32 Odo 629/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve
věci žalobkyně D. P. s.r.o., zastoupené JUDr. T. A., advokátem, proti
žalovaným 1. H. O. s.r.o., a 2. O. H., zastoupenému Mgr. M. Z., advokátem, o
zaplacení částky 91 418,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 41/2004, o dovolání druhého žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2005 č. j. 20 Co
273/2005-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 10 930,50 Kč k rukám JUDr. T. A., advokáta, do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
druhému žalovanému žalobu zamítl (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou (výrok pod bodem III)
a ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (výrok pod bodem IV). Soud
prvního stupně dovodil, že mezi žalobkyní a prvou žalovanou byla dne 15. 3.
1999 uzavřena rámcová kupní smlouva, podle které dodávala žalobkyně prvé
žalované zboží na základě jejích objednávek. Předmětem této rámcové kupní
smlouvy bylo veškeré zboží, „které kupující objedná u prodávajícího a
prodávající objednávku akceptuje“, když zároveň se odkazuje na to, že nedílnou
součástí dodávky je dodací list a doklady nutné k realizaci zboží. Na základě
objednávek prvé žalované jí poté žalobkyně dodala v období od 15. 1. 2001 do 8.
3. 2001 zboží v celkové hodnotě 91 418,40 Kč, jeho cenu však prvá žalovaná
nezaplatila. Tyto skutečnosti byly mezi účastníky nesporné. Kupní smlouvu
posoudil soud prvního stupně jako platnou rámcovou kupní smlouvu uzavřenou ve
smyslu § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) s tím, že z
objednávek a dodacích listů lze jednoznačně dovodit, jaké zboží bylo dodáno a
kupující převzato. Pokud v článku IV bodu 2 rámcové kupní smlouvy druhý
žalovaný prohlásil, že ručí za závazky prvé žalované z této kupní smlouvy, pak
soud prvního stupně tento úkon neshledal jako platný ručitelský závazek, neboť
v době prohlášení o ručení nebylo možno zjistit, zda vůbec nějaké závazky
vzniknou a v jaké případné výši.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. října
2005 č. j. 20 Co 273/2005-102 odmítl odvolání žalobkyně, pokud směřovalo proti
výrokům rozsudku soudu prvního stupně pod body I a III (výrok pod bodem I),
jinak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že částku 91 418,40 Kč s 0,075%
úrokem z prodlení denně z tam uvedených částek je povinen zaplatit žalobkyni i
druhý žalovaný s tím, že v rozsahu plnění jednoho z žalovaných zaniká povinnost
plnit druhému žalovanému (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (výrok pod bodem
III) a ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud zjistil, že druhý žalovaný byl ve smlouvě označen jako zástupce
kupujícího, a to jménem, příjmením a rodným číslem, a dále, že „prohlásil
prodávajícímu (žalobkyni), že osobně ručí za závazky kupujícího (prvé žalované)
z této smlouvy v budoucnu vzniklé.“ Podle § 303 ObchZ kdo věřiteli písemně
prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek,
stává se dlužníkovým ručitelem, přičemž podle § 304 odst. 2 ObchZ lze
prohlášením o ručení zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu. Závazek
dlužníka, za nějž je v prohlášení přejímáno ručení, musí být dostatečně
identifikován, např. uvedením jeho konkrétní výše, nebo i smlouvou, z níž
zajišťovaný závazek vyplývá. V projednávaném případě uzavíral druhý žalovaný
jako jednatel prvé žalované rámcovou kupní smlouvu, ve které prohlásil, že ručí
za závazky prvé žalované žalobkyni, právě z této smlouvy vzniklé, pokud je
žalobkyni neuhradí prvá žalovaná. Z tohoto prohlášení je nutné dovodit, že
druhý žalovaný ručí žalobkyni za všechny finanční závazky prvé žalované vůči
žalobkyni, které vzniknou právě z této uzavřené rámcové kupní smlouvy. Tímto
způsobem byl tedy dostatečným způsobem vymezen závazek, resp. závazky, za které
druhý žalovaný ručí žalobkyni. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 2384/98. Odvolací
soud dospěl k závěru, že uvedeným prohlášením byl dostatečným způsobem vymezen
závazek, resp. závazky, za které druhý žalovaný ručí žalobkyni, a nic na tom
nemění ani okolnost, že druhý žalovaný kupní smlouvu opatřil pouze jedním
podpisem, nikoliv dvěma, neboť z uzavřené kupní smlouvy plyne, že ji uzavřel
jako jednatel za prvou žalovanou a zároveň byl v této smlouvě jednoznačně
identifikován jako osoba, která jedná za kupujícího, a která současně učinila
ručitelské prohlášení. V rozsahu, ve kterém bylo odvolání žalobkyně odmítnuto,
nebyla shledána subjektivní přípustnost odvolání.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II podal druhý žalovaný
dovolání, v němž namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (konkrétně jeho ručitelského závazku). Odkázal na § 303
ObchZ, podle něhož ručení může vzniknout pouze ohledně „určitého závazku“, tzn.
že ke dni učinění ručitelského prohlášení musí závazek zajištěný ručením již
existovat v tom směru, že mezi věřitelem a dlužníkem musí existovat určitý
dvoustranný smluvní vztah, na základě kterého je, či alespoň v budoucnu bude,
splatný určitý konkrétním způsobem určitelný závazek dlužníka. V dané věci však
rámcová kupní smlouva z 15. 3. 1999 žádným způsobem nekonkretizovala předmět
kupní smlouvy a byla v tomto směru naprosto neurčitá. Ke dni, kdy druhý
žalovaný učinil ručitelské prohlášení, tak nebylo patrné, jak vysoký bude
závazek prvé žalované, kdy vznikne a zda vůbec vznikne. Z toho vyplývá, že v
roce 1999 nemohlo vzniknout ručení druhého žalovaného za zaplacení kupní ceny
zboží dodaného počátkem roku 2001, když v březnu 1999 nemohla žalobkyně, ani
prvá žalovaná, a ani druhý žalovaný jako ručitel znát konkrétní závazky, které
měly mezi žalobkyní a prvou žalovanou vzniknout až v roce 2001. Podle platné
judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Odo
953/2002) je neplatná celá rámcová kupní smlouva pro neurčitost vymezení
předmětu koupě. Jednotlivé dodávky zboží podle objednávek prvé žalované jsou
samostatnými platnými kupními smlouvami, na tyto dílčí dodávky se však
nevztahovalo ručitelské prohlášení druhého žalovaného z 15. 3. 1999, neboť
podle tohoto ručitelského prohlášení se druhý žalovaný zavázal ručit pouze za
závazky z rámcové kupní smlouvy z 15. 3. 1999. Ručitelské prohlášení druhého
žalovaného navíc vůbec nevzniklo, neboť rámcová kupní smlouva neobsahuje podpis
ručitele, když druhý žalovaný tuto smlouvu podepsal pouze jako jednatel prvé
žalované. Odvolací soud ohledně této problematiky dospěl k závěru, že jeden
podpis na kupní smlouvě učinili zároveň dva různí účastníci, kteří v rámci dané
smlouvy mají výrazně odlišné postavení. Není možné, aby jeden podpis byl
považován za podpis dvou účastníků trojstranného smluvního vztahu. Závěr
odvolacího soudu o platnosti ručitelského závazku druhého žalovaného za závazek
prvé žalované ve výši 91 418,40 Kč je i z tohoto důvodu zcela nesprávný. Druhý
žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry
odvolacího soudu. Navíc dodala, že pokud druhý žalovaný tvrdí, že ručitelský
závazek nepodepsal, tak je žalobkyně názoru, že podle § 40a, věty druhé, ObčZ
se neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, neboť na tomto znění
smlouvy se strany dohodly a souhlas s jejím obsahem vyjádřily svými podpisy.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu
podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími
důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj.
že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatel v prvé řadě namítá, že rámcová kupní smlouva ze dne 15. 3. 1999
nebyla platně uzavřena, neboť v ní nebyl určitým způsobem vymezen její předmět.
Nejvyšší soud se s touto námitkou ztotožňuje potud, že skutečně nejde o platnou
kupní smlouvu, neboť v ní není určitým způsobem vymezeno zboží, které by mělo
být předmětem kupní smlouvy, a tato smlouva rovněž neobsahuje dohodu o kupní
ceně. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 26. února
2003 sp. zn. 32 Odo 953/2002, na který dovolatel v dovolání odkazuje. To však
neznamená, že by tato smlouva neměla žádnou právní relevanci. Jak Nejvyšší soud
opakovaně dovodil (například v rozsudku ze dne 10. dubna 2008 sp. zn. 32 Cdo
3082/2007), byly touto smlouvou mezi jejími účastníky sjednány smluvní podmínky
následně uzavíraných kupních smluv. Podle článku I/1 a článku II/2 této rámcové
smlouvy ze dne 15. 3. 1999 jde o všechny kupní smlouvy, jejichž předmětem budou
movité věci, uzavřené po dobu trvání této rámcové smlouvy. Existenci těchto
smluv připouští i teorie obchodního práva, jež tyto smlouvy označuje jako
smlouvy normativní, či normotvorné. V těchto smlouvách si strany sjednávají pro
případ, že spolu v budoucnu uzavřou smlouvu, že taková (budoucí) smlouva bude
mít určitý předem dohodnutý rozsah. Zpravidla se tímto způsobem sjednávají
obchodní podmínky, dohody o fakturačním a platebním režimu nebo o způsobu
tvorby cen, podmínky výrobní kooperace nebo jiné součinnosti apod. (srov. např.
Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní
závazky. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 96 s.).
Rámcová smlouva ze dne 15. 3. 1999 obsahuje v článku II.4 prohlášení zástupce
kupujícího, tj. O. H. (druhého žalovaného), že osobně ručí za závazky
kupujícího z této smlouvy v budoucnu vzniklé a že prodávajícího uspokojí,
jestliže kupující nesplní svůj v budoucnu splatný závazek z této smlouvy vůči
prodávajícímu.
Toto prohlášení splňuje podmínky pro vznik ručení druhého žalovaného za závazky
prvé žalované. V souladu s ustanovením § 303 ObchZ totiž druhý žalovaný písemně
prohlásil, že žalobkyni uspokojí, jestliže dlužnice (prvá žalovaná) vůči ní
nesplní určitý závazek (každý závazek z kupních smluv, jež strany uzavřou po
dobu trvání rámcové smlouvy ze dne 15. 3. 1999). Tento závěr je v souladu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2000 sp. zn. 32 Cdo 2384/98, v němž
Nejvyšší soud dovodil, že je určité ručitelské prohlášení, podle něhož se
ručitel zavázal uhradit „všechny finanční závazky dlužníka vzniklé na základě
výše uvedené úvěrové smlouvy“, pokud by je neuhradil dlužník. Je tedy splněn i
požadavek určitosti tohoto právního úkonu, přičemž jde o případ, kdy jsou
ručením zajištěny závazky, které vzniknou v budoucnu (§ 304 odst. 2 ObchZ).
Nejvyšší soud souhlasí i se závěrem odvolacího soudu, že na platnosti
ručitelského prohlášení nemá vliv skutečnost, že druhý žalovaný opatřil
rámcovou smlouvu pouze jedním podpisem, nikoliv dvěma, jak namítá dovolatel. Ze
smlouvy totiž vyplývá, že druhý žalovaný jednal jako statutární orgán prvé
žalované a současně učinil za svoji osobu ručitelské prohlášení. Trvat v tomto
případě i na jeho druhém podpisu by bylo příliš formální.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že námitky dovolatele nejsou opodstatněné a
rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř.
dovolání druhého žalovaného zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když druhý
žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobkyně sestávají z
odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 9 110 Kč [§
3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve
znění účinném do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném
do 31. 8. 2006) s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1
745,50 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 5. 2004).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li druhý žalovaný dobrovolně svoji povinnost, kterou mu ukládá tento
rozsudek, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu