32 Odo 890/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobce P., s. r. o., zast. advokátem, proti žalovanému M. Ch., s. r. o.,
zast. Mgr. Jiřím Částkou, advokátem, o 486.035,- Kč s přísl., vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm
387/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25.
1. 2006, č.j. 11 Cmo 238/2005-115, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, č.j. 11 Cmo 238/2005-115 se
v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 427.612,50 Kč s 2% ročním
úrokem z prodlení z částky 421.623,50 Kč od 1. 2. 2004 do zaplacení a s 2,5%
ročním úrokem z prodlení z částky 5.989,- Kč od 16. 2. 2005 do zaplacení,
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 4.
2005, č.j. 5 Cm 387/2004-82 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení
460.467,50 Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 32.855,- Kč od 1. 2. 2004 do
zaplacení z částky 421.623,50 Kč od 1. 2. 2004 do zaplacení a s 2,5% úrokem z
prodlení z částky 5.989,- Kč od 16. 2. 2005 do zaplacení (výrok I.) a dále
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 25.567,50 Kč s 2% úrokem z
prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení (výrok II.) a žalobci uložil povinnost
zaplatit žalovanému na nákladech řízení 39.090,- Kč k rukám jeho právního
zástupce a dále mu uložil povinnost nahradit českému státu náklady za svědečné
v částce 2.007,- Kč (výrok III. a IV.).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 1. 2006, č.j. 11
Cmo 238/2005-115 potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v odvoláním
dotčeném rozsahu, tj. v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 427.612,50 Kč s
přísl. a ohledně částky 32.855,- Kč s přísl. zůstal rozsudek soudu prvního
stupně odvoláním nedotčen; odvolací soud dále potvrdil výroky III. a IV.
rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a dále žalobci uložil
povinnost uhradit žalovanému náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že skutková zjištění soudu prvního
stupně jsou správná a žalobcem nebyla v odvolání zpochybňována. Je však toho
názoru, že smlouvu uzavřenou účastníky dne 29. 10. 2000 je nutné považovat za
smlouvu o nájmu dopravního prostředku dle ust. § 630 a násl. obch.. zák. a je
nerozhodné, že najatá mechanizace svou povahou neumožňovala přepravu nákladů na
větší vzdálenost. Odvolací soud dále pokládá za správný závěr, že smlouva byla
uzavřena na dobu neurčitou a orientační vymezení předpokládaného trvání prací
nemůže mít rozhodující vliv na posouzení smlouvy jako uzavřené na dobu určitou.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dne 5. 11. 2003 a 6. 11. 2003 projevil vůli právní
vztah ukončit a vyzval žalobce o odvození mechanizace ze stavby, který tak dne
6. 11. 2003 učinil a mechanizaci odvezl, odvolací soud dospěl k závěru, že tím
došlo konkludentně, k dohodě o ukončení nájmu. Taktéž nelze dovodit, že by tím
žalobce protiprávně znemožnil žalovanému užívání mechanizace.
Odvolací soud i přes dílčí odchylný právní názor konstatoval, že rozsudek soudu
prvního stupně je správný, pokud nepřiznal nájemné za dobu od 6. 11. 2003.
Dovoláním ze dne 28. 3. 2006 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém
jeho rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., neboť v rozsudku řešené právní otázky jsou zásadního právního významu
a podle odvolatele toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a řízení bylo též postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že soud prvního stupně dospěl k
závěru, že nájemní vztah trval do 5. 12. 2003 (správně 5. 11. 2003) a po 6. 11.
2003 neměl žalobce nárok na nájemné protože žalobce vyhověl výzvě žalovaného a
oba jeřáby odvezl ze staveniště automobilky T. v K. a tím nebyl naplňován účel
nájemní smlouvy. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že odvezením
jeřábů a přívěsu ze staveniště došlo konkludentně k dohodě o ukončení nájmu.
Uvedený závěr odvolacího soudu je podle dovolatele nesprávný a v rozporu s
judikaturou a jde o otázku zásadního právního významu.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že nikdy neprojevil vůli ukončit předmětný
nájemní vztah. Odvezení dotčené mechanizace (jeřábů a přívěsu) bylo reakcí na
důraznou žádost žalovaného k jejich okamžitému vyklizení ze staveniště a
obavami z případného vymáhání škody žalovaným z důvodu překážející mechanizace
na staveništi a snahy chránit svůj majetek před poškozením. S ohledem na
povinnou písemnou formu smlouvy o nájmu dopravního prostředku nebylo možné tuto
smlouvu měnit či rušit ústně či konkludentně, neboť i z čl. V. bodu 6 smlouvy
ze dne 29. 10. 2003 vyplývá, že ji bylo možné měnit nebo doplňovat jen písemně,
jinak by změny či doplňky byly neplatné.
Podle dovolatele byla dále smlouva o nájmu dopravního prostředku uzavřena na
dobu určitou, a to do 20. 12. 2003, jak to vyplývá z objednávky žalovaného,
toto datum však ve smlouvě z 29. 10. 2003 uvedeno nebylo. Žalovaný proto nemohl
od smlouvy odstoupit, popř. ji vypovědět. Při zkrácení doby nájmu mohl
pronajímatel dle čl. I. bodu 1.4 smlouvy účtovat původně dojednanou dobu
pronájmu, pokud nebyl možný náhradní pronájem.
Dovolatel dále obšírně polemizoval s názorem soudu prvního stupně, že neměl
nárok na nájemné po 6. 11. 2003 proto, že předmět nájmu na žádost žalovaného
odvezl ze staveniště a tím znemožnil jeho užívání. Vysvětloval, že byl
připraven kdykoli umožnit žalovanému užívání předmětu nájmu a že bylo pouze
věcí žalovaného, zda předmět nájmu po dobu nájmu, tj. do 20. 12. 2003 užíval či
nikoliv a taktéž žalovanému protiprávně neznemožnil užívání předmětu nájmu,
pouze vyhověl výzvě žalovaného k odvezení jeřábů a přívěsu ze stanoviště.
Zásadní právní význam tak má podle shrnutí dovolatele otázka, zda nájemce má
povinnost platit nájemné jen po část nájemního vztahu, kdy se rozhodl předmět
nájmu užívat a v okamžiku, kdy nájemce vyzve pronajímatele k odvezení předmětu
nájmu a pronajímatel tak učiní, není nájemce povinen platit nájemné, protože
odvezením předmětu nájmu dojde konkludentně k uzavření dohody o skončení nájmu
a s tímto závěrem dovolatel nesouhlasí.
Dovolatel též namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která spočívá v tom, že
odvolací soud nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a přesto
dospěl k závěru, že z důkazů vyplývá vůle účastníků ukončit smluvní vztah
konkludentně.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby zrušil i
rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel též navrhl, aby dovolací soud podle ust. § 243 o. s. ř. odložil
vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
V podání ze dne 10. 6. 2006 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření
zejména uvedl, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.
s. ř., neboť v rozhodnutí odvolacího soudu nebyla řešena žádná zásadní právní
otázka jak ji vymezuje § 237 odst. 3 o. s. ř. a taktéž soudy obou stupňů
posoudil základ sporu stejně.
Žalovaný je toho názoru, že žádost o odklizení najatých věcí (mechanizace) byla
návrhem na ukončení nájemní smlouvy, který žalobce akceptoval tím, že veškerou
mechanizaci odvezl na svoji základnu vzdálenou 54 km od staveniště. Nájemní
smlouvu bylo možné ukončit konkludentně, i když je pro smlouvu o nájmu
dopravního prostředku předepsána písemná forma (§ 630 obch. zák.), neboť v
nájemní smlouvě je sice sjednána písemná forma pro změny a doplňky smlouvy,
nikoliv však pro její ukončení a proto ukončení nájmu může vyplývat z
konkludentního jednání. Dovolatel na výzvu k odvezení mechanizace nereagoval
nesouhlasně, mechanizaci bez dalšího odvezl a nepochybně ji měl možnost umístit
jinde a bylo mu jasné, že žalovaný má zájem na ukončení smlouvy, což akceptoval
odvezením mechanizace.
Žalovaný dále ve vyjádření uvedl, že argumentace žalobce vznikem případné škody
na předmětu nájmu na staveništi, stanovení jejího rozsahu a vymáhání v případě
neodvezení mechanizmů je v dané věci nepřípustná a irelevantní. Taktéž je
žalovaný toho názoru, že smlouva o nájmu dopravního prostředku byla uzavřena na
dobu neurčitou, neboť ve smlouvě nebyla sjednána doba nájmu a není rozhodné co
bylo uvedeno v objednávce (předpokládaná doba nájmu). Dále nepokládá za
doložené tvrzení, že po odvezení mechanizace 54 km daleko ji měl k dispozici.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné
a žalobci uložil povinnost uhradit mu náklady řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval,
že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou,
obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku podle § 243 o.
s. ř. dovolací soud s ohledem na svoji rozhodovací praxi nerozhodoval.
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání
přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., na něž dovolatel v
dovolání odkázal.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není v daném případě dovolání přípustné,
neboť odvolací soud v odvoláním napadené části potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, a byť zčásti věc právně posoudil jinak, nestanovil práva a
povinnosti účastníků odlišně od rozhodnutí soudu prvního stupně. Uvedené
vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo
224/2001, na nějž dovolatel odkázal. Podle uvedeného ustanovení nemůže být
dovolání přípustné ani v případě výroků o náhradě nákladů, neboť těmito výroky
se nerozhoduje ve věci samé a svoji povahou jsou usneseními, byť by i byly
obsaženy v rozsudku.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé se řídí ustanovením § 237 odst. 1
písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., neboť odvolací soud dovoláním napadený rozsudek potvrdil v pořadí
prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Při posuzovaní přípustnosti dovolání
podle tohoto ustanovení je tedy způsobilým dovolacím důvodem pouze nesprávné
právní posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a přípustnost dovolání
nemohou založit dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a
§ 241a odst. 3 o. s. ř. (tzv. jiné vady řízení, popř. nesprávnosti ve
skutkových zjištěních).
Dovolací soud je dále podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. - s výjimkou
určitých vad - vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením v
dovolání. Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam či nikoliv, jsou rozhodné jen otázky, na nichž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a jejichž posouzení bylo dovolatelem napadeno či
zpochybněno.
Ze skutkových zjištění, které nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá, že mezi
účastníky byla na základě objednávky ze dne 24. 10. 2004 uzavřena dne 29. 10.
2003 smlouva č. 01/10/2003 o nájmu autojeřábu AD 08 SPZ HKB 39-95 včetně
obsluhy, a následné objednávky i o nájmu autojeřábu AD 16 SPZ HKA 84-34 a
přívěsu do 10 t SPZ HR 06-22. První autojeřáb byl dán k dispozici nájemci dne
24. 10. 2003, druhý jeřáb a přívěs byl dán nájemci k dispozici 27. 10. 2003. Ve
smlouvě z 29. 10. 2003 nebyla doba nájmu sjednána, v objednávce z 24. 10. 2004,
jíž byly objednány práce autojeřábem AD 08, byla požadována doba nájmu do 20.
12. 2003. Žalovaný (nájemce) dne 5. 11. 2003 vypověděl nájemní smlouvu ze dne
29. 10. 2003. V podání ze dne 6. 11. 2003 nazvaném vypovězení smlouvy \"SOD č.
01/10/2003\" žalovaný žalobci sdělil, že odstupuje od uvedené smlouvy proto, že
najatá mechanizace nebyla schopná provozu více než 1 den a požádal o její
okamžité odklizení ze staveniště, neboť její umístění bránilo stavebním pracím.
Žalobce dne 6. 11. 2003 najatou mechanizaci ze staveniště odvezl.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá zejména na závěru, a to s ohledem na
souhlasný přednes obou účastníků před odvolacím soudem, že žalovaný v podáních
ze dne 5. a 6. 11. 2003 dal jednoznačně najevo vůli ukončit právní vztah
založený předmětnou nájemní smlouvou (výpovědí, odstoupením) a požadoval odvoz
mechanizace a žalobce ji dne 6. 11. 2003 ze staveniště odvezl a tím došlo mezi
účastníky konkludentně k dohodě o ukončení nájmu.
Podle § 630 odst. 2 obch. zák. se k platnosti smlouvy o nájmu dopravního
prostředku vyžaduje písemná forma.
Písemně uzavřenou smlouvu lze podle § 272 odst. 2 obch. zák. měnit nebo zrušit
písemnou formou jen tehdy, obsahuje-li písemně uzavřená smlouva dohodu o tom,
že může být měněna nebo rušena v písemné formě.
V nájemní smlouvě ze dne 29. 10. 2003 bylo v čl. V. bod 6 sjednáno, že případné
změny či doplňky předmětné smlouvy musí být učiněny písemně.
Z uvedeného je zřejmé, že v předmětné smlouvě nebyla výslovně požadována
písemná forma pro její zrušení ve smyslu ust. § 272 odst. 2 obch. zák. Pro
posuzovaný případ je však třeba vycházet z toho, že pro smlouvu o nájmu
dopravního prostředku je zákonem vyžadována písemná forma. Problematické
ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák. je třeba z hlediska logického a
systematického vykládat tak, že v případech, kdy zákon stanoví pro uzavření
smlouvy písemnou formu, nelze takovou smlouvu zrušit ústně, popř. konkludentním
projevem, ale tento úkon je možné provést jen v písemné formě, a to i s
přihlédnutím k obecnému pravidlu obsaženému v ust. § 40 odst. 2 obč. zák, podle
něhož písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně a k
tomu, aby event. nebyla takto obcházena kogentní úprava vyžadující u některých
smluv písemnou formu, popř. lze přihlédnout i k převládajícímu názoru právní
teorie a praxe. Proto nemohlo dojít ke zrušení uvedené nájemní smlouvy na
základě ústní dohody či faktickým jednáním účastníků (odvezení mechanizace) a
právní posouzení provedené odvolacím soudem je nesprávné.
V posuzovaném případě žalovaný v podání ze dne 6. 11. 2003 projevil vůli
odstoupit od nájemní smlouvy a uvedl důvody, pro něž od smlouvy odstupuje.
Tento úkon označil jako \"výpověď\", ačkoliv v jeho obsahu byla projevena
výslovně vůle odstoupit od smlouvy a dále je zřejmé, že žalobce na základě
tohoto podání předmětnou mechanizaci tentýž den odvezl ze staveniště.
Odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se posouzením toho, zda k zániku
nájemní smlouvy nedošlo na základě odstoupení od smlouvy popř. výpovědí vůbec
nezabýval. Z tohoto hlediska je proto posouzení věci provedené odvolacím soudem
(i soudem prvního stupně) neúplné a tedy nesprávné a v rozporu s hmotným
právem, což i s ohledem na již uvedené zakládá přípustnost dovolání dle ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jeho důvodnost.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu
není správné a proto tato rozhodnutí zrušil. V dalším řízení bude nutné zabývat
se tím, zda předmětná nájemní smlouva nezanikla na základě výpovědi
odstoupením, popř. k tomu event. učinit další potřebná skutková zjištění.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude podle ust. §
243d odst. 1, 2. věta o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. května 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu