USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Rezidence Hostkovice s.r.o., se sídlem Tršice, Hostkovice 4, identifikační číslo osoby 01822659, proti žalované obci T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostravská 501/16, o zaplacení 446 361 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 35/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 12. 2020, č. j. 69 Co 186/2020-145, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 10 C 35/2019-115, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 446 361 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 446 361 Kč od 9. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 160 743 Kč (výrok II.), a dále jí uložil povinnost zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Olomouci náhradu nákladů řízení státu ve výši 1 498 Kč (výrok III.). Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 69 Co 186/2020-145, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, změnil jej ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 160 477 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v dubnu 2018 se tehdejší starostka žalované L. S. po domluvě zastupitelů obrátila na jednatele žalobkyně s žádostí o provedení cenové nabídky na vyčištění dešťové kanalizace v žalované obci. Žalobkyně na základě místní prohlídky předložila žalované cenovou nabídku ze dne 26. 4. 2018 na vyčištění dešťové kanalizace v žalované obci v délce 5411 metrů za cenu 80 Kč za metr a čištění 140 ks šachet za cenu 300 Kč za kus, přičemž v nabídce uvedená délka kanalizace je vzhledem k absenci dokumentace o průběhu kanalizace pouze orientační.
Žalovaná objednávkou ze dne 16. 5. 2018 (podepsanou tehdejší starostkou) u žalobkyně objednala vyčištění dešťové kanalizace v T., poté došlo mezi účastnicemi ke sjednání bližších okolností provedení prací, přičemž bylo též rozhodnuto, že se čištění neprovede v ulici XY. Po ukončení prací starostka žalované s jednatelem žalobkyně prošla místa provedených prací a podepsala pracovníkem žalobkyně vypracované zákresy vyčištěných kanalizačních tras obsahující údaje o skutečném rozsahu provedeného čištění, čímž došlo k převzetí díla, aniž by změřenou délku čištěné kanalizace či počet kanálů rozporovala.
Žalobkyně následně vystavila fakturu na cenu provedeného díla, kterou žalovaná neuhradila.
Po právní stránce odvolací soud dovodil, že mezi účastnicemi došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, když jako nabídku na uzavření smlouvy vyhodnotil objednávku žalované ze dne 16. 5. 2018. Žalobkyně dílo v dohodnutém rozsahu provedla, neboť ho dokončila a předala žalované, která dílo převzala bez výhrad, čímž byly naplněny předpoklady pro zaplacení ceny díla (§ 2604 a § 2610 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen jako „o. z.“). Odvolací soud uzavřel, že provedenými důkazy byla vyvrácena obrana žalované, že dílo nebylo objednáno, provedeno ve tvrzeném rozsahu a předáno. Přitakal soudu prvního stupně, který neprovedl důkazy žalovanou navržené po koncentraci řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na přípustnost dovolání žalovaná usuzuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce (dovolacím soudem dosud neřešené) „konkurence výpovědi účastníků ve formě ex-starostky a současného starosty bez možnosti podání účastnické výpovědi současným starostou a připuštění pouze účastnické výpovědi ex-starostky“.
Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že připustil-li výpověď bývalé starostky žalované, která významně přispěla k úspěchu žalobkyně, a odmítl provedení výpovědi současného starosty žalované, porušil ústavně garantované právo žalované být slyšen u soudu. Cituje řadu rozhodnutí, jež se týkají výslechu osob – členů statutárních orgánů a požadavků na odůvodnění rozhodnutí, jež dle jejího přesvědčení odvolací soud nerespektoval. Dovolatelka dále přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva - přípustnosti dokazování po nastalé koncentraci odchýlil od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 6008/2016. Odvolací soud uvedenou procesní otázku nesprávně právně posoudil, jestliže aproboval postup soudu prvního stupně, který nedovolil žalované po skončení prvního jednání reagovat na nastalou změnu rozhodných skutečností, jimiž byl nově údaj o množství odebrané vody žalobkyní od žalované a nově žalobkyní předložené „zákresy“, které podle výpovědi bývalé starostky byly vlastně předávacím protokolem k dílu, jež žalovaná dříve k dispozici neměla, neboť se o jejich existenci dozvěděla až při prvním jednání.
Proto navrhovala provedení důkazů, jež by vyvrátily pravdivost výpovědi bývalé starostky, že dílo bylo provedeno řádně. Poukazuje na skutečnost, že před podáním žaloby ani v době podání nebylo žalované řádně doloženo, že dílo bylo provedeno, což byl důvod neuhrazení ceny. Proto - k prokázání nevěrohodnosti výpovědi bývalé starostky žalovaná navrhovala důkaz výslechem starosty a místostarosty obce a důkaz zápisem z jednání zastupitelstva žalované ze dne 22. 4.
2019, jimiž mohlo být prokázáno, že současný starosta upozorňoval na absenci předávacího protokolu, o jehož existenci (či existenci „zákresů“) v té době žádná zmínka nebyla, takže žalovaná je neměla k dispozici. Obdobně je tomu v případě navrhovaného znaleckého posudku, který měl prokázat, že užití vody odebrané od obce na vyčištění celé kanalizace v obci nepostačovalo. Šlo o důkazy namířené proti správnosti zjištění, že dílo bylo žalobkyní provedeno a předáno. Odvolací soud dále pochybil, jestliže označil nadbytečným důkaz znaleckým posudkem ke zkoumání stáří zákresů provedeného čištění kanalizace žalobkyní.
Důvod dovolání žalovaná spatřuje rovněž v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí – vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tvrzenými námitkami na podporu jejího přesvědčení, že jí navržené důkazní prostředky jsou způsobilé k výjimce z koncentrace řízení. Dovolání není přípustné. Námitkou, týkající se neprovedení účastnického výslechu současného starosty žalované, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Na tom nemohou nic změnit ani odkazy dovolatelky na rozhodnutí dovolacího soudu, ze kterých plyne, že soud vyslýchá starostu obce ne jako svědka, ale jako účastníka řízení? odvolací soud tento princip respektoval. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde o tzv. „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (srov. například též nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či nález ze dne 23.
6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014). Jestliže soudy neshledají, že určitý důkaz může být relevantní pro některou z podstatných otázek, a tento závěr řádně zdůvodní v kontextu s ostatními předloženými a provedenými důkazy, pak není na místě uvažovat o opomenutí důkazů. V nyní souzené věci odvolací soud (viz odstavec 12 odůvodnění jeho rozhodnutí) přisvědčil důvodům neprovedení výslechu současného starosty žalované soudem prvního stupně (viz odstavec 19 odůvodnění jeho rozhodnutí), který podrobně rozebral a uvedl, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, jež byla pro posouzení věci dostačující.
Nelze přisvědčit argumentaci dovolatelky podpořené poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn.
25 Cdo 6008/2016, že i po koncentraci řízení měly být připuštěny jí dosud neoznačené důkazy, které navrhla v reakci na skutečnosti nově vyplynuvší z účastnické výpovědi ex-starostky, zákresů kanalizace a z faktury o odběru vody. Žalovaná zjevně přehlíží, že odvolací soud neprovedení jí navrhovaných důkazů neodůvodnil pouze tím, že jde o důkazy navržené k vyvrácení obsahu důkazů již provedených, ale i tím, že tyto důkazy nesměřují k okolnostem, jež jsou pro
právní posouzení věci určující. Předně oba nalézací soudy správně poznamenaly, že žalobkyně netvrdila - a ani to nevyplývá z dotyčné faktury o odběru vody, že k provedení díla spotřebovala 176 m3 vody, a nadto okolnost z toho plynoucí (dodatečné zjištění, že dílo nebylo provedeno řádně) nebyla pro posouzení věci (z hlediska uplatněného nároku) určující. Rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je totiž založeno na závěru, že žalobkyně prokázala, že objednané dílo bylo provedeno, neboť žalovaná dokončené dílo bez výhrad převzala tím, že její tehdejší starostka s jednatelem žalobkyně prošla celou trasu provedeného čištění a v návaznosti na to podepsala „zákresy“ bez toho, že by uplatnila jakékoliv výhrady; žalobkyni tudíž vzniklo právo na zaplacení jeho ceny.
Argumentace žalované, že jí žalobkyně před podáním žaloby a v době, kdy již měla právo na zaplacení ceny, znovu neprokázala, že dílo bylo provedeno řádně, se nemůže prosadit, neboť platí, že výhrady vůči řádnému provedení díla zjištěné po jeho převzetí může objednatel řešit cestou uplatnění práv z odpovědnosti za vady – tyto výhrady však nemohou mít vliv na již existující nárok na zaplacení ceny díla. Co se týče „zákresů“ a žalovanou navrhovaných důkazů, jež měly prokázat, že neexistoval žádný předávací protokol a že „zákresy“ mohly být vypracovány až dodatečně, nalézací soudy (z výslechu pracovníka žalobkyně) především zjistily, že „zákresy“ vypracovával již v průběhu provádění díla pracovník žalobkyně s tím, že tehdejší starostka žalované je – v návaznosti na to, že s jednatelem žalobkyně prošla celou trasu provedeného čištění (nikoliv tedy nutně ve stejný okamžik), podepsala.
Zákon ani uzavřená smlouva nestanovila povinnost vyhotovit o předání díla písemný zápis; jeho podepsání (stejně jako podepsání dotyčných „zákresů“) tak nebylo pro vznik práva na zaplacení díla rozhodující. Žalovanou namítaná neexistence předávacího protokolu ani okolnost, že „zákresy“ žalovaná neměla po ukončení působení původní starostky k dispozici, nejsou tudíž z pohledu vzniku práva na úhradu ceny díla určující. To samé se týká i námitek, jimiž žalovaná poté, co dílo bez výhrad převzala, zpochybňuje jeho provedení.
Pro úplnost se sluší uvést, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Ostatní námitky a výhrady jsou skutkové povahy a nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nesměřují totiž primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž jsou odrazem kritiky skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr, že žalobkyně dílo provedla. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze úspěšně zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy přitom v souzené věci nejde (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
Ani námitkou týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc dovolací soud názor dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s tvrzenými námitkami na podporu jejího přesvědčení, že jí navržené důkazní prostředky jsou způsobilé k výjimce z koncentrace řízení, nesdílí. Žalovaná sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve
vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesla; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2022
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu