo jít za prvé o
situaci, při které se vyskytla pouze vada provedeného díla. Podle ustanovení §
564 a § 440 odst. 2 ObchZ nelze uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním
některého z nároků z vad díla podle přiměřeného užití ustanovení § 436 a 437
ObchZ, dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Náklady na
odstranění samotné vady z titulu odpovědnosti za škodu by tedy žalovaná
požadovat nemohla.
Ve druhé situaci by v důsledku vady díla vznikla škoda na majetku žalované. Při
splnění zákonných předpokladů by žalovaná měla nárok na náhradu škody po
škůdci, přičemž ke vzniku škody by došlo již v okamžiku zmenšení hodnoty
majetku ((poškození či zničení věci).
Ve třetí situaci by v důsledku vady díla vznikla škoda, jež by spočívala ve
vynaložení nákladů, které by žalovaná musela vynaložit, přičemž tyto náklady by
žalovaná při pravidelném běhu věcí nemusela vynaložit. V tomto případě by
skutečně ke škodě došlo, až by žalovaná tyto náklady vynaložila. Dovolací soud
v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22.
února 1967 sp. zn. Pls 3/67, které bylo publikováno pod č. R III/1967 ve Sbírce
Soudních rozhodnutí a stanovisek ČSSR z roku 1967, str. 51, a stanovisko
Nejvyššího soudu ČSSR z 18. listopadu 1970 sp. zn. Cpj 87/70 publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSSR pod č. R 55/1971,
ročník 1971, strana 151.
Odvolací soud navíc řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž dovodil, že žalovaná neprokázala nárok
na náhradu škody vůči žalobkyni, neboť skutečnou škodou není částka uvedená ve
faktuře vystavené jiným subjektem bez prokázání důvodu vystavení faktury a
konkretizace částek ve faktuře uvedených a jejich identifikace k nároku
uplatněném žalovanou v obraně proti žalobnímu návrhu. Odvolací soud uzavřel, že
relevantní důkaz o škodě a její výši nebyl žalovanou v řízení předložen.
Jak již Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 2. března 2003 sp. zn.
21 Cdo 1491/2002 publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 4/2003 pod č.
59/2003, zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno
tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení
§ 118c odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud vzhledem ke shora učiněným závěrům rozsudek odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. ve výroku pod bodem I a v
závislém výroku pod bodem III, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolací ho řízení, zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu
prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o
věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu