32 Odo 881/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve
věci žalobkyně M., a. s., zastoupené, advokátem, proti žalované T. spol. s r.
o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 454.223,60 Kč s příslušenstvím, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 409/98, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2004, č.j. 33 Cmo 56/2003-118,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
k rukám jejího zástupce 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Rozsudkem ze dne 18. listopadu 1999, č.j 33 Cm 409/98-42, Krajský obchodní soud
v Praze vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně (tehdy ještě pod obchodní firmou
A., a.s., kterou podle zápisu v obchodním rejstříku ze dne 9.listopadu 2004
změnila tak, jak je uvedeno v záhlaví) domáhala proti
žalované zaplacení 454.223,60 Kč s příslušenstvím a uložil
žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení. K odvolání žalované Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 6. listopadu 2001, pod č.j. 3 Cmo 189/2000-63, zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění
svého rozhodnutí odvolací soud vyjádřil souhlas se závěry soudu prvního stupně,
pokud shledal, že žalobkyně zaplatila žalovanému na zálohu z budoucí kupní
smlouvy o prodeji autobazaru v T. 500.000,- Kč a vzniklo jí
právo na vrácení této částky (po snížení o žalobkyní započtených 45.776,40 Kč,
které představují hodnotu věcí, které žalobkyně žalované nevrátila po skončení
nájmu). Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně opomenul skutečnost, že
žalovaná se bránila tvrzením o započtení své pohledávky ve výši 472.500,- Kč
na náhradu škody - zisku, který jí ušel znemožněním dalšího pronájmu majetku
tím, že žalobkyně porušila závazek vrátit včas předmět nájmu po skončení
nájemní smlouvy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které bylo
usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) ze dne 25.
září 2002, pod č.j. 29 Odo 489/2002-83, odmítnuto.
V novém rozhodnutí ve věci samé Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 21. října 2002, č.j. 33 Cm 409/98-80 (ve znění
opravného usnesení ze dne 20. listopadu 2002, č.j. 33 Cm 409/98-107), žalobě
znovu v plném rozsahu vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobkyni 454.223,60
Kč s příslušenstvím a rovněž uložil žalované, aby žalobkyni nahradila náklady
řízení. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna
2004, č.j. 3 Cmo 56/2003-118, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného
usnesení změnil tak, že žalobu o zaplacení 225.000,- Kč s příslušenstvím zamítl
a v rozsahu 229.223,60 Kč s příslušenstvím rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil. Žádnému z účastníků pak odvolací soud nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně
předala žalované jako zálohu při podpisu smlouvy o uzavření budoucí kupní
smlouvy částku 500.000,- Kč a žalovaná tuto částku převzala. Žalované vzniklo
bezdůvodné obohacení, neboť kupní smlouva nebyla posléze realizována a žalovaná
přijatou zálohu žalobkyni nevrátila (částka 500.000,- Kč byla snížena na
454.233,60 Kč v důsledku započtení provedeného žalobkyní, jak je již uvedeno
výše). Odvolací soud dále shledal důvodnou kompenzační námitku žalované o
nároku na náhradu škody způsobené žalobkyni tím, že
žalobkyně po skončení nájmu autobazaru v T. uplynutím sjednané doby nevrátila
včas předmět nájmu. Žalovaná utrpěla škodu tím, že nemohla uzavřít nájemní
smlouvu s další nájemkyní (respektive proto, že další nájemkyně od již uzavřené
nájemní smlouvy odstoupila) a žalované se tak nedostalo nájemné sjednané s
touto nájemkyní ve výši 150.000,- Kč měsíčně. Odvolací soud shledal, že
prodlení s vrácením předmětu nájmu ze strany žalobkyně trvalo jeden a půl
měsíce a žalované vznikla škoda ve výši celkem 225.000,- Kč. Za škodu
žalobkyně odpovídá podle § 373 a násl. obchodního zákoníku, přičemž soud
uzavřel, že nároky stran nebyly promlčeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu a to výslovně v tom rozsahu, v němž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala žalovaná dovolání, k jehož
důvodům odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i §
241a odst. 2, písm. b) o. s. ř. Žalovaná dovodila přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vedle
tvrzení, že částku 500.000,- Kč od žalobkyně nepřevzala, uvedla
dovolatelka, že vrácení případně přijaté zálohy nepřichází v
úvahu, protože závazek podle smlouvy o budoucí kupní
smlouvě nadále trvá, avšak bez možnosti jej vynutit. Dovolatelka dále namítla,
že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení zákona o příčinné souvislosti
mezi škodnou událostí a vznikem škody, když seznal, že příčinná souvislost se
váže pouze k období do okamžiku předání objektu žalované. Podle názoru
dovolatelky měla být příčinná souvislost mezi škodnou událostí a vznikem škody
shledána až do uzavření nové nájemní smlouvy a to navíc s
přihlédnutím k tomu, jaká byla výše nově sjednaného nájemného oproti
nerealizovanému nájemnému předchozímu. Podle názoru dovolatelky jí
ucházelo 157.500,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. června 1997,
následně od 7. srpna 1997 pak 21.000,- Kč měsíčně.
Dovolatelka dále označila za sporné, že odvolací soud při stanovení výše škody
vycházel z hodnoty nájemného bez daně z přidané hodnoty. Vytkla soudu prvního
stupně, že se jí nedostalo poučení podle § 118 a odst. 1 a 2 o. s. ř., za
situace, kdy soud shledal, že žalovaná nepodala návrh na vyklizení nemovitosti
do 30 dnů po skončení nájmu a nájemní smlouva se automaticky
obnovila (týká se nájemní smlouvy mezi žalobkyní a
žalovanou ze dne 15. července 1996). V této okolnosti dovolateka shledala vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka
dále rozebrala některé právní otázky spojené se započtením a navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Označila za
správné závěry soudů obou stupňů o tom, že předala dovolatelce částku 500.000,-
Kč, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikl uplynutím
sjednané lhůty a že dovolatelka získala nevrácením zálohy bezdůvodné
obohacení. Odmítla platnost kompenzace, kterou dovolatelka v řízení uplatnila a
uvedla, že jí nevznikla vůči žalobkyni z titulu náhrady škody žádná pohledávka,
neboť dopis z 20. listopadu 1997 nebyl řádným uplatněním náhrady
škody a dovolatelka škodu nikdy nevyúčtovala a neuplatnila v
zákonné lhůtě svůj nárok u soudu. Žalobkyně uzavřela, že řízení netrpí vadami,
které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s
body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský
soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.
Přípustnost dovolání podaného do potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu lze v
tomto případě posuzovat jen za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soud prvního stupně v
obou rozhodnutích ve věci samé, které v tomto řízení vydával,
rozhodl stejně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Nenastal tedy případ
předvídaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť právní názor
odvolacího soudu, kterým byl soud prvního stupně vázán, nevyvolal jiné
rozhodnutí soudu prvního stupně než jeho rozhodnutí předchozí.
Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze shledat
přípustným, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy,
řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním právním významu
rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro
posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného
práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž
lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou.
Dovolání není přípustné pro řešení dovolatelkou napadaných skutkových otázek
(zda částku 500.000,- Kč převzala či nikoli). Dovolací soud vychází ze
skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a odvolacím, zjištěný skutkový
stav nelze v dovolacím řízení měnit, námitky směřující do skutkových
zjištění nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237, odst. 1, písm. c)
o. s. ř.
Zásadní otázku s určujícím významem pro rozhodnutí ve věci, zda se poskytnutá
záloha stala bezdůvodným obohacením, řešil odvolací soud v souladu s konstantní
judikaturou. Již v rozsudku ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaném vydavatelstvím
C.H.Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu“) ve svazku 21/2003, pod
číslem C1467, Nejvyšší soud vyslovil, že peněžitá částka poskytnutá v
souvislosti s připravovanou koupí věci budoucím kupujícím a přijatá budoucím
prodávajícím se považuje za zálohu; bezdůvodným obohacením se tato záloha stává
ve chvíli, kdy budoucí prodávající odmítl budoucímu kupujícímu věc prodat.
Dále podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo
968/99, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 2/2001,
pod číslem C107, se záloha stává bezdůvodným obohacením (jestliže se zamýšlená
koupě později nerealizovala) ve chvíli, kdy odpadl právní důvod, na jehož
základě kupující plnil prodávajícímu, tedy kdy prodávající odmítl nemovitosti
kupujícímu prodat, popř. vytvořil stav, z něhož je zřejmé, že
koupě již nebude realizována.
Řešení jiné právní otázky určujícího významu pro napadené rozhodnutí,
která by zároveň měla judikatorní přesah,
dovolatelka nenapadla, přičemž k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí dovolací soud nedospěl ani v otázce výše škody, tedy zda ušlé
nájemné mělo či nemělo zahrnovat i daň z přidané hodnoty, jejíž řešení
odvolacím soudem neshledal v rozporu s hmotným právem.
K námitce jiné vady řízení spočívající v absenci poučení dovolatelky podle §
118a, odst. 1 a 2 o. s. ř., jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), by dovolací soud mohl přihlédnout
jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá).
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, že řízení je postiženo
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, a proto neshledal dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přípustným. Proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218, písm. c) o. s.
ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142, odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla úspěšná
a žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Soud proto
přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování
advokátem podle § 15, § 14, odst. 1 a § 18, odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a dále podle § 13, odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon
právní služby představovaný písemným vyjádřením k dovolání ze dne 23.8.2004.
Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši celkem Kč 7.575,- je žalovaná podle §
149, odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit přímo k rukám zástupce žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 9. března 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu