32 Odo 976/2003

32 Odo 976/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v

právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) C., spol. s r.o.,

zastoupené, advokátem, 2) Ing. A. Š., zastoupené, advokátem, o zaplacení

4,196.071,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v

Praze pod sp. zn. 52 Cm 478/98, o dovolání první žalované proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2003, č.j. 9 Cmo 489/2002-95,

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně a první žalovaná nemají proti sobě právo na náhradu

nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně (původně … banka P. s. p. ú.) se podanou žalobou

(po přistoupení druhé žalované do řízení) domáhala po obou žalovaných zaplacení

částky 4,196.071,64 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o narovnání ze dne

5. dubna 1995 uzavřené s první žalovanou, jejímž předmětem bylo podřazení

právního vztahu pod režim obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a

dále narovnání závazkového vztahu mezi původní žalobkyní a první žalovanou,

založené úvěrem na trvale se obracející zásoby, který byl poskytnut právnímu

předchůdci první žalované státnímu podniku R. d. P.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2002, č.j. 52 Cm 478/98-66,

uložil první žalované zaplatit žalobkyni 4,196.071,64 Kč s 18,5 % úrokem z

prodlení z částky 3,754.571,32 od 1. prosince 1998 do zaplacení a náklady

řízení (body I. a II. výroku) a žalobu o zaplacení téže částky s příslušenstvím

zamítl vůči druhé žalované (bod III. výroku). Dále uložil žalobkyni uhradit

druhé žalované náklady řízení (bod IV.výroku).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o podřízení závazkových vztahů

vzniklých před 1. lednem 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu

režimu obchodního zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů uzavřená dne 5.

dubna 1995 mezi … bankou P. s.p.ú. a první žalovanou (dále též jen „smlouva z

5. dubna 1995“), je platnou smlouvou uzavřenou v souladu s § 585 obč. zák., na

základě které zanikl původní závazek a vznikl závazek nový. Uvedl, že i v

případě přihlédnutí k námitkám první žalované by vycházel z ustanovení § 586

odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), podle něhož narovnání

sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde

najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla.

Dobrou víru první žalované dovodil ze zjištění, že na základě uvedené smlouvy

poskytovala částečná plnění a že po jejím uzavření uznala svůj závazek vůči

žalobkyni. První žalovaná je tak ve věci pasivně legitimována a je

povinna dlužnou částku žalobkyni uhradit. Vycházeje z toho, že

dlužníkem žalobkyně je na základě uzavřené smlouvy o narovnání první žalovaná,

dospěl k závěru, že druhá žalovaná ve sporu pasivně legitimována není, a proto

žalobu proti ní zamítl. Pro úplnost pak dodal, že v době podání návrhu na

přistoupení druhé žalované do řízení byl případný nárok vůči ní

promlčen.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2003, č.j. 9 Cmo 489/2002-95,

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku (výrok I.) a

rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení

žádnému z účastníků (výrok II.). V bodech III. a IV. výroku, ve kterých bylo

rozhodnuto ve vztahu žalobkyně k druhé žalované, zůstal rozsudek soudu prvního

stupně nedotčen, neboť nebyl odvoláním první žalované dotčen.

Vycházeje z předmětu řízení, kdy se žalobkyně domáhala výlučně zaplacení

nároků ze smlouvy z 5. dubna 1995, se odvolací soud zabýval pouze

platností této smlouvy včetně z ní plynoucích nároků a nikoli případnými nároky

z hospodářskoprávních vztahů, které měly předcházet vztahu touto smlouvou

založenému.

Odvolací soud přisvědčil první žalované, že ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák.

je kogentním ustanovením, od něhož není možné se odchýlit. Jestliže § 263 obch.

zák. stanoví možnost odchylky od ustanovení třetí části tohoto zákona, je nutné

z toho dovodit, že ustanovení ostatních částí zákona jsou

kogentní; proto není možné odchýlit se od § 763 obsaženého ve čtvrté části

zákona. Z toho důvodu dle prvního odstavce tohoto ustanovení se práva vzniklá

z hospodářských smluv řídí dosavadními právními předpisy, v daném případě

hospodářským zákoníkem.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že strany projevily

zcela srozumitelně a určitě svou vůli nahradit dosavadní hospodářské závazky

žalované závazky obchodními.V důsledku projevené vůle se účastníci v souladu s

§ 125 odst. 1 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) dohodli na

zrušení původních hospodářských závazků a na vzniku zcela nového závazku

žalované, čemuž žádné ustanovení občanského ani obchodního zákoníku nebrání,

přičemž se v souladu s § 262 odst. 1 obch. zák. též dohodli, že se

jejich právní vztah řídí obchodním zákoníkem. Dle názoru odvolacího soudu v

dané věci nelze přímo aplikovat ustanovení § 585 a násl. obč. zák., neboť

práva, která byla mezi nimi sporná nebo pochybná, se právní úpravou občanského

ani obchodního zákoníku neřídila. I za této situace však nic

účastníkům nebránilo dohodnout se na zrušení původních hospodářskoprávních

závazků a vzniku nového závazku, na který již režim občanského či

obchodního zákoníku dopadá. V návaznosti na tento právní závěr odvolací soud

dovodil, že ustanovení § 585 a násl. obč. zák. lze v dané věci aplikovat

analogicky. Dále konstatoval, že mu nepřísluší hodnotit existenci původního

hospodářskoprávního závazku, neboť i za situace, že by žalobkyně

v době uzavření smlouvy nárok z tohoto vztahu neměla, nezpůsobilo by to s

ohledem na ustanovení § 586 odst. 2 obč. zák. per analogiam neplatnost uzavřené

dohody.

Odvolací soud se neztotožnil s názorem první žalované o tom, že smlouvu o

narovnání mohou uzavřít pouze ty osoby, které byly účastníky narovnávaného

právního vztahu, tedy účastníky vztahu plynoucího z původní smlouvy o úvěru. S

odvoláním na ustanovení § 586 odst. 2 obč. zák. je nutné podle odvolacího soudu

dojít k závěru, že pojem „účastníci“ použitý v § 585 odst. 1 obč. zák. se váže

k účastníkům dohody o narovnání, nikoli k předchozí smlouvě. Smluvní strany

dohody o narovnání tak mohou mezi sebou upravit i sporná nebo pochybná práva,

která nevznikla ze závazkového vztahu založeného smlouvou. Dále konstatoval, že

ze skutečností předcházejících uzavření smlouvy o narovnání vyplývá, že oba

její účastníci byli v dobré víře ohledně existence původního závazku na straně

první žalované a tomu odpovídajícího práva žalobkyně.

Odvolací soud též nepřisvědčil názoru odvolatelky, že jí učiněná uznání závazku

nezakládají vyvratitelnou právní domněnku existence závazku, neboť domněnka se

týká pouze existence závazku, nikoli osoby zavázaného. Uvedl, že ve smyslu §

494 obč. zák. je obsah závazku dán nejen povinností něco dát, konat, něčeho se

zdržet nebo něco trpět, ale i osobou dlužníka s konkrétní povinností a

osobou věřitele, který je oprávněn splnění závazku od dlužníka požadovat.

Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva z 5. dubna 1995 je platná a první

žalované z ní vznikl peněžitý závazek, který se řídí právní úpravou obchodního

zákoníku. Žaloba je v odvoláním dotčené části důvodná, a proto rozsudek soudu

prvního stupně v této části potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla první žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost

spatřuje v zásadním právním významu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.

ř.“) pro právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena a kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (okruh

účastníků dohody podle § 125 odst. 1 věta před středníkem hosp. zák.), jakož i

pro další právní otázky (okruh účastníků dohody podle § 585 odst. 1 a 3 obč.

zák. a osoba uznávající závazek podle § 323 odst. 1 věty první obch. zák.),

které odvolací soud řešil rovněž v rozporu s hmotným právem a rozhodl o nich

odchylně od dosavadní judikatury dovolacího soudu. Jako důvod dovolání

dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle § 241a

odst. 2 písm. b) o. s. ř.

K první dovoláním vytčené otázce - okruh účastníků dohody podle § 125 odst. 1

věty před středníkem hosp. zák. - dovolatelka namítá, že jakoukoliv metodou

výkladu tohoto ustanovení je třeba dospět k závěru, že na změně nebo zrušení

závazku se mohou dohodnout jen účastníci právního vztahu, z něhož závazek

vznikl.

Právního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud i pře řešení

právní otázky okruhu účastníků dohody podle § 585 odst. 1 a 3 obč. zák., která

již byla vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 811/2000 a kterou

odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Citujíc určitou pasáž tohoto

rozhodnutí na podporu svého názoru mu vytýká, že věc nepřípustně posoudil podle

dvou právních norem – jednak podle § 125 odst. 1 věty před středníkem hosp.

zák. a jednak podle § 585 odst. 1 a 3 obč. zák. per analogiam.

Právní otázku, která osoba může uznat závazek podle § 323 odst. 1 obch. zák.,

dovolací soud již dle mínění dovolatelky vyřešil v rozsudku sp. zn. 29 Cdo

633/2000 v souvislosti s posuzováním přesunu důkazního břemene u vyvratitelné

právní domněnky podle § 133 o. s. ř., přičemž v souzené věci ji odvolací soud

řešil v rozporu s tímto rozhodnutím a tím i s hmotným právem. Dovolatelka na

podporu jí vytýkaného pochybení odvolacího soudu argumentuje citací konkrétní

části uvedeného rozhodnutí a tvrdí, že uznat závazek může jen zavázaný z

původního právního vztahu, který trvá v době takového uznání. Nepřichází v

úvahu, aby závazek uznal někdo jiný, neboť by šlo o převzetí

povinnosti ze závazku, převzetí dluhu.

Soud prvního stupně provedl důkaz o tom, na koho ze státního podniku R. d. P.

přešel majetek i závazek na trvale se obracející zásoby, avšak věcí se podle §

323 odst. 1 věty první obch. zák. a § 133 o. s. ř. vůbec nezabýval. Za této

situace žalovaná uplatnila námitku vztahující k posouzení věci podle těchto

ustanovení v odvolacím řízení; odvolací soud se však dopustil nepřesné

reprodukce této její námitky a vypořádal se s ní nepřípadným odkazem na § 494

obč. zák.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc

mu vrátil k dalšímu řízení.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou

stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s

body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,

a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Protože dovolání bylo

podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první

rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání pouze

podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy za předpokladu, že dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s

hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci

určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž

výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní

právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm

řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí

konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti

soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky,

které je v rozporu s hmotným právem.Z toho, že přípustnost dovolání je ve

smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu

rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro

posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného

práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových

zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž

lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.

s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.

ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného

právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován

správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,

jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li

rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Při posouzení, zda a ve kterých řešených otázkách má napadené rozhodnutí

zásadní právní význam, byl dovolací soud veden následujícími úvahami:

K závěru o tom, že smlouva z 5. dubna 1995 o podřízení hospodářských

závazkových vztahů ze smluv o úvěru režimu obchodního zákoníku a o narovnání je

platná a že z ní vznikl první žalované peněžitý závazek, dospěl odvolací

soud za použití ustanovení § 125 odst. 1 hosp. zák., § 262 odst. 1, § 763

odst. 1 obch. zák. a při analogické aplikaci § 585 a § 586 obč. zák. Dovodil,

že ve smlouvě z 5. dubna 1995 se účastníci dohodli na zrušení původních

hospodářských závazků a jejich nahrazení novými závazky obchodními, přičemž

námitku první žalované o tom, že nebyla účastnicí původního (narovnávaného)

právního vztahu, považoval za bezpředmětnou s ohledem na ustanovení § 586 odst.

2 obč. zák., podle něhož narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti

ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v

době sjednání narovnání neměla. Námitku první žalované, že uznání závazku,

který neexistuje, je třeba považovat za neplatné, neboť vyvratitelná právní

domněnka o trvání závazku v době jeho uznání se týká pouze existence závazku,

nikoli osoby dlužníka, odvolací soud odmítl s poukazem na ustanovení §

494 obč. zák., z něhož dovodil, že obsah závazku je dán nejen

povinností plnit a oprávněním plnění požadovat, ale též osobami dlužníka a

věřitele.

Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví dovolatelka

především na námitce, že nebyla účastníkem původního právního vztahu,

vycházejíc při tom z přesvědčení, že dohody o zrušení či změně závazku

podle § 125 hosp. zák., jakož i o narovnání podle § 585 a násl.

obč. zák. mohou být platně uzavřeny pouze mezi účastníky existujícího právního

vztahu. Obdobné argumenty snášela i na podporu svého tvrzení, že

závazek může platně uznat pouze osoba, jejíž závazek v době uznání existoval.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. února 2002, sp. zn. 29 Odo 415/2001, v

obdobné věci vysvětlil, že ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. nebrání stranám,

aby své dosavadní hospodářskoprávní závazky nahradily závazky obchodními

dohodou o narovnání za současného podřízení jejich závazkového vztahu režimu

obchodního zákoníku. Samotnou dohodu stran podle § 262 odst. 1 obch. zák. o

tom, že jejich závazkový vztah se nadále řídí obchodním zákoníkem, nelze

považovat za dohodu o změně či zrušení závazku ve smyslu § 125 odst. 1 hosp.

zák., neboť takovou dohodou nedochází ani ke změně v obsahu závazku nebo v

osobách účastníků, ani k zániku závazkového vztahu, nýbrž pouze k jeho

podřízení jiné hmotněprávní normě. Zrušení (zánik) dosavadního závazku pak

nastává až dohodou o narovnání podle ustanovení § 585 a násl. obč.

zák., jehož přímé aplikaci za použití ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. nebrání

skutečnost, že narovnávaný právní vztah byl vztahem hospodářskoprávním.

Z tohoto pohledu dospěl Nejvyšší soud ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

k závěru (a potud má dovolání za přípustné), že napadené rozhodnutí má zásadní

právní význam v řešení otázky, zda podmínkou platnosti dohody podle § 262 odst.

1 obch. zák. o podřízení závazkového vztahu režimu obchodního

zákoníku, jakož i dohody o narovnání podle § 585 a násl. obč. zák., je

existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky těchto

dohod. Tato otázka nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena,

přičemž (na rozdíl od dalších otázek, které dovolatelka považovala za zásadně

právně významné) její řešení mělo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující

význam.

I když se zdá být na první pohled logické, že účastníci mohou platně činit

právní úkony, směřující ke změně nebo zániku jejich práv či povinností nebo se

jinak dotýkajících jejich právního vztahu, pouze za předpokladu, že mezi nimi

takový vztah právně existuje, přesto nelze toto tvrzení vztáhnout bez dalšího

na jakýkoli právní úkon, aniž by bylo současně přihlédnuto k tomu, zda tu je či

není zákonem stanovený důvod neplatnosti takového úkonu. V rámci řešení právní

otázky jde tedy o posouzení, zda právní úkon je neplatný pro rozpor

se zákonem (§ 39 obč. zák.) proto, protože mezi účastníky neexistuje závazkový

vztah, k němuž se jejich právní úkon váže.

Tak tomu bude v těch případech, kde zákon stanoví existenci závazkového

právního vztahu (tedy existenci pohledávky či odpovídajícího dluhu – srov. §

488 obč. zák.) jako nezbytnou náležitost právního úkonu. Například dojde-li k

započtení pohledávky neexistující a tudíž k započtení nezpůsobilé (§ 580 obč.

zák., § 358 obch. zák.), bude právní úkon započtení neplatný pro rozpor se

zákonem.

V jiných případech ovšem zákon nečiní existenci pohledávky podmínkou

(předpokladem) právního úkonu, který se k ní vztahuje, naopak se situací, kdy

se ukáže, že pohledávka neexistovala, počítá a její důsledky řeší

jinak než neplatností právního úkonu. Například vyjde-li najevo, že pohledávka

postoupená za úplatu neexistuje, nemá tato skutečnost za následek neplatnost

dohody o postoupení pohledávky, nýbrž nastupuje odpovědnost postupitele vůči

postupníkovi za to, že se postupník nestal věřitelem [§ 527 odst. 1 písm. a)

obč. zák.].

Obdobně ani neexistence uznaného dluhu (závazku) nečiní právní úkon uznání

dluhu (závazku) neplatným, neboť v důsledku konstrukce vyvratitelné právní

domněnky (§ 588 obč. zák., § 323 obch. zák.) spočívá důkazní břemeno ohledně

neexistence dluhu na dlužníku (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30.

dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura,

sešit č. 7/2002, pod číslem 127).

V opačném případě, totiž platilo-li by, že nelze platně uznat nedluh, by účinky

uznání dluhu vůbec nenastaly (včetně uplatnění vyvratitelné právní domněnky),

což by znamenalo, že důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu by nikdy

nenesl dlužník, naopak věřitel by musel vždy, dovolávaje se uznání dluhu,

prokazovat existenci uznaného dluhu jako podmínku platnosti uznání dluhu a tedy

i jako předpoklad k uplatnění jeho účinků. Takový závěr však nekoresponduje s

převažující judikaturou soudů, jež je vyjádřena odkazovaným judikátem.

Mezi ty právní úkony, jejichž platnost zákon neváže na podmínku existence práva

(pohledávky, dluhu), jehož se úkon týká, naopak s možnou neexistencí takového

práva počítá, lze zařadit i dohodu o narovnání (§ 585 a násl. obč. zák.). Z

hlediska řešené otázky je třeba podtrhnout, že účelem narovnání není zjištění,

jak se věci ve skutečnosti mají, nýbrž předejít dalším pochybnostem a sporům

tím, že dosavadní závazek, v němž se sporné či pochybné právo vyskytlo, se

zruší a nahradí závazkem novým. Sporností či pochybností práv je třeba rozumět

rozdílný názor účastníků na otázky existence, platnosti závazku, jeho

kauzy či obsahu. Není také vyloučeno, že účastníci po vyjasnění

sporných stanovisek v dohodě potvrdí svá dosavadní práva a povinnosti.

Podle § 586 odst. 2 obč. zák. narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá

platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran

dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla. Toto ustanovení se týká

případů, kdy strany při narovnání vycházely z domnělého práva jedné strany,

přičemž není rozhodné, zda skutečnost, z níž neexistence pohledávky vyplývá,

zde byla již v době uzavření dohody. Za předpokladu dobré víry, který

dovolatelka svými námitkami nezpochybňovala, tak zákon staví do popředí zásadu

právní jistoty, neboť chrání narovnání před sankcí neplatnosti též v případě,

kdy narovnávané právo v době uzavření dohody o narovnání neexistovalo.

Konečně lze uvést též právní úkony, u nichž zákon důsledky neexistence právního

vztahu (pohledávky, dluhu), z něhož vycházejí, výslovně neřeší, ovšem ani jeho

existenci nečiní podmínkou (náležitostí) takových právních úkonů. Tuto

charakteristiku lze vztáhnout i na dohodu stran o podřízení jejich

závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku podle § 262 obch. zák. Od výše

zmíněných právních úkonů se však tato dohoda liší tím, že sama o sobě

nepůsobí změnu nebo zánik dosavadního závazkového vztahu (tedy ani změnu jeho

obsahu či okruhu účastníků), pouze jej podrobuje jiné hmotněprávní úpravě.

Důvodem takového projevu vůle účastníků bývá též možnost využít ty instituty,

jejichž aplikaci dosavadní právní úprava neumožňovala.

Tak tomu bylo i v této věci, když prostřednictvím dohody o narovnání za

současného podřízení svého závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku

účastníci určitě a srozumitelně projevili svou vůli nahradit

dosavadní hospodářské závazky obchodními, jak správně dovodil odvolací soud.

Umožňuje-li dohoda uzavíraná podle § 262 odst. 1 obch. zák. účastníkům učinit

podle právní úpravy, jíž svůj vztah podřídili, právní úkon (zde

dohodu o narovnání), jehož platnost není dotčena tím, že vyjde

najevo, že tu právo (pohledávka, dluh), jehož se právní úkon týká,

neexistovalo, pak je v souladu s účelem dohody o podřízení závazkového vztahu

obchodnímu zákoníku závěr, že rovněž na její platnosti nemůže nic změnit

dodatečná námitka neexistence závazkového vztahu, když ani dovolenost dohody

podle § 262 odst. 1 obch. zák. zákon neváže na existenci podřizovaného

závazkového vztahu.

S rozhodnutími Nejvyššího soudu, z jejichž odůvodnění dovolatelka cituje na

podporu své argumentace, není a ani nemůže být toto právní posouzení v rozporu

prostě proto, protože se shora řešenými otázkami nezabývají. Pasáž

citovaná dovolatelkou z rozsudku sp. zn. 33 Cdo 811/2000 obsahuje pouze

úvodní obecnou charakteristiku dohody o narovnání jako způsobu zániku

nesplněného závazku, přičemž toto rozhodnutí řeší otázku jinou (zda-li i na

právo, které je předmětem sporu, se vztahují ve smyslu § 587 obč. zák. účinky

dohody o narovnání). Ani část citovaná dovolatelkou z rozsudku

Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 633/2000 nemůže být oporou

jejich námitek, ba právě naopak. Uvádí-li se zde, že „uznáním

dluhu se zakládá vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v

době, kdy k uznání došlo“, pak (jak již bylo podrobněji zdůvodněno

výše) nemůže být podmínkou platného uznání dluhu jeho existence, když ji

zakládá jako vyvratitelnou právní domněnku právě právní úkon uznání dluhu.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.

s. ř., jehož prostřednictvím dovolatelka namítala, že napadené rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není naplněn. Odvolací soud

nepochybil, pokud považoval z hlediska platnosti předmětné smlouvy z 5. dubna

1995 námitky dovolatelky o tom, že nebyla účastnicí závazkového vztahu, za

právně nerozhodné a pokud dospěl k závěru o platnosti smlouvy a o

tom, že z ní žalované vznikl peněžitý závazek. A protože nebylo zjištěno, ani

dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadami

uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3

o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci a ke kterým je dovolací soud povinen přihlížet u

přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s.

ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.

ř.), dovolání první žalované zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem

o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu žalobkyně a první žalované bylo

rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §

142 odst. 1 o. s. ř., když první žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího

řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v souvislosti s tímto

řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. listopadu 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu