32 Odo 722/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců
JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M. W., proti
žalovanému L. V., zastoupenému, advokátkou, o vydání bezdůvodného obohacení,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 327/92, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.
prosince 2002, č.j. 18 Co 479/2002-205, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2002, sp.
zn. 25 Cdo 2107/2000, byl zrušen rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2000, č.j. 18 Co 517/98-163, kterým byl
potvrzen vyhovující výrok rozsudku Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 3. února 1998, č.j. 7 C 327/92-129, ukládající žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni 106 600 Kč. Nejvyšší soud věc vrátil odvolacímu
soudu se závazným právním názorem s tím, že v daném případě závazkový právní
vztah mezi kupující žalobkyní a prodávajícím žalovaným byl založen kupní
smlouvou, uzavřenou dne 20. 2. 1991, tedy před účinností
zákona č. 509/1991 Sb., proto se vznik tohoto vztahu i po novele obč. zák.
posuzuje podle obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, a rovněž tak i
jednotlivé nároky, pokud v této době některému z účastníků vznikly. Až do 31.
12. 1991 svědčilo žalobkyni právo na odstoupení od kupní smlouvy z důvodu omylu
podle tehdejší právní úpravy (§ 49 odst. 1 obč. zák.
ve znění do 31. 12. 1991). Jestliže však toto právo nebylo
vykonáno a za účinnosti tehdejších právních předpisů nedošlo
ke zrušení smlouvy, nemohl vzniknout ani nárok (tj. právo na soudní uplatnění
pohledávky) na vrácení plnění poskytnutého podle smlouvy druhé smluvní straně.
Nárok, uplatněný v tomto řízení, na vzájemné vrácení plnění podle § 457 obč.
zák. (ať už ze smlouvy zrušené či relativně neplatné) nemohl totiž vzniknout
dříve, než ke zrušení smlouvy odstoupením či k dovolání se její relativní
neplatnosti došlo. Pokud dle obsahu žaloby i podle skutkového stavu, jak byl v
řízení před soudy obou stupňů zjištěn, k projevu vůle žalobkyně došlo dne 14.
9. 1993, pak za předpokladu, že právní úkon žalobkyně vyvolal účinky s ním
spojené, vznikl nárok na vrácení plnění podle § 457 obč. zák., přičemž tento
nárok je třeba posuzovat podle občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992.
V dalším řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. prosince
2002, č.j. 18 Co 479/2002-205, potvrdil vyhovující výrok rozsudku Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 3. února 1998, č.j. 7 C 327/92-129, ukládající
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 106 600 Kč. Ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně, vycházejícími ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 20. 2. 1991
žalovaný prodal žalobkyni ojetý autobus ŠD 11 Turist za kupní cenu 170 000 Kč,
že následně žalobkyně zjistila, že jí byl prodán autobus jiný,
starší, se kterým nemohla podnikat a že žalovaný
vyvolal u žalobkyně úmyslně omyl ohledně stáří a totožnosti
autobusu podle § 49a obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992, a že žalobkyně
by kupní smlouvu neuzavřela, kdyby jí byly známy pravdivé skutečnosti týkající
se předmětu koupě. Odvolací soud poté dovodil, že právní úkon žalobkyně
(uzavření kupní smlouvy) je podle § 49a obč. zák. neplatný,
přičemž podle § 40a obč. zák. se jedná o relativní neplatnost, které se
žalobkyně včas, a to přímo v žalobě, dovolala, vyjádřila-li v ní jasně svůj
požadavek na vrácení peněz oproti zpětnému vydání autobusu, který neměl
vlastnosti, o nichž byla prodávajícím ujištěna, čímž chtěla docílit tohoto, aby
smlouva byla neplatná a aby mohla získat zpět kupní cenu. Protože ve smyslu §
35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, odvolací soud
dospěl k závěru, že žalobkyně se relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené s
žalovaným v žalobě dovolala, byť žalobu označila jako „Návrh na odstoupení od
kupní smlouvy“. Ve smyslu § 457 obč. zák. jsou pak účastníci povinni vrátit si
vzájemně plnění z uvedené neplatné kupní smlouvy. Ztotožnil
se se soudem prvního stupně, že byl-li žalobkyni autobus odcizen a nelze jej
žalovanému vrátit, je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi přijatou
kupní cenou a cenou obecnou, což činí částku 106 600 Kč. Odvolací soud proti
svému rozhodnutí připustil dovolání, když za otázku zásadního významu považuje
posouzení, zda právní úkon žalobkyně, učiněný v žalobě, jakož i následující
postup žalobkyně, je možno posuzovat jako uplatnění relativní neplatnosti
uzavřené smlouvy o prodeji autobusu, jestliže žalobkyně sama v žalobě uvádí, že
od smlouvy odstupuje.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci, které spatřuje v závěru odvolacího soudu, že žalobkyně
uplatnila relativní neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Domnívá
se, že s ohledem na to, že žalobkyně vždy svůj úkon
označovala jako odstoupení od smlouvy, nebylo třeba žádného výkladu tohoto
úkonu, a pokud byl výklad ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. učiněn, není možno
jej učinit v rozporu s jazykovým projevem a dokonce výkladem přetvářet úkon
odstoupení od smlouvy na úkon vznesené námitky relativní neplatnosti. Dovolatel
navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen “o. s.
ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání je podle § 239 odst. 1 o. s. ř.
přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupenou
advokátkou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., včas ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1
o. s. ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané § 241 odst. 2 o.
s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový
stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Podle § 40a obč. zák., ve znění od 1. 1. 1992, jde-li o důvod neplatnosti
právního úkonu podle ustanovení § 49a obč. zák., považuje se právní úkon za
platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti
právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám
způsobil.
Dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Podle § 34 obč. zák.
právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch
práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat
jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního
úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 22. 7. 1998, sp. zn. 26 Cdo 1336/98,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 1/1999). Přitom skutečnost, že
účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho
žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona
za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 7. 1999, sp. zn. 24 Cdo
192/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 10/1999 a
rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 2002, sp. zn. 33 Cdo 1171/2002).
V dané věci bylo z žaloby zřejmé, že žalobkyně nechce být předmětnou kupní
smlouvou vázána, protože ji uzavřela v omylu, když vycházela ze skutečnosti, že
prodávaný autobus má vlastnosti, o nichž byla prodávajícím ujištěna, a poté
zjistila, že jí nebyly sděleny pravdivé skutečnosti (vlastnosti) předmětu
prodeje. Z ustálené judikatury (srov. např. Soudní judikatura 4/98 a 119/98)
vyplývá, že k nutným obsahovým náležitostem žaloby patří vylíčení rozhodujících
skutečností (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby
bylo jasné, o čem má soud rozhodnout; z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký
právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba,
aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Soud totiž není
vázán tím, jak žalobce uplatněné skutečnosti právně posuzuje. Odvolací soud
tedy dospěl ke správnému závěru, že relativní neplatnost předmětné kupní
smlouvy žalobkyně vůči žalovanému uplatnila doručením žaloby.
Namítá-li dovolatel, že označila-li žalobkyně výslovně své podání jako
odstoupení od smlouvy, že nebylo třeba žádného výkladu právního
úkonu, je jeho názor nesprávný, neboť ve smyslu § 34 obč. zák. není
rozhodující, jak účastník právní úkon označil, nýbrž
je rozhodující, k jakému projevu vůle ve skutečnosti jeho úkon směřoval.
Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, zkoumal-li, zda lze žalobní tvrzení -
vzhledem k jejich obsahu - považovat za dovolání se relativní neplatnosti kupní
smlouvy, byť žalobkyně žalobu označila jako „Návrh na odstoupení od kupní
smlouvy“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z
24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 102/2003, publikovaný v Soudní judikatuře seš. č.
12/2003, pod 207/2003). Ze stejných důvodů nelze dovolateli
přisvědčit, že by odvolací soud výkladem přetvořil právní úkon žalobkyně,
jestliže její projev vůle, že nechce být předmětnou kupní smlouvou vázána,
protože ji uzavřela v omylu, a požaduje vrácení peněz (zaplacených žalovanému)
oproti zpětnému vydání autobusu, považoval za právní úkon
dovolání se relativní neplatnosti.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. ve
věci není dán, a rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem
uplatněných důvodů správné. Vady uvedené v § 241 odst. 3 písm. a), b) o. s. ř.,
k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly
dovolatelem tvrzeny a ani dovolacím soudem zjištěny. Proto
nezbylo, než dovolání jako nedůvodné zamítnout (§ 243b odst. 1
o. s. ř., věta před středníkem).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 4, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v
dovolacím řízení úspěšný a ze spisu se nepodává, že by
žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž
úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. května 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu