32 Odo 784/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně
D. S., zastoupené, advokátkou, proti žalované L. K., zastoupené, advokátem,
o zaplacení částky 1 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 41 C 218/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 17. prosince 2002 č. j. 44 Co 289/2002-159, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2002 č.
j. 44 Co 289/2002-159 se zrušuje a věc se
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
12.9.1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Uvedl, že předmětnou částku žalobkyně žádala zaplatit z titulu vydání
bezdůvodného obohacení, když ji žalované uhradila dne 11.9.1997 v souvislosti
s převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu Ž. s právem k nájmu
bytu č. 10 v domě or. č.1 v L. ulici v P. – Ž. V rozhodné době však byl dům již
navrácen restituentům, žalobkyně tak platně právní titul k užívání bytu
nezískala a byt byla nucena posléze vyklidit. Mezi účastnicemi nedošlo proto
platně ani k uzavření žádné smlouvy, jež by zakládala právo žalované na
uhrazení dané částky. Žalovaná se bránila především tím, že předmětná částka
byla kupní cenou za převod vlastnického práva k zařízení a vybavení bytu podle
uzavřené kupní smlouvy.
Soud prvního stupně zjistil, že vlastníkem předmětného domu, v němž se byt
nachází, přestalo být bytové družstvo Ž. ke dni 15.8.1996, kdy bylo vloženo
vlastnické právo k nemovitostem příslušným katastrálním úřadem ve prospěch
restituentů. Vzal dále za prokázané, že dne 27.6.1997 uzavřely účastnice dohodu
o podmínkách převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, v čl. V.
je konstatováno, že se žalobkyně seznámila se stavem bytu a jeho
standardním vybavením. Zjistil, že účastnice dohodou ze dne 15.8.1997 od dohody
z 27.6.1997 odstoupily, následně však dohodou ze dne 11.9.1997 své předchozí
ujednání (o odstoupení) zrušily. Z registrace dohody o převodu členských práv
a povinností vzal soud za prokázané, že jako datum registrace družstvo uvedlo
26.3.1997, účastnice potvrdily podpisem převzetí registrace, v níž je
konstatováno, že na žalobkyni přechází veškerá členská práva a povinnosti a
právo užívat předmětný družstevní byt, z dohody o užívání pak
soud zjistil, že žalobkyni byl odevzdán byt s uvedením data 26.3.1997. Z dohody
o majetkovém vypořádání, datované rovněž dne 26.3.1997, soud zjistil, že
obsahuje souhlasné prohlášení účastnic o tom, že si vyrovnaly členské podíly a
nemají z tohoto titulu vůči sobě žádných pohledávek, dále zjistil, že částka 1
350 000 Kč byla žalované vyplacena dne 11.9.1997. Jak soud dále uvedl, bylo v
řízení prokázáno, že žalobkyně byt vlastníkům domu odevzdala, a to včetně jeho
vybavení, jež dílem zůstalo v bytě a dílem bylo uskladněno. Vzal přitom za
prokázané, že vybavení bytu bylo standardní a že v roce 1989 byl dům
rekonstruován. Naopak nebylo prokázáno tvrzení žalované, že by došlo mezi
účastnicemi k uzavření ústní kupní smlouvy ohledně movitých věcí a „investic“
vložených do bytu, neboť nebylo shody mezi nimi v tom, jaké bylo ujednání
ohledně ceny. Žalobkyně tvrdila, že se dohodla s žalovanou o ponechání
některého zařízení v bytě, nestanovily si však cenu, neboť to bylo vyrovnáno v
rámci celé poskytnuté částky, kterou žalobkyně považovala za odstupné za právo
užívat družstevní byt. Tvrzení žalované, že celá částka měla být kupní cenou za
přenechané movité věci a za investice do bytu, považoval soud za nevěrohodné
vzhledem k ostatním zjištěním.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy k 15.8.1996 bytové
družstvo přestalo být vlastníkem domu, ztratily byty charakter družstevních
bytů a tudíž dohoda o převodu členských práv a povinností, kterou
účastnice uzavřely a družstvo registrovalo, je neplatná (§ 39 občanského
zákoníku, dále jen „obč. zák.“). S ohledem na datum 15.8.1996 je pak
nepodstatné zjišťovat a prokazovat, kdy skutečně k uzavření dohody o převodu
členských práv a povinností mezi účastnicemi v roce 1997 došlo. Protože měl za
prokázané, že mezi účastnicemi nevznikla ani kupní smlouva, pak podle jeho
názoru žalobkyně poskytla žalované částku 1 350 000 Kč za účelem získání práva
užívat družstevní byt, byt však již družstevním nebyl. Je tedy nepochybné dle
soudu, že plnění bylo poskytnuto bez právního důvodu a jde na
straně žalované o bezdůvodné obohacení, jež je povinna podle § 451 obč.zák.
vydat. Ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo dnem 11.9.1997,
následující den byla žalovaná povinna je vydat, proto pokud žalobkyně
požadovala i úroky z prodlení, přiznal je soud od tohoto dne ve
výši, odpovídající dvojnásobku diskontní sazby, jež činila k tomuto dni
13 %.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. prosince 2002 č. j. 44 Co 289/2002-159 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se
žaloba o zaplacení částky 1 350 000 Kč s 26% úrokem z prodlení od 12.9.1997 do
zaplacení zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud poté, co se podrobně zabýval povahou dohody o podmínkách
převodu členských práv a povinností v družstvu, dále pak závazky, jež z ní pro
účastnice vyplynuly, dovodil, že jejím cílem ani obsahem nebyla koupě věcí v
bytě, jak bylo tvrzeno žalovanou. Dále posuzoval její platnost. Jak uvedl,
jde o smlouvu dvoustrannou, bez účasti bytového družstva,
jež bere změnu nositele práv pouze na vědomí a dojitím mu právní úkon nabývá
účinnosti (§ 230 obchodního zákoníku). Není proto právně významné pro vlastní
konsensus mezi převodcem a nabyvatelem, má-li družstvo jako třetí osoba věc, k
níž lze uplatnit nabyté právo na nájem bytu, tedy - jak bylo pro soud prvního
stupně rozhodné - zda je předmětný byt stále ještě bytem družstevním, protože o
něj nejde a jít nemůže. Jinou věcí ovšem je, je-li nositelem převáděných práv
převodce a v čem tento soubor spočívá. Jak dále odvolací soud dovodil, žalovaná
nabídla úplatné postoupení členských práv a povinností jako členka bytového
družstva a „současně zjevně nositelka konzumovaného oprávnění mít od něj najatý
byt v P., L. 184/1, ve vztahu ke kterému bytové družstvo se žalobkyní následně
uzavřelo (pomíjí se sporné datování) nájemní smlouvu. Nabídla tedy typicky
obchodovaný soubor členských práv a povinností bydlícího člena bytového
družstva“, na níž přešel obdobným převodem v roce 1993, v době, kdy však
působil ve vztahu k pronajímateli zákaz přenechat byt jako součást
věci, k níž je uplatněno zvláštní právo na vydání, jinému do užívání. Smlouva
nájemní, vzdor tomu vzniklá, je proto neplatná dle § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991
Sb., a z toho vyplývá, že se žalovaná nikdy nestala nositelkou takových
členských práv a povinností, jejichž součástí by bylo právo na nájem bytu v
daném domě, téhož, „který žalobkyně shledávala zajímavým ve smyslu uskutečnění
právního úkonu, podmiňujícího vznik práva na nájemní bydlení v něm. Akceptovala-li žalobkyně nabídku převodu, vycházejíc ze skutečnosti určité
kvality a míry jako předmětu, kterou neměl – nájem byl nesjednatelným buď pro
zákaz nebo pro absenci práv k věci, která by přenechání jinému dovolovala –
učinila tak v omylu a byla to žalovaná, která tento omyl vyvolala (§ 49a věta
prvá obč. zák.)“. Bylo na žalobkyni, zda se bude dovolávat relativní
neplatnosti právního úkonu (§ 40a věta prvá obč. zák.) jako podmínky pro
vypořádání dle § 457 obč. zák., či nikoli a ponese omyl ke své tíži. Dovolání
se relativní neplatnosti však žalobkyní tvrzeno ani prokazováno není. Odvolací
soud proto uzavřel, že žalované nevznikla povinnost k vrácení toho, co podle
smlouvy o podmínkách převodu členských práv a povinností
obdržela, a napadené rozhodnutí soudu prvního stupně proto ve
věci samé změnil podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytýká
odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, napadá však, jak z obsahu
plyne, především nesprávnost skutkového závěru, že se nedovolávala relativní
neplatnosti právního úkonu. Uvedla, že již v žalobě tvrdila mj., že „se nemohla
platně stát členkou BD“, že jí „nesvědčí platný právní titul ke specifikovanému
bytu jakožto bytu družstevnímu“, i to, že „mezi účastnicemi
nevznikla jakákoli platná smlouva“, přičemž i z těchto tvrzení vyvozovala svůj
uplatňovaný nárok, který označila jako bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2
obč. zák. S ohledem na tato svá žalobní tvrzení stejně tak jako i přednesy na
jednání soudu prvního stupně, je proto názoru, že se neplatnosti (jakožto
jednoho z důvodů, pro který žalovala o zaplacení uvedené částky) relevantně
dovolávala. Právní kvalifikace důvodů či charakteru neplatnosti
úkonu a právní kvalifikace povinnosti k vydání plnění byla pak věcí posouzení
soudu, není rozhodné, jaké je hodnocení účastníkem řízení. Na rozdíl od soudu
odvolacího je žalobkyně ostatně názoru, že zmíněná dohoda o převodu členských
práv a povinností v bytovém družstvu netrpí jen relativní
neplatností, ale že je neplatná absolutně. Ustanovení § 9 zákona č. 87/1991 Sb.
učinilo plnění, resp. jeho hlavní část (převod práva k nájmu k družstevnímu
bytu, individuálně určenému ve smlouvě) nejen protiprávním, ale i
nemožným. Vzhledem k tomu, že převod práva nájmu k individuálně určenému
družstevnímu bytu nelze oddělit od převodu ostatních práv a povinností člena
bytového družstva, neplatnou se stala celá dohoda mezi účastnicemi. K plnění
žalobkyně tak nebyl právní důvod. V závěru dovolání žalobkyně navrhla, aby byl
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu
řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, má
za to, že žalobkyně pomíjí argumentaci odvolacího soudu a především závěr, že
ani žalované již v roce 1994 (kdy byl již veden restituční spor) platně nájemní
vztah k bytu nevznikl a proto nemohl být ani předmětem převodu práv v roce 1997
na žalobkyni, a v dovolání pouze opakuje to, co tvrdila již v průběhu
předešlého řízení. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené
náležitosti a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o.
s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti),
jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Jde o vady, k nimž dovolací soud
přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
druhá věta o. s. ř.). Shledal, že jinou vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je postiženo i řízení v této věci.
Odvolací soud dovodil, že pokud žalobkyně akceptovala převod členských
práv a povinností zmíněnou dohodou, jako podmínku pro vznik práva
na nájemní bydlení v daném bytě, jednala v omylu o „určité kvalitě a míře“
předmětu převodu (§ 49a obč. zák.) – kterou pro „nesjednatelnost“ nájmu neměl a
ani mít nemohl - a právní úkon trpěl z tohoto důvodu relativní neplatností (§
40a obč. zák.). Odvolací soud v tomto svém posouzení se odchýlil od
právního posouzení soudu prvního stupně. Bylo přitom na místě, aby se odvolací
soud – již vzhledem k názoru zaujatému soudem prvního stupně – vypořádal
nejdříve s tím, zda netrpí dohoda účastnic o převodu členských práv a
povinností (zcela či zčásti) absolutní neplatností, jak byla i žalobkyní
tvrzena a k níž je třeba přihlédnout z úřední povinnosti, a teprve poté,
co by přesvědčivě vyložil, že nikoli, bylo eventuálně možno se zabývat
neplatností relativní. V této části, pokud se týká posouzení námitky absolutní
neplatnosti smlouvy, je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné a je
řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
V této souvislosti dovolací soud připomíná, že pokud skutková zjištění, která
uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, přestože pro ně byla - vzhledem k
právnímu názoru zastávanému soudem prvního stupně - bezvýznamná, nabudou
vzhledem k jinému právnímu názoru na věc, zaujatému odvolacím soudem, významu
až v odvolacím řízení, nelze účastníku, v jehož neprospěch tato skutková
zjištění vyznívají, upřít možnost nechat je přezkoumat
odvolacím soudem na základě jeho odvolání podaného proti rozhodnutí soudu
prvního stupně. O to více uvedené platí ohledně důkazů (a možných z nich
zjištění), jež sice soud prvního stupně provedl, avšak – vzhledem ke svému
právnímu názoru – nepokládal za nutné v rozhodnutí se jimi (resp.
zjištěními z nich učiněnými) zabývat.
K námitce žalobkyně, že se relativní neplatnosti smlouvy dovolala, Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem.
Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí
vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i
vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila
(viz rozsudek Nejvyššího soudu z 22.8.1998 sp. zn. 26 Cdo 1336/98,
publikovaný v Soudních rozhledech č. 1/1999). Přitom skutečnost, že
účastník uplatňuje relativní neplatnost, může vyplývat již z toho, že z jeho
žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle
zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu
vázán; vzhledem k tomu, že soud není vázán tím, jak žalobce uplatněné
skutečnosti právně posuzuje, je nerozhodné, zda žalobce kvalifikuje
uplatněnou neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo jako relativní.
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 7. 1999 sp. zn. 24 Cdo
192/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 10/1999 a
rozsudky Nejvyššího soudu z 28. 4. 2002 sp. zn. 33 Cdo 1171/2000, ze dne 20.
května 2004 sp. zn. 32 Odo 722/2003). Z tohoto hlediska ovšem odvolací soud věc
neposuzoval a tudíž jeho právní posouzení je nesprávné.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2, odst. 3 a
odst. 6 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v
novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu