32 Odo 888/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců
a) P. R., bytem v, zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, se sídlem v , a b) Ing.
T. B., bytem v , proti žalovanému K. K., bytem v , zastoupenému JUDr. J. Š.,
advokátkou, se sídlem v , o zaplacení částky 102 400 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 171/97, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 2005 č.
j. 10 Co 232/2005-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 102 400 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci uzavřeli s žalovaným dne 6. 1. 1995
smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě žalobců za účelem provozu řeznického
obchodu a přípravny zboží žalovaným. Jednalo se o řeznický obchod v přízemí,
přípravnu zboží v přízemí, kancelář, toaletu, dílnu v suterénu a dvě chladírny
v suterénu. Nájemné bylo sjednáno v částce 20 000 Kč čtvrtletně. Žalobci se
domáhali úhrady nájemného za II., III. a IV. čtvrtletí roku 1996 a I. a II.
čtvrtletí roku 1997, dále úhrady nákladů spojených s užíváním předmětných
prostor ve výši 2 400 Kč (odvoz odpadků, vodné apod.) v roce 1995, celkem tedy
102 400 Kč. Poté, co soud prvního stupně posoudil uvedenou smlouvu jako
absolutně neplatnou pro nedostatek předběžného souhlasu příslušného orgánu
státní správy, překvalifikovali žalobci svůj nárok na bezdůvodné obohacení.
Žalovaný užíval předmětné nebytové prostory až do 15. 8. 1996, kdy mu nebylo
rozhodnutím Městské hygienické stanice v P. i s ohledem na stavebně technický
stav těchto nebytových prostor povoleno jejich užívání. Žalovanému se tak
dostalo bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor o výměře 56,1 m2
(přípravna pro provoz) a 27,5 m2 (prodejní plocha) za dobu od 1. 1. 1996 do 15.
8. 1996. Výši bezdůvodného obohacení určil soud prvního stupně v souladu s §
451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) z obvyklého nájemného v daném
čase a lokalitě, které podle zprávy Magistrátu města P. pro Karlovarskou třídu
v P., kde se objekt nacházel, činilo 2 250 Kč za 1 m2 ročně u prodejní plochy a
částku 1 500 Kč za 1 m2 ročně u ostatních ploch. Roční nájemné se tak
pohybovalo ve výši 146 025 Kč, za dobu užívání pak činilo 79 097 Kč. Tuto
částku soud prvního stupně snížil o prokázané investice žalovaného do
nebytových prostor ve výši 25 080 Kč.
K odvolání žalobce a) a žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3.
září 2002 č. j. 13 Co 819/2001-125 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci kromě již pravomocně přiznané částky 14
267 Kč s příslušenstvím další částku 63 053 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 7.
1997 do zaplacení, co do částky 25 080 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne
30. září 2004 č.j. 32 Odo 554/2003-149 byl rozsudek odvolacího soudu ve výroku
I, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci kromě již pravomocně
přiznané částky 14 267 Kč s příslušenstvím další částku 63 053 Kč s
příslušenstvím a ve výrocích III a IV, kterými bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 16. listopadu
2005, č. j. 10 Co 232/2005-175, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům
částku 63 053 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení (výrok pod
bodem I), žalobu na zaplacení 21% úroku z částky 63 053 Kč za
dobu od 16. 8. 1996 do 30. 6. 1997 zamítl (výrok pod bodem II)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky pod bodem
III a IV). V reakci na rozsudek Nejvyššího soudu vzali žalobci své odvolání co
do částky 25 080 Kč s příslušenstvím zpět, a proto odvolací soud řízení do této
částky zastavil; vzhledem k tomu, že žalobcům již byla jednou pravomocně
přiznána částka 14 267 Kč s příslušenstvím, zůstala předmětem odvolacího řízení
pouze částka 63 053 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se řídil právním názorem
Nejvyššího soudu, podle něhož vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení užíváním
nebytových prostor za dobu od 1. 4. 1996 do 30. 6. 1997, kdy došlo k předání
nebytových prostor žalobcům na základě oboustranně podepsaného předávacího
protokolu. Ohledně výše bezdůvodného obohacení vycházel odvolací soud ze
sjednané částky 864 Kč za 1 m2 ploch ročně dle předmětné nájemní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma zamítavého výroku pod bodem II
týkajícího se části příslušenství) podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), když odvolací soud podstatně změnil rozsudek soudu prvního stupně a
věc podle jeho názoru rozhodl v rozporu s hmotným právem, uplatnil tedy
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel poukázal na to,
že nikdy neužíval dílnu a dvě chladírny v suterénu, jejichž stav neodpovídal
hygienickým předpisům. Žalobcům může být podle jeho názoru přiznáno bezdůvodné
obohacení pouze za dobu 4,5 měsíců, tj. od 1. 4. 1996 do 15. 8. 1996, což
činí částku 18 208,80 Kč. Žalovaný dále dovodil, že po
odečtení jeho prokazatelných investic do nebytových prostor ve výši 25 080 Kč
žalobcům žádnou částku nedluží. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] Dovolání však
ve všech těchto případech není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné
ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
V dané věci rozhodl soud prvního stupně o zaplacení částky 54 017 Kč s
příslušenstvím, přičemž odvolání žalovaného směřovalo pouze do částky 39 750 Kč
- v odvolání uvedl, že „nesouhlasí s částkou, která mu byla uložena k
zaplacení, když je přesvědčen, že by měl žalobcům doplatit částku nejvýše 14
267 Kč“ (srov. odvolání žalovaného na č. l. 107).
Odvolací soud ve výroku svého rozsudku sice uvedl, že rozsudek soudu prvního
stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 63 053 Kč s
příslušenstvím, pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem
měnícím, však není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve
vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního
vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované pod č. R 52 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, ročník 1999, sešit č. 9). Tam, kde
soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků
shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak byl
formulován jeho výrok. Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti do částky 39 750 Kč potvrdil,
pouze ve zbývajícím rozsahu rozdílu mezi částkou 63 050 Kč uvedenou ve výroku
rozsudku odvolacího soudu a částkou 39 750 Kč představující potvrzující výrok
(tedy v částce 23 303 Kč) rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Výrokem napadeného rozsudku odvolacího soudu tak došlo v důsledku částečné
změny a částečného potvrzení rozsudku soudu prvního stupně k rozštěpení
uplatněného nároku a přípustnost dovolání je nutno posuzovat vůči jednotlivým
takto rozštěpeným nárokům samostatně.
Protože odvolací soud nerozhodl o solidaritě žalobců, kteří tak konečně ani
nežalovali, jednalo se o dílčí závazek žalovaného vůči dvěma žalobcům, jehož
režim se řídí ustanovením § 512 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).
Podle tohoto ustanovení má-li dlužník splnit dluh více věřitelům a jde-li o
plnění dělitelné, může každý věřitel požadovat jen svůj díl; není-li jiné
dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl. Dílčími jsou
všechny závazky s dělitelným plněním, které se ze zákona, podle rozhodnutí
soudu nebo podle smlouvy nestaly solidárními. Vznikají sice vždy ze stejné
právní skutečnosti (ze zákona, soudním rozhodnutím, na základě dohody) a jen v
tomto smyslu jsou společné, ale jinak jde o samostatné závazky. Každý z
věřitelů má samostatnou vlastní pohledávku vůči témuž dlužníkovi, která tvoří
jen určitý podíl z celého závazku. Každý věřitel je oprávněn požadovat od
dlužníka jen svůj díl. Nejsou-li podíly věřitelů na celkovém dluhu stanoveny
dohodou, platí, že jsou stejné. Závazek dlužníka vůči každému z věřitelů
zaniká samostatným dílčím plněním (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M.
a kol, Občanský zákoník, komentář, 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2001, str.
769).
Výrok rozsudku odvolacího soudu tedy založil stav, kdy je nutno každou z výše
uvedených částek – jak u měnící části výroku - částky 39 750 Kč, tak u
potvrzující části výroku - částky 23 303 Kč dělit dvěma, takže žádná z těchto
částek nedosahuje ani výše 20 000 Kč.
Jestliže žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo ani vůči žalobci a), ani
vůči žalobci b) rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč, je
přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného § 237 odst. 2 písm. a)
o.s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet
výše plnění ze všech samostatných nároků obou žalobců, tak jak byly přiznány
odvolacím soudem, přesahuje částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl
zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v
dovolacím řízení úspěšný a žalobcům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu