32 Odo 911/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
MVDr. J. K., , zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, , proti žalované P. B., a.
s., , o zaplacení částky 523 202 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 21 C 206/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 2. června 2005 č. j. 13 Co 243/2004-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
žalobce jako objednatel uzavřel ve dnech 18. 1. 1994 a 4. 2. 1994 dvě smlouvy o
dílo, kde jako zhotovitel bylo shodně u obou smluv uvedeno „účelové sdružení
následujících právnických a fyzických osob, zastoupené S. – konsorciem Brno“. V
přehledu osob zapojených do sdružení je uveden žalovaný, dále společnost S.,
spol. s r. o., P. B. – Ch., s. p., a S. – konsorcium B., zastoupené Ing. J. K.
a Ing. M. V.. U obou smluv je shodně jako předmět smlouvy uvedeno „Příprava,
výstavba a dodávka díla, to je bytu, garáže vč. spol. prostorů domu do osobního
vlastnictví objednatele a zajištění provozu a údržby bytového domu s
integrovanými funkcemi v B. – L.“. Rozsah předmětu smlouvy je vyjádřen v
příloze k této smlouvě. U smlouvy je v příloze popsán byt v podkroví domu. V
příloze smlouvy č. je popsána garáž, resp. je zde paspart podlaží, v němž se
garáže nacházejí, aniž by bylo zřejmé, o kterou garáž se v případě žalobce
jedná. Článek IV obou smluv je shodně rozdělen do dvou oddílů, přičemž v prvním
je řešena uvedena předpokládaná cena celé stavby (36 471 829 Kč) a ve druhém
pak „cena předmětu smlouvy dle článku II“. U obou smluv je shodně řešena
otázka prodlení obou stran tak, že pro „…případ prodlení zhotovitele v plnění
termínu předání díla objednateli tj. 30. 11. 1994 může
objednatel uplatnit smluvní pokutu ve výši 0,5 % z ceny za každý den prodlení a
zhotovitel je povinen pokutu uhradit“. Soud prvního stupně zjistil, že v obou
smlouvách není řešeno, který ze subjektů uvedených v záhlaví smlouvy má
objednateli dílo předat. V článku VIII odst. 1 obou smluv bylo shodně uvedeno,
že předáním a převzetím díla přechází na objednatele vlastnické právo k dílu.
Obsah a forma převodu vlastnického práva bude upřesněna v návaznosti na
připravovaný zákon o úpravě vlastnictví k bytům a nebytovým prostorům.
Soud prvního stupně se zabýval především otázkou platnosti obou uzavřených
smluv a po provedeném dokazování dospěl k následujícím právním závěrům. Dle
názoru soudu prvního stupně nebylo možné platně uzavřít smlouvu, jejímž
předmětem je výstavba bytové jednotky, dvou garáží a nebytových prostor,
protože podle § 644 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) předmětem
smlouvy o dílo může být pouze nová samostatná věc ve smyslu § 119 ObčZ, přičemž
stavba jako předmět smlouvy o dílo se stává vlastnictvím objednatele již v
průběhu jejího zhotovování, nikoli až jejím předáním (§ 651 ObčZ). Závěr o
neplatnosti smlouvy o dílo dále podpořil soud prvního stupně odkazem na zákon
č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, podle něhož musela být v případě
výstavby nového domu s byty uzavřena smlouva podle § 12 citovaného zákona
obsahující náležitosti podle jeho § 13. Taková smlouva v daném případě uzavřena
nebyla a namísto toho uzavřelo několik subjektů „smlouvy o dílo“ s budoucími
vlastníky bytů, v nichž navíc uvedli, že předáním a převzetím přechází na
objednatele vlastnické právo k dílu, přičemž obsah a forma převodu vlastnického
práva bude upřesněna v návaznosti na připravovaný zákon o vlastnictví k bytům a
nebytovým prostorám. Za další důvod absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy soud
prvního stupně označil skutečnost, že smlouva o dílo byla uzavřena mezi
žalobcem a sdružením, které nebylo subjektem nadaným právní subjektivitou, a
tedy nemohlo být účastníkem občanskoprávních vztahů. Tento svůj závěr opírá
soud prvního stupně o zjištění, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by
byla mezi subjekty uzavřena smlouva o sdružení ve smyslu § 829 an. ObčZ. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že ve smlouvě je neurčitě stanoven rozsah práv
a povinností žalované, nelze z ní jednoznačně určit, zda vůbec a kdy měla
povinnost předat byť část budované stavby žalobci, jelikož způsob předání domu,
resp. jeho části není ve smlouvě upraven ve vztahu ke konkrétnímu subjektu,
který by tuto povinnost měl. Za neurčitou potom soud prvního stupně považoval i
tu část smlouvy, která upravuje cenu jejího předmětu, jelikož z ustanovení
článku 5 smlouvy, který upravuje způsob placení, není zřejmé, kterému subjektu
a kdy je splatná cena za jím povedené práce. Neurčitým, a tudíž absolutně
neplatným, nakonec soud prvního stupně shledal i samotné ujednání o smluvní
pokutě, jelikož z formulace článku VI smlouvy o dílo není zřejmé, který subjekt
měl být případně v prodlení s předáním jakého díla, tzn. vůči komu by měl
žalobce smluvní pokutu uplatňovat. Soud prvního stupně žalobu zamítl, protože
se žalobce domáhal zaplacení žalované částky na základě smlouvy, která je
minimálně v části týkající se uplatňovaného nároku absolutně neplatná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. června
2005 č. j. 13 Co 243/2004-106 rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud ve svém
rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud
předně upozornil na akcesorickou povahu smluvní pokuty jako zajišťovacího
závazku. Vyjádřil se v tomto ohledu tak, že bez existence smlouvy hlavní nemůže
existovat ani zajišťovací závazek, tedy že nevznikl-li platně závazek hlavní,
nemůže dojít k porušení smluvní povinnosti z neplatné smlouvy, a tudíž nemohou
nastat ani následky závazku zajišťovacího, v daném případě smluvní pokuty.
Předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu byla proto správnost právního
závěru soudu prvního stupně, který ze svých skutkových zjištění dovodil, že
předmětné smlouvy o dílo jsou právními úkony absolutně neplatnými. S tímto
právním závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožnil a v
podstatě zopakoval argumentaci soudu prvního stupně zdůvodňující neplatnost
uzavřených smluv o dílo (odvolací soud se však nezabýval otázkou, zda
zhotovitel podle předmětných smluv o dílo byl či nebyl nadán právní
subjektivitou). Vzhledem k akcesorické povaze zajišťovacího institutu smluvní
pokuty potom odvolací soud dospěl k závěru, že absolutně neplatným je i tento
závazek. Bez ohledu na neplatnost obou smluv o dílo potom odvolací soud označil
za neplatné i samotné ujednání o smluvní pokutě, a to z důvodu neexistence
určitého smluvního ujednání o počátku prodlení zhotovitele, který byl pro
výpočet smluvní pokuty rozhodným. Povinnost zaplatit smluvní pokutu byla totiž
ve smlouvě vázána na prodlení zhotovitele s předáním díla objednateli, přičemž
ve smlouvě nebyla sjednána povinnost předat dílo do 30. 11. 1994, byl sjednán
pouze termín dokončení stavby a to na „listopad 1994“. Závěrem odvolací soud
připomněl, že každý ze zmíněných důvodů neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a
o předmětu díla by sám o sobě postačoval k závěru o nedůvodnosti žaloby.
Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně
správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci
[dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a dále proto, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je dle názoru
dovolatele přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), jelikož
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní
otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V
dovolání se žalobce domáhá zrušení napadeného rozsudku, jelikož považuje jak
uzavřené smlouvy o dílo, tak ujednání o smluvní pokutě za platné. Na podporu
svých tvrzení argumentuje dovolatel především rozsudky jiných senátů Krajského
soudu v Brně ohledně obdobných smluv o dílo, v nichž je platnost takových smluv
o dílo i platnost smluvní pokuty formulované stejně jako v předloženém případě
posuzována rozdílně. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí senátu Krajského soudu v
Brně ze dne 28. 3. 2001 vydané ve sporu vedeném pod
sp. zn. 13 Co 6/99 ve věci žalobce I. Č., kde soud dospěl k závěru, že cena
díla je ve smlouvě stanovena určitě a je jí částka uvedená pod bodem IV odst. 2. 4. Dále dovolatel zmiňuje rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2002 vydané ve sporu žalobců A. a I. H. vedeného pod sp. zn. 17 Co 488/99, kde
soud rozhodl tak, že smlouva o dílo uzavřená v obdobné věci týkající se
stejného domu na K. ulici v Brně byla uzavřena platně a stejně tak byla platně
uzavřena i dohoda o smluvní pokutě, zatímco v případě dovolatele dospěly soudy
obou stupňů k opačnému závěru. Dovolatel tímto podporuje svůj názor, že
odvolací soud v jeho případě nesprávně aplikoval § 37 odst. 1 ObčZ a rozhodl
jinak než jiné senáty odvolacího soudu. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu
vady řízení, konkrétně neúplnost a nesprávnost zjištění skutkového stavu v
důsledku nesprávného postupu v důkazním procesu. Namítaná vada řízení spočívá v
tom, že odvolací soud při hodnocení určitosti sjednané ceny díla přihlédl pouze
k některým částem uzavřené smlouvy a pominul její článek V, ve kterém je
specifikován způsob placení. Stejně nesprávně postupoval dle názoru dovolatele
odvolací soud i při posuzování určitosti okamžiku, kdy se zhotovitel dostal do
prodlení se zhotovením díla, který určuje počátek běhu povinnosti platit
smluvní pokutu. Dovolatel je toho názoru, že termín předání díla byl sjednán
jednoznačně, určitě a srozumitelně, což nemůže změnit skutečnost, že v jiné
části díla je dokončení stavby termínováno na listopad 1994. Dovolatel napadá
závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti smluv o dílo jako takových odkazem
na rozdílná rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných věcech. Zatímco Krajský
soud v Brně uvedl v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 1. 2005 ve věci žalobců
Aleše a Ilony Hájkových vedené pod sp. zn. 20 Co 315/2004, že obdobná smlouva o
dílo je platná, v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že smlouvy o dílo jsou
neplatné.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně
neplatnosti smluvního ujednání o smluvní pokutě z důvodu jeho neurčitosti,
neztotožňuje se však se názorem odvolacího soudu, že neplatné jsou i uzavřené
smlouvy o dílo. To ale dle jeho názoru nemá vliv na nedůvodnost nároku žalobce
na úhradu smluvní pokuty z důvodu neurčitosti jejího ujednání. Žalovaný
upozorňuje, že rozsudek sp. zn. 17 Co 488/99 vydaný Krajským soudem v Brně dne
24. 6. 2002 ve věci A. a I. H. byl Nejvyšším soudem České republiky zrušen
rozsudkem č. j. 32 Odo 1172/2003-238 ze dne 9. 3. 2004 a vrácen zpět Krajskému
soudu v Brně k dalšímu řízení. V této věci (pod sp. zn. 20 Co 315/2004) byl
poté vydán Krajským soudem v Brně dovolatelem zmiňovaný rozsudek dne 25. 1.
2005 č. j. 20 Co 315/2004, v němž odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní
pokuta byla sjednána mezi smluvními stranami neurčitě z důvodu neurčitosti ceny
a neexistence počátku běhu prodlení tak, jak stanovil dovolací soud. Kromě toho
dospěl odvolací soud i k závěru, který v dovolání uvádí žalobce, že smlouva o
dílo je platná. Žalovaný tedy namítá, že otázka napadaná v dovolání není věcí
zásadního právního významu, jelikož je odvolacími soudy v současné sobě
rozhodována jednotně, neboť rozsudky Krajského soudu v Brně ve věcech sp. zn.
20 Co 315/2004, sp. zn. 15 Co 137/2004 a rozhodnutí napadené dovoláním řeší
otázku platnosti smluvní pokuty stejně, shodně s rozhodnutím Nejvyššího soudu
České republiky č. j. 32 Odo 1172/2003-238. Argumenty dovolatele, že soud v
jeho případě rozhodl jinak než tři jiné senáty odvolacího soudu, je dle názoru
žalovaného irelevantní, jelikož se jedná o starší rozhodnutí, která jsou
překonána nejen rozhodnutími soudu stejného stupně, ale i závěrem uvedeným ve
zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Žalovaný ale stejně jako
dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti
smluv o dílo, za neplatné považuje pouze ujednání o smluvní pokutě a zcela se
proto ztotožňuje se závěry uvedeným v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci
vedené pod sp. zn. 20 Co 315/2004. Žalovaný je toho názoru, že napadené
rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam, a proto ve svém vyjádření
dovolacímu soudu navrhl, aby dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Dovolání
směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, ale nejsou přitom
naplněny předpoklady § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
V daném případě proto přichází do úvahy pouze posuzování přípustnosti dovolání
dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné v
případě, že není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ale dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam. Spor o zaplacení smluvní pokuty z obdobné smlouvy o dílo, kterou
uzavřeli žalobce a žalovaný, byl mezi žalovanou a jinými žalobci veden i u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 132/95. V tomto sporu rozhodoval
rozsudkem ze dne 25. ledna 2005 sp. zn. 20 Co 315/2004 Krajský soud v
Brně. V tomto rozsudku na rozdíl od posuzované věci odvolací soud
naznal, že smlouva o dílo, na základě které byla v daném řízení smluvní pokuta
uplatňována, je jako celek platná. Neplatnou je pouze ta část smlouvy, která se
týká smluvní pokuty.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je dle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.
přípustné, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, protože řeší právní otázku absolutní neplatnosti smlouvy o dílo
z důvodu smluveného nemožného předmětu plnění, která je odvolacím soudem
rozhodována rozdílně.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje tři podstatné námitky proti
napadenému rozhodnutí. První směřuje proti závěru odvolacího soudu o
neurčitosti smluvního ujednání o ceně díla. Druhá proti závěru odvolacího soudu
o neurčitosti ujednání termínu, kdy musí být dílo objednateli předáno, tedy
odkdy je objednatel v prodlení a odkdy lze uplatňovat smluvní pokutu. A třetí
námitka směřuje proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti obou smluv o dílo.
V případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že celé smlouvy o dílo jsou
neplatné, je z důvodu akcesorické povahy zajišťovacích prostředků neplatné i
ujednání o smluvní pokutě, pročež je nadbytečné se zabývat i prvními dvěma
námitkami žalovaného.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil otázku neplatnosti
uzavřených smluv o dílo správně. Podstatnou náležitostí platného uzavření
smlouvy o dílo podle § 631 a násl. ObčZ je dohoda o předmětu smlouvy a o
poskytnutí ceny za dílo. Podle článku II posuzovaných smluv o dílo je předmětem
smlouvy „Příprava, výstavba a dodávka díla, to je bytu, garáže vč. spol.
prostorů domu do osobního vlastnictví objednatele a zajištění provozu a údržby
bytového domu s integrovanými funkcemi v B. – L. na K. ulici, jehož je byt,
garáž funkční součástí. Rozsah předmětu smlouvy je velikostně a graficky
vyjádřen v příloze k této smlouvě a tvoří její nedílnou součást.“ Odvolací soud
se zabýval výkladem uvedeného ujednání o předmětu smlouvy o dílo a posouzením
platnosti této smlouvy z pohledu § 37 odst. 2 ObčZ. Podle tohoto ustanovení je
právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, neplatný. Předmětem
občanskoprávních vztahů mohou být pouze věci ve smyslu § 118 odst. 1 ObčZ.
Předmětem obou zkoumaných smluv o dílo učinily smluvní strany zhotovení bytu a
garáže včetně společných prostor domu. Tyto objekty ovšem nejsou oddělitelnou
částí domu, jsou jeho částí. I když podle ustanovení § 118 odst. 2 ObčZ mohou
být předmětem občanskoprávních vztahů též byty nebo nebytové prostory, jsou
tyto byty a nebytové prostory zpravidla jen částí domu, takže netvoří
samostatný předmět občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 ObčZ (pokud
nejde o nájem bytu či nebytových prostor). Samostatným předmětem
občanskoprávních vztahů podle v době uzavření smluv o dílo platného zákona č.
52/1966 Sb., o vlastnictví k bytům, se byty a nebytového prostory stávají při
splnění podmínek tohoto zákona. Tento zákon v § 12 a 13 stanovoval pravidla pro
výstavbu domu občany s určením vlastníků jednotlivých bytů. Podle § 12 tohoto
zákona si vzájemná práva a povinnosti při výstavbě domu museli stavebníci
vymezit písemnou smlouvou, která podléhala vkladu do katastru nemovitostí a
jejíž obsah byl v § 13 zákona specifikován. Teprve poté, co byla tato smlouva
sepsána a vložena do katastru nemovitostí, mohli stavebníci získat stavební
povolení, což vyplývá z § 13 odst. 2 tohoto zákona. Bez uzavření této smlouvy,
v níž by byly vymezeny všechny zákonné požadavky na specifikaci budoucího bytu
(určení vlastníků jednotlivých bytů s vymezením polohy bytu, uvedením prostorů,
uvedením rozsahu obytné a ostatní plochy a vybavení bytu, vymezení a výpočet
společných částí domu, výpočet ideálních spoluvlastnických podílů vlastníků
bytů na společných částech atp.), byl byt stále pouze neoddělitelnou částí
bytového domu, který žalovaní vystavěli. Samostatně zhotovitelným dílem, resp.
možným předmětem smlouvy o dílo, by se byty, garáže a společné prostory mohly
stát pouze za předpokladu vkladu smlouvy o výstavbě uzavřené stavebníky dle §
12 zákona č. 52/1966 Sb. do katastru nemovitostí.
Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že předmět
uzavřených smluv o dílo, jak je uvedený výše, směřuje k nemožnému plnění, a
proto je třeba uzavřené smlouvy o dílo považovat dle § 37 odst. 2 ObčZ za
absolutně neplatné.
Za této situace se dovolací soud již nemusel zabývat dalšími námitkami
odvolatele.
Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2
věty před středníkem o. s. ř., jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu