32 Odo 612/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, Csc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně S., s. r. o., proti žalovanému Ing. T. J., zastoupeném
advokátkou, o zaplacení 1,026.184,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 64/98, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2005, čj. 21 Co
542/2004-303, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hradci Králové v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. března 2004,
čj. 14 C 64/98-279, v předmětné věci rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni částku 1,026.240,- Kč spolu se 16 % úrokem z prodlení z částky
1,265.240,- Kč od 24. 3. 1998 do 22. 8. 2003 a s 16 %
úrokem z prodlení z částky 1,026.184,- Kč od 23. 8. 2003 do zaplacení (výrok
I.). Ve výroku II. soud zamítl žalobu v části o 26 % úroku z prodlení z částky
556.010,- Kč a ve výrocích III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně odkázal na usnesení
odvolacího soudu ze dne 7. dubna 2003, čj. 21 Co 57/2003-217, který jeho
předcházející rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a ohledně otázky
prodlení a jejich důsledku dovodil, že nebylo prokázáno, že by účastníci
sjednali sankce za prodlení žalobce nebo žalovaného. Ve smlouvě o dílo strany
sjednaly, že za prodlení zhotovitele se splněním jeho závazku provést dílo
řádně ve lhůtě uvedené v článku 3 bude mít objednatel právo na zaplacení
smluvní pokuty zhotovitelem ve výši 0,1 % z dohodnuté ceny v této smlouvě za
každý započatý den prodlení a dále že v případě prodlení objednatele s úhradou
vyúčtování zhotovitele za provedené dílo bude mít zhotovitel právo na úrok z
prodlení ve výši 0,1 % dlužné částky, který mu bude objednatel povinen zaplatit
na podkladě zaslané písemné výzvy. Jak vyplynulo z písemné smlouvy o dílo i z
výpovědí účastníků, k dohodě o ceně nedošlo, proto nemohlo dojít ani k
vyúčtování, když nebyla známa konečná částka. Proto nebyly zjistitelné ani
částky, které by odpovídaly smluvní pokutě, resp. úroku z prodlení.
Soud prvního stupně dále dovodil, že žalovaný byl v prodlení s plněním
peněžitého závazku a proto žalobkyně právem požadovala úrok z prodlení (§ 369
odst. 1 a § 502 odst. 1 obchodního zákoníku dále též „obch. zák.“), a to ve
výši obvyklé v roce 1996, tj. 15 % plus 1 %, přičemž žalobkyně požadovala úrok
z prodlení až ode dne podání žaloby a podle jejího návrhu jí byl úrok
přisouzen. Otázku smluvní pokuty soud posuzoval podle příslušných ustanovení
občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2
obch. zák. Účastníci zahrnuli do smlouvy o dílo i sankce pro případ prodlení ve
smyslu § 544 odst. 1 a 2 obč. zák. Poněvadž nedošlo k dohodě o ceně, nemohlo
dojít ani ke konečnému vyúčtování a zjištění výše smluvní pokuty. Smlouvu o
dílo v části, týkající se smluvní pokuty, posoudil proto soud jako neplatnou
pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Z tohoto důvodu nemohl soud
přihlédnout ani k procesní obraně žalovaného, který namítal, že provedl úkon
započtení částky 764.150,- Kč za prodlení žalobkyně v trvání 170 dnů.
K odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v
Hradci Králové rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, že rozsudek
okresního soudu se v napadené části výroku pod bodem I., pokud jím žalovanému
byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 16 % úrok z prodlení z částky
1,265.240,- Kč od 24. 3. 1998 do 22. 8. 2003 a 16 % úrok z prodlení z částky
1,026.184, - Kč od 23. 8. 2003 do zaplacení, potvrzuje (výrok I.) a ve výrocích
pod body III., IV. a V. rozsudek okresního soudu změnil co do nákladů řízení
(výrok III.)
Odvolací soud uznal odvolání za opodstatněné jenom zčásti.
Jádro odvolacích námitek proti rozsudku ve věci samé spočívá v
nesouhlasu s výkladem ujednání účastníků po bodem 7.2. smlouvy o dílo. Odvolací
soud již v předchozím usnesení ze dne 7. 4. 2003, čj. 21 Co 57/2003-217,
dovodil, že ze systematického zařazení tohoto ujednání ve smlouvě v odstavci
nazvaném „Smluvní pokuty“ i ze způsobu určení výše této sankce jednorázovou
částkou, nikoli částkou odvíjející se od doby prodlení je zcela nepochybné, že
toto ujednání je ujednáním o smluvní pokutě pro případ prodlení žalovaného se
zaplacením ceny díla, a nikoliv ujednáním o úrocích z prodlení ve smyslu § 369
odst. 1 obch. zák. Připomněl však, že tato smluvní pokuta nebyla předmětem
řízení o odvolání. Poté žalovaný vyjádřil nesouhlas s výkladem, zaujatým
odvolacím soudem, ale přestože účastníci byli při jednání dne 31. 3. 2004
poučeni podle § 119a o. s. ř., žádná tvrzení ani důkazy nedoplnili. K žádné
změně skutkového stavu nedošlo, žalovaný netvrdil žádné nové skutečnosti, pro
které výklad sporného ujednání neobstojí a nenavrhl žádné důkazy. Odvolací soud
nemá proto důvod od svého výkladu ustoupit. Z toho důvodu byl rozsudek
okresního soudu v napadené části výroku pod bodem I. podle § 219 o. s. ř.
potvrzen.
Tento rozsudek napadl žalovaný dovoláním, a to výslovně v rozsahu
výroku I. s tím, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť
odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a s vůlí účastníků, projevenou
ve smlouvě.
Podle názoru dovolatele ze znění smlouvy zcela jednoznačně vyplývá, že
účastníci neměli v úmyslu smluvní pokutu sjednat. Soud tak učinil ze zjištěného
skutkového stavu nesprávné právní závěry a přisoudil žalobkyni vyšší úrok z
prodlení, než na jaký měla podle smlouvy nárok. Kromě toho soud přisoudil úrok
z prodlení od doby, kdy žalovaný v prodlení podle smlouvy nebyl.
Dovolatel je toho názoru, že ujednání 7.2. ve smlouvě o dílo, které zní
„V případě prodlení objednatele s úhradou vyúčtování zhotovitele za provedené
dílo, bude mít zhotovitel právo na úrok z prodlení ve výši 0,1 % dlužné částky,
který mu bude objednatel povinen zaplatit na podkladě písemné výzvy“, je zcela
určité a tudíž platné. Okolnost, že úrok není sjednán ve vztahu k uplynutí
času, nemůže být důvodem neplatnosti. Není nezákonné ani sjednání úroku i
jednou pevnou částkou, zákon smluvní volnost stran nijak neomezuje.
Dovolatel se domnívá, že tomuto názoru daly za pravdu i soudy obou
stupňů, když žalovanému uložily zaplatit 16 % úrok z prodlení, aniž by byl
tento úrok vázán na nějaký časový úsek, např. 16 % ročně. Již v žalobě byl
požadován úrok z prodlení 26 % bez uvedení časového údaje a rovněž tak při
částečném zpětvzetí žaloby a změně žalobního petitu při jednání dne 7. 1. 2004,
žalobkyně roční úrok z prodlení nežalovala. Ani sjednání úroku z prodlení 0,1 %
ve smlouvě o dílo bez závislosti na plynutí času nebylo chybou či nějakým
opomenutím na straně žalobkyně.
Dovolatel rozhodně nesouhlasí s názorem soudu, že sankce 0,1 % z dlužné
částky má charakter smluvní pokuty. O smluvní pokutě pojednává článek 7.1.
smlouvy. V čl. 7 jsou smluveny různé druhy sankcí, vedle smluvní pokuty a úroku
z prodlení též penále za bezdůvodné odstoupení od smlouvy. Samotný nadpis
článku není rozhodný, neurčuje charakter sankcí v něm uvedených.
Dovolatel dovozuje, že vůlí účastníků bylo sjednat pro případ prodlení
objednatele úrok z prodlení a to odlišně od tzv. zákonného úroku z prodlení,
jinak by jej nesjednávali.
Dovolatel má za to, že znění čl. 7.2. smlouvy o dílo neumožňuje výklad,
že účastníci chtěli sjednat smluvní pokutu. Rozhodující je vůle jednajících a
to co svým projevem chtěli vyjádřit. Ke stejnému závěru nutno dospět nejen za
použití výkladu gramatického, ale i systematického a logického. Výkladem ovšem
nelze měnit smluvní vůli účastníků, nebo dokonce prohlásit předmětné ustanovení
za neplatné, když je lze vyložit, jak to uvádí dovolatel.
Konečně dovolatel poukazuje na to, že soudy obou stupňů nezákonně
postupovaly, pokud úrok z prodlení žalobkyni přiznaly již od roku 1998.
Účastníci však v čl. 6.4. smlouvy sjednali, že objednatel nemusí fakturu
akceptovat, obsahuje-li nesprávné nebo neúplné údaje nebo nesprávně fakturované
částky. Podle toho také žalovaný postupoval, nesprávnou fakturu vrátil a
domáhal se správné faktury se správnou částkou, aby mohl zaplatit. Takovou
fakturu však dosud neobdržel a výši částky se dověděl až v rozsudku. Žalobkyně
předražila své dílo o 556.010,- Kč Žalovaný by se tedy podle smlouvy dostal do
prodlení s placením, kdyby nezaplatil v souladu s rozsudkem. Žalovaný dlužnou
částku zaplatil ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, které řeší pouze úrok
z prodlení a náklady řízení.
Dovolatel uzavírá, že soudy postupovaly při posouzení úroku z prodlení
sjednaného v čl. 7.2. smlouvy o dílo v rozporu s hmotným právem když věc
nesprávně právně posoudily, resp. nesprávně vyložily sjednání smluvní pokuty
jako neurčité a tedy neplatně ujednané.
Žalovaný v závěru navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve
výroku I. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání se ztotožňuje s rozhodnutím soudů
obou stupňů a je toho názoru, že ujednání v čl. 7.2. smlouvy je o smluvní
pokutě, nikoli o úroku z prodlení, protože nemá vztah k době prodlení. Výklad
žalovaného je účelový a nesprávný je i jeho názor, že ujednání o úroku z
prodlení je rovnocenné výroku napadeného rozsudku, kde naopak je doba prodlení
výslovně uvedena.
Žalobkyně nemá napadené rozhodnutí za rozhodnutí zásadního právního
významu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas ve stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že
obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), se musel
nejprve zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1
o. s. ř.).
V daném případě jde o potvrzující rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž
rozhodnutí soudu prvního stupně bylo již v pořadí druhým rozhodnutím ve věci,
nejde však o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
poněvadž není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
(co do otázky, která je předmětem dovolacího řízení) jinak než v dřívějším
rozhodnutí proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolací soud proto zkoumal, zda je dána přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. předpoklad, že dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Řešená právní otázka musí mít judikatorní přesah,
tzn. že musí mít význam nejen pro konkrétní posuzovanou věc, ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že
nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska
právního posouzení založen. Musí jí o řešení otázek právních, nikoli otázek
jiných, zejména zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č.
132, formuloval a odůvodnil závěr (od kterého nemá důvod se odchýlit ani v této
věci), podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) nebo
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné, přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud
posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Předmětem řízení o dovolání je nárok na 16 % úrok z prodlení se zaplacením
doplatku ceny díla, popř. nárok na smluvní pokutu z téhož důvodu.
Dovolatel v daném případě žádnou obecnou právní otázku zásadního významu
nevymezuje.
Pokud jde o právní výklad (právní posouzení) článku 7.2. předmětné smlouvy o
dílo, jde o konkrétní smluvní ustanovení, které nepřekračuje meze tohoto
individuálního případu a nemá proto obecný judikatorní přesah. Výklad tohoto
smluvního ustanovení odvolacího soudu může být proto podroben pouze zkoumání,
zda není v rozporu s hmotným právem.
Právní závěr odvolacího soudu, že v daném smluvním ustanovení byla ve
skutečnosti sjednána smluvní pokuta, nikoliv úrok z prodlení, není v rozporu s
právní teorií a jurisprudencí, ani se standardní rozhodovací praxí soudů.
Rozdíl mezi úrokem z prodlení a smluvní pokutou vynikne při vzájemném porovnání
těchto hmotněprávních institutů.
Úroky z prodlení (případně poplatek z prodlení) postihují prodlení s plněním
peněžitého dluhu, a to procentní sazbou ze základu (z jistiny) v závislosti na
délce doby prodlení. Úrok z prodlení se tedy vždy vztahuje na peněžité plnění a
má vždy povahu opětujícího se plnění.
Oproti tomu smluvní pokuta (též konvenční či konvencionální pokuta) vykazuje
odlišné obsahové znaky. „Právní podstatou smluvní pokuty je povinnost zaplatit
určitou částku v případě, že byla porušena smluvní povinnost, kterou si strany
pro případ jejího porušení sjednaly“ (viz Kolektiv autorů: Občanské právo
hmotné, svazek II. Codex, Praha 1995, autor prof. JUDr. Jan Dvořák, s. 110).
Již dříve při komentování § 1336 obecného zákoníku občanského z roku 1811 se
dovozovalo, že „Konvenční pokuta jest plnění, zpravidla plnění peněžité, které
dlužník slibuje věřiteli pro případ, že svůj závazek nesplní vůbec nebo nikoli
řádně, a to na místě újmy, která věřiteli bude neplněním nebo nepořádným
plněním způsobena… Konvenční pokuta jest taxovaná škoda majetková (viz Rouček,
F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Díl
pátý, Praha 1937, Nakl. V. Linhart v Praze, s. 969).
I v nejnovější komentářové literatuře se rozdíl mezi smluvní pokutou a úrokem z
prodlení vymezuje obdobně. „V případě úroku z prodlení jde o majetkovou sankci
stanovenou zákonem, včetně její výše, smluvním stranám je však dána v obchodně
právních vztazích možnost sjednat si odchylnou výši sazby úroku z prodlení a
dále úrokem z prodlení je sankcionováno pouze neplnění peněžitého závazku“ (viz
Faldyna, F., Hušek, J., Pohl. T.: Zajištění a zánik obchodních závazků, 2.
vydání, Praha, ASPI a. s., 2007, autor J. Hušek, s. 66-67).
Z uvedeného porovnání se podává, že smluvní pokuta sice může být určena i
procentní sazbou (ze stanoveného základu), obdobně jako úrok z prodlení,
zpravidla však je určena pevnou částkou, i bez závislosti na plynutí času (tedy
jednorázově) a obvykle tudíž nebývá opětujícím se plněním.
Z popsaných důvodů nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v
rozporu s hmotným právem.
Zbývající námitky dovolatele nemají právní relevanci, nejsou otázkami
právními, natož zásadního právního významu a kromě toho se vztahují ke
konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Tyto námitky nelze podřadit
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jde o otázky
skutkového zjištění, popř. o otázky (způsob a důsledky fakturace), které jdou
nad rámec dovolacího přezkumu, popřípadě jde o novoty, jimiž se soud prvního
stupně nebo odvolací soud nezabýval (podle § 241a odst. 4. o. s. ř. v dovolání
nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§
243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.). Výrok o nákladech
dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 v návaznosti na § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalobkyni
žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. František F a l d y n a
předseda senátu