33 Cdo 1/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a
soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. S. s
místem podnikání Varnsdorf, Otavská 3282, identifikační číslo: 413 41 571,
zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo
nám. 28, proti žalovaným 1) T. A., a 2) V. A., o zaplacení 203.149,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C
182/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 7. října 2010, č. j. 17 Co 394/2009-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 2010, č. j.
17 Co 394/2009-114, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. května
2009, č. j. 7 C 182/2008-95, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se vrací
v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k zániku
pohledávky žalobce (zhotovitele) z titulu doplatku ceny díla ve výši 203.149,-
Kč došlo zápočtem pohledávky původní žalované V. A. (objednavatelky) ve výši
203.149,- Kč z titulu smluvní pokuty, kterou jí byl žalobce povinen zaplatit
podle čl. 12. smlouvy o dílo, uzavřené dne 12. 12. 2005, za prodlení s
provedením díla. Neuznal námitku žalobce, že pohledávka původní žalované z
titulu smluvní pokuty nebyla splatná a tudíž nebyla způsobilá k započtení. S
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo
1143/2004, zdůraznil, že z § 580 věty druhé, § 581 odst. 2 věty druhé zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“), ani z § 359 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), nevyplývá nepřípustnost
jednostranného započtení splatné pohledávky proti pohledávce, která ještě není
splatná, přičemž v takovém případě dojde k zániku pohledávek v okamžiku, kdy
projev vůle směřující k započtení se stane účinným. Jelikož z výsledků
dokazování plyne, že původní žalovaná kompenzační námitku učinila opakovaně,
kromě dopisu ze dne 17. 9. 2007, také prostřednictvím své zástupkyně dopisem ze
dne 17. 1. 2008, pohledávka žalobce ve výši 203.149,- Kč zanikla v důsledku
právního úkonu původní žalované směřujícího k započtení vzájemně se kryjících
pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; zásadní právní význam
rozsudku spatřuje v řešení otázky zániku žalované pohledávky započtením
pohledávky původní žalované. Upozorňuje na rozsudky ze dne 27. 9. 2009, sp. zn.
29 Odo 1210/2006, a ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3028/2008, v nichž
Nejvyšší soud dovodil, že zápočet pohledávky je přípustný až poté, co se stane
splatnou. Původní žalovaná jej proto měla nejprve vyzvat k zaplacení smluvní
pokuty a až následující den poté, co se její pohledávka stala splatnou, ji
mohla započíst proti jeho pohledávce. Místo toho mu však původní žalovaná v
dopise ze dne 17. 9. 2007 pouze oznámila započtení své pohledávky, aniž jej
vyzvala k jejímu zaplacení. K započtení tudíž uplatnila nesplatnou pohledávku.
Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a eventuelně i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o.
s. ř.“ (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Po podání dovolání původní žalovaná (objednavatelka) V. A. dne 26. 3.
2011 zemřela. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 16. listopadu 2011,
č. j. 7 C 182/2008-142, rozhodl, že v řízení bude dále na straně žalované
pokračováno s T. A., a V. A., kteří po zemřelé dědili rovným dílem (viz
usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 6. 2011, č. j. 35 D
390/2011-28, které nabylo právní moci dne 7. 6. 2011).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění
podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.); Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) je shledal přípustným podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud otázku započtení pohledávky původní
žalované posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní závěry, že účastníci smlouvy o dílo se ve smyslu § 262 odst. 1,
2 obch. zák. písemně dohodli, že jejich závazkový vztah se bude řídit úpravou
obchodního zákoníku, že původní žalovaná dlužila žalobci na doplatku ceny díla
částku 203.149,- Kč a že původní žalované vzniklo právo na smluvní pokutu ve
výši 203.149,- Kč za prodlení žalobce s provedením díla, nebyly v dovolání
zpochybněny.
Při posouzení otázky započtení pohledávek v rámci daného závazkového
vztahu je třeba vycházet z právní úpravy obsažené v § 580 a § 581 obč. zák., a
dále v § 358 až § 364 obch. zák.
Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky,
jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle § 581 obč. zák. započtení není přípustné proti pohledávce na
náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by šlo o vzájemnou pohledávku na
náhradu škody téhož druhu. Započtení není přípustné ani proti pohledávkám,
které nelze postihnout výkonem rozhodnutí (odst. 1). Započíst nelze pohledávky
promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z
vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není
splatná (odst. 2). Dohodou účastníků lze započtením vyrovnat i pohledávky
uvedené v odstavcích 1 a 2 (odst. 3).
Podle § 359 obch. zák. nelze proti pohledávce splatné započíst
pohledávku nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není
schopen plnit své peněžité závazky.
Podle § 360 obch. zák. započíst lze i pohledávku, jež není splatná jen
proto, že věřitel na žádost dlužníka odložil dobu splatnosti jeho závazku, aniž
se změnil jeho obsah.
K započtení coby jednoho ze způsobů zániku vzájemně se kryjících
pohledávek dlužníka a věřitele (kromě splnění dalších základních předpokladů)
je třeba, aby jeden z účastníků učinil projev k započtení adresovaný druhému z
nich. K zániku započítávaných pohledávek dochází k okamžiku, kdy se setkaly.
Rozhodující je proto jejich splatnost, a nikoli, kdy která vznikla, případně
kdy byl kompenzační projev učiněn. Právní teorie i soudní praxe je zajedno v
tom, že při zápočtu dospělých pohledávek je okamžikem jejich setkání okamžik
splatnosti pohledávky později splatné; v tomto okamžiku (při splnění dalších
zákonných předpokladů) dojde k zániku pohledávek následkem započtení, a to v
rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1.
2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 90/2006, připustil možnost jednostranně započíst splatnou
pohledávku proti pohledávce, která ještě není splatná; zánik pohledávek v
takovém případě nastane okamžikem, kdy projev vůle směřující k započtení dojde
věřiteli pohledávky, která ještě není splatná. Zánik pohledávek zápočtem
nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je
přípustný pouze za podmínek uvedených v § 359 a § 360 obch. zák.; jinak je ze
zákona vyloučen (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7.
2004, sp. zn. 29 Odo 171/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 33/2006, a rozsudek ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo
4093/2007).
V daném případě odvolací soud při posouzení právní otázky zániku
žalované pohledávky započtením vzájemné pohledávky původní žalované z titulu
smluvní pokuty vyšel ze zjištění, že účastníci smlouvy o dílo si dohodli
splatnost dílčích faktur za provedení ucelených částí díla do 14 dnů. Z dílčí
faktury č. 207074, která byla dne 11. 4. 2007 vystavena na částku 598.444,- Kč,
původní žalovaná dluží žalobci 203.149,- Kč (žalovanou pohledávku). Splatnost
smluvní pokuty, kterou si pro případ prodlení zhotovitele s provedením díla
účastníci sjednali v článku 12 smlouvy, nebyla dohodnuta. Původní žalovaná v
dopise ze dne 17. 9. 2007 učinila projev započtení své pohledávky z titulu
smluvní pokuty ve výši 203.149,- Kč na pohledávku žalobce z titulu ceny
provedených prací vyúčtovaných částkou 598.444,- Kč. Opakovaně kompenzační
projev učinila dopisem ze dne 17. 1. 2008. Jestliže odvolací soud uzavřel, že
původní žalovaná uplatnila k započtení způsobilou pohledávku a že v důsledku
jejího jednostranného právního úkonu došlo k zániku vzájemně se kryjících
pohledávek v rozsahu 203.149,- Kč, aniž se zabýval tím, kdy se pohledávka
původní žalované stala splatnou, je jeho právní posouzení otázky zániku
vzájemných pohledávek následkem započtení neúplné a tudíž nesprávné (o případ
zákonem dovoleného započtení nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou za
podmínek § 359 a § 360 obch. zák. tu zjevně nejde). Ve smyslu § 340 odst. 2
obch. zák. platí, že dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu
po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán, není-li sjednáno jinak. Ujednání o
splatnosti pohledávky, od zákona odlišné, soudy v daném případě nezjistily
(alespoň takové zjištění není součástí skutkového stavu věci, z něhož odvolací
soud vycházel). Je tedy třeba přisvědčit žalobci, že teprve poté, co by
uplynula lhůta k zaplacení pohledávky původní žalované, tj. bez zbytečného
odkladu potom, kdy by byl vyzván k zaplacení, mohla původní žalovaná vůči němu
učinit jednostranný právní úkon směřující k započtení své pohledávky na
žalovanou pohledávku s příslušnými právními účinky. Přitom nelze ztrácet ze
zřetele, že podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna, jestliže
věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní
učiní projev započtení této pohledávky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, a odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2006).
Lze uzavřít, že žalobci se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost rozsudku odvolacího
soudu. Dovolací soud jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s.
ř.). Protože důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí zrušeno, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (vyjma
vyhovujícího výroku ve věci samé, který zůstal odvoláním nedotčen a nabyl
samostatně právní moci) a věc vrátil v dotčeném rozsahu soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2013
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu