32 Odo 735/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně P., spol. s r.o., proti žalované C. k. D. v.o.s., o zaplacení částky
2 654 317 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 94/94, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2004
č. j. 1 Cmo 188/2003-290, takto :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2004 č. j. 1 Cmo
188/2003-290 se ve výrocích pod body I, III a V zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V). Soud prvního stupně
zjistil, že žalovaná jako objednatelka a žalobkyně jako zhotovitelka uzavřely
dne 10. 1. 1992 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce penzionu v
P. 9, a dále smlouvu o odborné pomoci a přímé inženýrské činnosti pro zajištění
uvedené stavby, v níž se žalobkyně zavázala poskytovat žalované
investorsko-inženýrskou činnost pro tuto stavbu. Soud prvního stupně dále
zjistil, že před dokončením stavby došlo k její změně spočívající v tom, že
výsledkem díla bude hotel E. kategorie***, což bylo potvrzeno správním
rozhodnutím stavebního úřadu, který povolil změnu stavby „spočívající v úpravě
stavebních dispozic, rekonstrukci instalací, provedení nové plynové kotelny v
podkroví a rekonstrukci ÚT“. Soud prvního stupně posoudil smlouvu o dílo jako
platně uzavřenou v souladu s § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen
„ObchZ“), neboť její podstatné části, tj. předmět a cena, byly dohodnuty
odkazem na zadání stavby, projekt stavby a nabídkový rozpočet. Žalobkyni se
podařilo prokázat, že došlo k rozšíření původně sjednaného rozsahu díla, což
mělo dopad na jeho cenu; k dohodě stran o přiměřeném zvýšení nákladů změněné
rekonstrukce stavby však nedošlo, byť byl zhotovitelem předložen k jednání
návrh dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo, který zůstal nepodepsán, takže práce,
které byly dále prováděny na změněné stavbě, nebyly podloženy platným závazkem.
Postupem podle § 547 odst. 2 a 3 ObchZ se mohla žalobkyně domáhat určení
přiměřeného zvýšení ceny díla o částku, o niž nevyhnutelně převýší náklady,
které účelně vynaložila, náklady zahrnuté do rozpočtu; protože tak neučinila,
její nárok na toto určení zvýšení ceny zanikl. Podle závěru soudu prvního
stupně však nezaniklo její právo domáhat se v souvislosti se změnou díla úhrady
nákladů, o které byla cena zvýšena. Podle § 549 odst. 2 ObchZ dohodnou-li se
strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její důsledky na
výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s
přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech
spojených se změněným prováděním díla. V daném případě došlo k dohodě stran o
tom, že bude požádáno o rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením a bylo
rovněž známo, v čem změny spočívají. Odbor výstavby změnu stavby povolil,
důsledky na výši ceny si však strany nesjednaly. Při stanovení částky, která
převyšuje původní cenu díla a odpovídá nutným činnostem a účelným nákladům, jež
musela žalobkyně vynaložit nad uhrazenou cenu díla, vyšel soud prvního stupně
ze znaleckého posudku. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal soud
prvního stupně jako opodstatněnou, když nelze dospět k závěru, že by před 30.
3. 1992, tj. 2 roky před podáním žaloby, mohla mít žalobkyně v dvouleté lhůtě
stanovené pro promlčení bezdůvodného obohacení v § 107 občanského zákoníku
(dále jen („ObčZ“) povědomost o tom, že došlo na její úkor k získání
bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2004 č. j. 1
Cmo 188/2003-290 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím žalované
zaplacení částky 1 134 146,53 Kč a ve výrocích ohledně nákladů řízení potvrdil
(výroky pod body I a III), ve zbývající části týkající se věci samé rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se ohledně zaplacení 72 003 Kč
zamítá (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok pod bodem V), přičemž zamítavý výrok soudu prvního stupně zůstal
nedotčen. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil úplně a
přesně skutkový stav, s jeho závěry se ztotožnil a zrekapituloval ty důkazy,
které o přiznaném nároku přímo svědčí. Taktéž podle závěru odvolacího soudu
byla existence přiznaného nároku v řízení dostatečně prokázána třemi znaleckými
posudky a soud prvního stupně přitom respektoval i shodný názor obou znalců
jmenovaných soudem, že rozdíly ve výši vícenákladů mají svůj původ převážně v
nedostatcích či dokonce absenci nutných výchozích podkladů. Žalobkyně i za této
situace důkazní břemeno ohledně zvýšení ceny díla unesla, ale jen do výše dle
rozhodnutí soudu. Jako správné shledal odvolací soud také posouzení klíčových
aspektů právní stránky věci soudem prvního stupně. Nárok žalobkyně jako
zhotovitelky na přiměřené zvýšení ceny díla vyplývající z § 547 odst. 2, 3 a 6
ObchZ není podle závěru odvolacího soudu v dané věci dán, neboť se tento režim
uplatňuje pouze v případech, kdy byla zjištěna potřeba provedení činností v
rozpočtu nezahrnutých a nepředvídatelných. V dané věci bylo realizováno něco
jiného – co v projektové dokumentaci, jež byla podkladem pro uzavření smlouvy o
dílo, bylo řešeno jinak nebo nebylo řešeno vůbec. Odvolací soud uzavřel, že v
dané věci došlo k dohodě o změně díla a že objednatel takto změněné dílo
převzal, jak vyplývá ze zápisu z předávacího a přejímacího řízení z 28. 4.
1992, který opakovaně odkazuje na dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo. Takové
postupy jsou přímo upraveny právě ustanovením § 549 odst. 2 ObchZ, řešícím
situace, kdy došlo po uzavření smlouvy k dohodě o změně díla bez současné
dohody účastníků o změně jeho ceny, jak správně dovodil soud prvního stupně.
Odvolací soud navíc zdůraznil, že ustanovení § 547 odst. 6 i § 549 odst. 2
ObchZ mají dispozitivní povahu. Uvedl, že v tomto kontextu lze upozornit i na
článek V odstavec 7 smlouvy č. 17/92, do jisté míry (a v souladu se zásadou
smluvní volnosti) zakládající existenci uplatněného nároku autonomním způsobem.
Podle tohoto ustanovení se objednatelka zavazuje uhradit zhotovitelce všechny
vícenáklady spojené s případnými úpravami nebo změnami projednaného a
schváleného projektu stavby. U vznesené námitky promlčení je podle odvolacího
soudu nutno vycházet z § 397 ObchZ, podle něhož nestanoví-li zákon pro
jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Ve smyslu § 391 odst. 1
ObchZ nelze klást počátek běhu této promlčecí doby do dřívějšího období, než k
28. 4. 1992, kdy byl podepsán zápis o převzetí, neboť žalobkyně se dříve
nemohla dozvědět, že došlo k bezdůvodnému obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uvedla, že
napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a má proto ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání je zřejmé, že
směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok
rozsudku soudu prvního stupně. Za hlavní pochybení považuje dovolatelka
okolnost, že soud nezjišťoval a znalcům nezadal, aby zjistili, jaké náklady
představuje změna stavby provedená na základě rozhodnutí stavebního úřadu ve
vztahu k původně uvažovaným nákladům. Podle názoru dovolatelky se jednalo pouze
o změny projektu, které měly fakticky a objemově jen charakter drobných úprav a
které neměly vliv na objem prací. Jiná změna sjednána nebyla, a proto nemohla
žalované vzniknout povinnost platit zvýšenou cenu díla. Dovolatelka v této
souvislosti poukázala na výpověď svědka Ing. Jana Hárovníka, jehož další
výslech však soudy obou stupňů považovaly za nadbytečný, přestože právě tyto
skutečnosti potvrdil. Žalobkyně podle další smlouvy vykonávala na stavbě
technický dozor, jehož součástí bylo dodržování rozpočtu, takže žalobkyně jako
zhotovitelka kontrolující sama sebe musela dobře znát projekt včetně rozpočtu,
podle něhož při stavbě postupovala. Za této situace jí musela být nejpozději 1.
dubna 1992, kdy podala žádost o změnu stavebního povolení, zřejmá nutnost
překročení rozpočtované částky a také rozsah zvýšení ceny díla. Žalobkyně byla
povinna bez zbytečného odkladu nevyhnutelné překročení ceny oznámit
dovolatelce, žalobkyně však nikdy zvýšení ceny nenavrhla, učinila tak teprve
fakturou ze dne 16. února 1994; ani v návrhu dodatku č. 1 neuvedla částku
představující zvýšení nad rozpočet. Pochybení odvolacího soudu spatřuje
dovolatelka v tom, že nevzal v úvahu článek III odstavec 2 smlouvy o dílo, v
němž si účastníce sjednaly pro případ nepředvídaných okolností vyžadujících
úpravu dohodnuté ceny postup podle § 547 odst. 3 a 4 ObchZ; bylo proto na
žalobkyni, aby se s návrhem na určení ceny obrátila podle smlouvy na soud.
Pokud tak neučinila, její právo na určení zvýšení ceny zaniklo a tím zanikl i
na nárok na její úhradu. Odvolací soud dále nevzal v úvahu, že jiný postup,
než podle § 547 ObchZ, představuje porušení smlouvy. Podle jejího názoru
účastníce žádnou změnu díla ve smyslu § 549 ObchZ nesjednaly. Podle článku VIII
odstavce 2 smlouvy o dílo mohla být smlouva měněna pouze písemně. Proto je
aplikace ustanovení § 549 odst. 2 ObchZ na danou věc odvolacím soudem v rozporu
s hmotným právem. Aplikovat přitom nelze ani ustanovení článku V odstavce 7
smlouvy o dílo, neboť závazek žalované vyjádřený v tomto ustanovení je podmíněn
postupem podle článku III odstavce 2 smlouvy o dílo. Dovolatelka navrhla
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou,
nejprve zkoumal, zda dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci
nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky
stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není
přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odstavce 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro
rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku,
na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci
založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní
rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné
dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o
něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované pod
číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, sešit 7).
Nejvyšší soud proto přistoupil k posouzení námitek dovolatelky z uvedeného
hlediska, přičemž po přezkoumání dovodil, že dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání je
tudíž přípustné i důvodné.
Dovolatelka nejprve uvedla, že ke změně objemu prací nedošlo, jednalo se pouze
o změny projektu, které věcně měly charakter drobných úprav a neměly vliv na
rozsah prací, což vyplývalo i z výpovědi svědka Ing. H. Těmito námitkami však
dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá
skutkové závěry odvolacího soudu. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými
než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Skutkovým základem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a
důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před
soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění
rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před
dovolacím soudem doznat změny.
Právní otázky, které dovolatelka nastoluje, je výtka, že odvolací soud neměl v
napadeném rozsudku posuzovat věc podle § 549 odst. 2 ObchZ, nýbrž podle § 547
odst. 3 a 4 ObchZ, vzhledem k tomu, že postup podle posléze uvedených
ustanovení byl sjednán v článku II odstavci 2 smlouvy o dílo. Pokud pak věc
posuzoval podle § 549 odst. 2 ObchZ, nesprávně dovodil, že se účastnice dohodly
na změně smlouvy, neboť podle článku VIII odstavce 2 smlouvy mohla být smlouva
měněna pouze písemně. Závazek žalované vyjádřený v článku V odstavci 7 byl
podmíněn postupem podle článku III odstavce 2 smlouvy.
Námitka žalované, že strany měly postupovat podle § 547 odst. 3 a 4 ObchZ, není
opodstatněná. Pokud smlouva o dílo upravuje postup pro změnu ceny díla v
případě nepředvídaných okolností odkazem na ustanovení § 547 odst. 3 a 4 ObchZ,
je třeba konstatovat, že tento postup platí v případě, že nedošlo k dohodě o
změně díla (nepůjde tedy o změny kvalitativní), ale dojde k překročení
rozpočtovaných nákladů (půjde tedy o změny kvantitativní). Za této situace
nebylo proto třeba ani zkoumat, zda žalobkyně včas oznámila nutnost překročení
rozpočtované částky a výši požadovaného zvýšení ceny ve smyslu § 547 odst. 6
ObchZ.
Oprávněná je však námitka žalované, že v daném případě nebylo možno aplikovat
ustanovení § 549 odst. 2 ObchZ. Toto ustanovení upravuje, že dohodnou-li se
strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši
ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím
k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným
prováděním díla. Toto ustanovení poskytuje ochranu oběma účastníkům smlouvy o
dílo v případech, kdy jejich ujednání o změně smlouvy týkající se rozsahu díla
(jedná se o změny kvalitativní nikoliv kvantitativní) je neúplné a sjednané
důsledky změny smlouvy o dílo nebyly v rámci kontraktačního procesu promítnuty
do oblasti cenové.
Podle § 272 odst. 2 ObchZ platí, že obsahuje-li písemně uzavřená smlouva
ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné
formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně. Takové ustanovení je
v daném případě obsaženo v článku VIII odstavci 2 smlouvy o dílo.
Dovolatelka se proto oprávněně dovolává nutnosti písemné formy pro případnou
změnu předmětné smlouvy o dílo. Přiznal-li proto odvolací soud žalobkyni nárok
na zaplacení zvýšené ceny díla podle ustanovení § 549 odst. 2 ObchZ, aniž by
učinil závěr, že mezi stranami byla písemnou formou změněna smlouva, učinil tak
v rozporu s hmotným právem.
Pokud pak dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ustanovení §
547 odst. 6 a § 549 odst. 2 ObchZ „mají dispozitivní povahu a v tomto kontextu
lze upozornit i na článek V odstavec 7 smlouvy č. 17/92, do jisté míry (a v
souladu se zásadou smluvní volnosti) zakládající existenci uplatněného nároku
autonomním způsobem“, nelze z tohoto tvrzení odvolacího soudu dovodit, zda
odvolací soud dospěl k závěru, že účastnice řízení si dohodou vyloučily užití
ustanovení § 549 odst. 2 ObchZ, a zda v rozsahu, ve kterém potvrdil vyhovující
výrok rozsudku soudu prvního stupně, aplikoval tuto dohodu stran. Odvolací soud
neprovedl výklad této dohody stran a v předcházející části odůvodnění svého
rozsudku nárok žalobkyně opřel o ustanovení § 549 odst. 2 ObchZ. Rozsudek
odvolacího soudu je proto v této části z tohoto hlediska nepřezkoumatelný. Tím
odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí o věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů nesprávný.
Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v
napadeném rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a
podle § 243b odst. 3 věty prvé o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu