NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 57/2005-51
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v
právní věci žalobkyně S., zastoupené Mgr. D. B., advokátem, proti
žalovanému F. n. m., o určení povinnosti podílet se na odstranění
ekologických závad, vedené u Městského soudu v Praze – pracoviště
Slezská pod sp. zn. 7 Cm 212/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č.j. 6 Cmo 286/2002-35, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č.j. 6 Cmo
286/2002-35, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2002, č.j.
7 Cm 212/99-17, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 20.
srpna 2002, č.j. 7 Cm 212/99-17, kterým Městský soud v Praze – pracoviště
Slezská zamítl žalobu na určení, že žalovaný je povinen přispět až do výše
kupní ceny žalobkyni na odstraňování ekologických závad vzniklých na majetku
bývalého státního podniku P. a č. L. podle projektu průzkumných prací v
termínech, které nově určí Česká inspekce životního prostředí (dále též jen
„ČIŽP“) a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle obsahu spisu žalobkyně spatřovala nutnost určení navrhované povinnosti
žalovaného v tom, že v souvislosti s privatizací předmětného objektu jí jako
vydražiteli vznikla povinnost provést opatření k odstranění ekologických závad
podle rozhodnutí ČIŽP L., přičemž žalovaný přislíbil, že jí na náklady s tím
spojené přispěje, což však později odmítl.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, že nárok žalobkyně na určení jí
navržené povinnosti žalovanému není dán pro nedostatek naléhavého právního
zájmu pro takové určení, jelikož v daném případě lze již případně žalovat na
splnění povinnosti. V této souvislosti vysvětlil, že naléhavý právní zájem na
určení povinnosti ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“) je dán zejména v případě, že je bez tohoto určení právní
postavení žalobce ohrožené nebo nejisté, přičemž jako nedostatek naléhavosti
právního zájmu označil stav, kdy již lze žalovat splnění povinnosti. Určovací
žaloba tak má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout právní ochranu
žalobci ještě dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva a není již
opodstatněna za stavu, kdy právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je
třeba se domáhat žalobou na plnění. Za situace, kdy soud prvního stupně zamítl
určovací žalobu právě pro absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení
dle jejího návrhu, jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně z důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovoláním. Tohoto
pochybení se podle dovolatelky dopustily soudy obou stupňů svým závěrem o
neexistenci jejího naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, kdy věc
posoudily z hlediska striktně procesního, aniž vzaly v úvahu její faktické
možnosti. Rozhodnutí soudů obou stupňů by pro dovolatelku znamenalo postupovat
tak, že by nejprve musela sama plnit a až následně finanční prostředky po
žalovaném nárokovat, případně ho žalovat na plnění. Tato varianta je však pro
ni nemožná, jelikož nedisponuje potřebnými finančními prostředky k
odstranění následků ekologických škod, které činí 6 mil. Kč. Dále uvádí,
že žalobu na plnění nemohla podat i z toho důvodu, že se žalovaný, přes původní
příslib k poskytnutí náhrady, odmítl na odstranění ekologických závad podílet.
Vzniklou situaci hodnotí dovolatelka tak, že její investice zůstala
administrativním rozhodnutím státu mimo jakoukoli ochranu, byla zmařena a za
situace, kdy se obrátila na soud, jí ochrana nebyla poskytnuta. Z důvodu
nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem navrhla, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno a rozhodnutí soudů
obou stupňů vydána po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu
s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1.
ledna 2001.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací
soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam v posouzení otázky, zda-li je v dané věci při uplatnění určovací
žaloby splněna podmínka naléhavého právního zájmu, a je i důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v
řízení nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a)
a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.); tyto vady dovolatelka nenamítala a dovolací soud
je ani neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o.
s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu
posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalobkyně nemá na
požadovaném určení právní zájem.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení)
lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je
či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V projednávané věci se žalobkyně domáhala určení povinnosti žalovaného podílet
se finančně na odstranění ekologických závad vzniklých na privatizovaném
majetku. Jde tedy o žalobu na určení, zda tu je právní vztah nebo právo a
předpokladem jejího úspěchu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. je, že na určení
je naléhavý právní zájem. Soudy se proto správně zabývaly otázkou, zda
žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má místo jednak tam, kde její pomocí
lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce
určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu;
nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se
vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního
určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Podle ustálené soudní judikatury naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže
být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti
podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. např. již rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí
stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li
žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní
poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací
žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat
určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž
jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah
nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků
sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), nebo jestliže žaloba na plnění
neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo
práva, je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (shodně srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2003, sp. zn. 21 Cdo
1419/2002).
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) opřel svůj závěr o
nedostatku naléhavého právního zájmu na určení povinnosti podílet se finančně
na odstranění ekologických závad vzniklých na privatizovaném majetku pouze o
obecnou zásadu o neopodstatněnosti určovací žaloby za situace, kdy právní vztah
nebo právo již byly porušeny a kdy je proto třeba žalovat na splnění
povinnosti, aniž však tento obecný postulát vztáhl na konkrétní okolnosti
posuzované věci. Odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku postrádá jakýkoli
údaj o tom, který vztah, resp. které právo žalobkyně bylo porušeno a jakým
způsobem a plnění které povinnosti se mohla žalobkyně po žalovaném žalobou na
plnění domáhat. Dále je třeba odvolacímu soudu (a rovněž soudu prvního stupně)
vytknout, že se vůbec nevypořádal s tvrzením žalobkyně o tom, že bez určení
povinnosti žalovaného, jejíhož uložení se podanou žalobou v souzené věci
domáhala, je postavení žalobkyně nejisté, neboť není na jisto postaveno, zda
náklady na odstranění ekologických závad ponese sama nebo jí bude ze strany
státu (žalovaného) poskytnut finanční příspěvek. Pokud za této situace odvolací
soud postupoval tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil,
nelze než dospět k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem, že
naléhavý právní zájem na určovací žalobě [§ 80 písm. c) o. s. ř.] v souzené
věci není dán, je neúplné a tudíž nesprávné.
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu