32 Odo 892/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně E. G., a.s., proti žalovanému S. Š., zastoupenému,
advokátem, o zaplacení 7,867.283,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 228/2002, o dovolání žalovaného
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 28. dubna 2003, č.j. 18 Co 92/2003-119, takto:
Dovolání se zamítá.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích shora označeným
usnesením potvrdil usnesení ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 11 C 228/2002-112,
kterým Okresní soud v Pardubicích vyhověl návrhu původní žalobkyně Č. k. a.
(dále též „jen původní žalobkyně“, případně „dosavadní žalobkyně“), aby na její
místo jako dosavadního účastníka řízení vstoupila společnost E. G., a. s., se
sídlem v P. 7, U P. 9, č.p. 614.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně svým rozhodnutím, kterým vyhověl
návrhu na změnu v okruhu účastníků, postupoval v souladu s ustanovením § 107a
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť všechny formální
podmínky vyžadované tímto ustanovením byly naplněny. Rozhodoval k návrhu
původní žalobkyně, která ho opřela o dvě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne
5. listopadu 2002 uzavřené mezi ní a žalobkyní; tyto smlouvy, stejně jako
souhlas žalobkyně se vstupem do řízení na její místo, soudu předložila. Soud
prvního stupně správně, vedle dalších předpokladů pro vyhovění návrhu, dovodil,
že původní žalobkyní předložené smlouvy o postoupení pohledávek za
žalovaným jsou obecně vzato právními skutečnostmi, s nimiž lze převod práva
spojovat, že se týkají v řízení uplatněných pohledávek a že nastaly až po
zahájení řízení.
Námitky, kterými odvolatel (žalovaný) zpochybňoval právní nástupnictví původní
žalobkyně po zaniklé K. b. P., s.p.ú. (dále též jen „KBP“), stejně tak jako
zánik v řízení uplatněného nároku zánikem KBP, posoudil jako neopodstatněné.
Uvedl, že soud prvního stupně svým rozhodnutím o procesním nástupnictví
rozhodnutí ve věci samé nepředjímá; existenci a důvodnost uplatněného nároku,
jakož i otázku věcné aktivní legitimace žalobkyně bude totiž zkoumat a hodnotit
až v dalším řízení, jehož stav procesní nástupkyně původní žalobkyně přijímá.
Naopak postupem, který by měl žalovaný za správný (tedy, že by se soud již v
rozhodnutí o procesním nástupnictví vypořádával s obranou žalovaného na
podkladě provedených důkazů), by soud nesprávně rozhodnutí ve věci samé
předjímal a takový postup by mohl vést k narušení zásad občanského soudního
řízení, kterých se odvolatel dovolával.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho
přípustnost o ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a důvodnost o
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítl
nesprávné právní posouzení věci. Podle názoru dovolatele nelze návrhu na vstup
žalobkyně do řízení vyhovět; žalobkyně totiž pouze tvrdí, že smlouvami o
postoupení pohledávek nastala skutečnost, s níž je spojován převod práva, aniž
ji (tj. že pohledávka existuje a že smlouvy o postoupení pohledávek jsou
platné) však vzhledem k jeho námitkám prokázala, jak to ustanovení § 107a odst.
2 o. s. ř. vyžaduje. Dovolatel setrval na svém názoru, že vzhledem ke způsobu
zániku KBP, při němž nebyly podle jeho mínění respektovány obecné zásady
soukromého práva o právním nástupnictví, zanikla zánikem KBP i předmětná
pohledávka, a proto ji nemohla žalobkyně následně nabýt.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené usnesení a aby
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť
směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s.
ř.), není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti),
jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud
přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3,
druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z
obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, věta první, o.
s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem, tj. otázkou aplikace ustanovení § 107a o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
V ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zakotveno, že má-li žalobce za to, že
po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují
převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde,
může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo
povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v
případech uvedených v § 107.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu účastníka vyhoví, jestliže se
prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1,
a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní
účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
V ustanovení § 107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází
v důsledku hmotněprávní univerzální nebo singulární sukcese práva nebo
povinnosti, která nastala po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník
ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného
ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od § 107 o. s. ř. –
ze zákona, a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li
po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to
samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může
dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s
níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o
něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil
do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví.
V návrhu na vstup účastníka na straně žalobce podle § 107a odst. 1 o. s. ř.
musí žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod
nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na
jeho místo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, aby soud podle § 107a odst. 2 o. s. ř. vyhověl
návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného,
že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka
řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup
účastníka musí byl podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a
musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel
práva nastoupit na místo dosavadního žalobce.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení správně uvedl, že ohledně
žalobcem označené právní skutečnosti tak soud zkoumá, zda jde o právní
skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda se týká práva nebo povinnosti,
jež je předmětem řízení. Otázkou, zda tvrzené právo či povinnost, které mělo
být převedeno nebo mělo přejít na jiného, existuje nebo že opravdu na jiného
přešlo nebo bylo převedeno, se soud může zabývat jen v rozhodnutí ve věci samé
a nikoliv při zkoumání procesního nástupnictví.
Jak se dále podává z obsahu spisu, byly v dané věci všechny předpoklady
vyžadované ustanovením § 107a o. s. ř. pro možný postup soudu podle jeho
odstavce 2 splněny. Po zahájení řízení, před vydáním rozhodnutí o věci samé,
navrhla dosavadní žalobkyně soudu prvního stupně vstup žalobkyně do řízení jako
nabyvatele práva na základě uzavřených smluv o postoupení pohledávek, přičemž
tuto právní skutečnost, jakož i souhlas žalobkyně se vstupem do řízení
prokázala. Soudy nižších stupňů bylo rovněž zkoumáno, zda je předložená smlouva
způsobilá mít za následek dosavadní žalobkyní tvrzený převod práva, a to s
kladným závěrem. Soudu prvního stupně, který věc posoudil jako případ
procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. v důsledku hmotněprávní
singulární sukcese práva a podle odstavce 2 tohoto ustanovení svým usnesením k
návrhu dosavadní žalobkyně rozhodl o vstupu žalobkyně do řízení na
její místo, jakož i odvolacímu soudu, který rozhodnutí soudu prvního stupně
jako věcně správné potvrdil, žádné právní pochybení podle dovolacího soudu
vytknout nelze.
K námitkám dovolatele zpochybňujícím právní nástupnictví Č. k. a. po zaniklé
KBP dovolací soud uvádí, že k této otázce formuloval již závěry v usnesení ze
dne 12. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 491/2002, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 23.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako
nedůvodné podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl, aniž se
zabýval námitkami dovolatele, které při zkoumání procesního nástupnictví, jak
se podává již shora, posuzovat nelze.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu