33 Cdo 101/2020-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně B. B., místem
podnikání XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Němcem,
advokátem se sídlem Plzeň, Borská 588/13, proti žalovanému Spolku pro obnovu
synagogy v Podmoklech, se sídlem Podmokly 55, identifikační číslo osoby
04367014, zastoupenému JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Klatovy, Čs.
legií 172, o 108 757,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Klatovech pod sp. zn. 5 C 64/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2019, č. j. 15 Co 185/2019-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 6 969,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Miroslava
Němce, advokáta.
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 3. 2019, č. j. 5 C 64/2017-242, zastavil řízení co do částky 67 859,91 Kč a
úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 67 859,91 Kč od 18. 12. 2016 do
zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 108
757,31 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 108 757,31 Kč
od 18. 12. 2016 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 2 686 Kč
spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 686 Kč od 18. 12. 2016 do zaplacení (výrok III.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
na náklady řízení částku ve výši 39 076,58 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám advokáta Mgr. Miroslava Němce (výrok IV.), uložil žalobkyni
povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náklady řízení
ve výši 1 270 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), uložil
žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně
náklady řízení ve výši 2 085 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.),
uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního
stupně 37,85 % nákladů řízení, jejichž výše a splatnost bude uvedena v
samostatném usnesení (výrok VII.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České
republice na účet soudu prvního stupně 62,15 % nákladů řízení, jejichž výše a
splatnost bude uvedena v samostatném usnesení (výrok VIII.). Doplňujícím
usnesením ze dne 17. 4. 2019, č. j. 5 C 64/2017-256, soud prvního stupně určil
přesnou výši a zároveň splatnost náhrady nákladů státu, když žalobkyni uložil
povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně částku 854 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení a žalovanému uložil povinnost
zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně částku 1 402 Kč do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2019,
č. j. 15 Co 185/2019-274, potvrdil v části napadené odvoláním rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích II., IV., V., VI., VII. a VIII. a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že o opravě střech synagogy jednal žalovaný v
roce 2015 nejprve s panem M., o rok později učinil (e-mailem z 20. 6. 2016)
poptávku na obnovu střechy hlavní budovy synagogy, přístavku a kůlny. Žalobkyně
mu zaslala dne 30. 8. 2016 e-mailem nepodepsaný „rozpočet“ na částku 352 845,59
Kč (jednalo se o nabídku pokrývačské firmy určenou panu M.), z něhož nevyplývá
rozsah opravy a k němuž žalobkyně uvedla, že „na druhou střechu mnoho nezbývá,
i s ohledem na to, že při použití původní krytiny je předběžný rozpočet
necelých 100 000 Kč bez DPH“. Žalovaný uhradil zálohu žalobkyni, která provedla
opravu střechy hlavní budovy objektu synagogy, dne 18. 9. 2016 „vystavila“
předávací protokol, žalovaný dílo nepřevzal a konečnou fakturu neuhradil.
Odvolací soud ze zjištění, že veškerá předsmluvní i následná komunikace byla
vedena výlučně mezi účastníky a že žalovaný „bez námitek“ uhradil zálohu,
učinil právní závěr, že žalobkyně se žalovaným uzavřela smlouvu o dílo podle §
2586 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. z.“), nicméně vzhledem k tomu, že se účastníci neshodli na tom,
jaký měl být rozsah oprav a zda se dohodnutá cena vztahuje toliko k jedné
střeše (hlavní budovy), nebo ke všem (třem) střechám objektu, shledal smlouvu
neplatnou pro vady obsahu spočívající v absenci předmětu plnění a ceny jako
podstatných náležitostí tohoto smluvního typu. Žalobkyní zaslaná nabídka
pokrývačské firmy sice uváděla výraz „rekonstrukce střech“ (množné číslo), ale
šlo o nabídku, která „vznikla rok před uzavřením smlouvy a nebyla adresována
žalovanému“, z „rozpočtu“ počet střech nevyplývá a dohodu účastníků o obsahu
smlouvy nebylo možné (ani po výzvě podle § 118a o. s. ř.) dovodit ani nepřímo z
ostatních provedených důkazů. Jelikož žalobkyně plnila na základě neplatné
smlouvy o dílo, shledal odvolací soud opodstatněným právo na vydání
bezdůvodného obohacení podle § 2993 o. z.; ohledně jeho výše vyšel ze
znaleckého posudku Ing. Němce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu“. Má za to, že odvolací soud v rozporu se závěry uvedenými v
nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 882/16, a v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Cdo 1520/2005,
posoudil otázku hodnocení absence podstatných náležitostí smlouvy. Oproti
odvolacímu soudu, který dovodil, že smlouva o dílo mezi účastníky uzavřena
byla, avšak pro absenci podstatných náležitostí jde o smlouvu neplatnou, má za
to, že při absenci podstatných náležitostí smlouva vůbec vzniknout nemohla,
tudíž není namístě hodnocení, zda je neplatná. Žalobkyně v písemném vyjádření navrhla dovolání „jako nedůvodné odmítnout“. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, dovodil,
že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto
otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto
otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí
ve věci samé. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je
rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak
projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním
napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá,
nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz rovněž
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).
V souzené věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na
základě dvou právních závěrů: 1) že účastníci uzavřeli neplatnou smlouvu o
dílo, jelikož nedospěli k dohodě o předmětu plnění a v závislosti na tom byla
nejistá i dohoda o ceně, tedy absentovaly podstatné náležitosti smlouvy o dílo,
a 2) že žalobkyně vzhledem k provedeným pracím a použitému materiálu na opravu
objektu synagogy v období od 5. 9. 2016 do 16. 9. 2016 byla oprávněna požadovat
po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy. Žalovaný dovoláním (podle jeho obsahu) zpochybňuje správnost právního závěru
odvolacího soudu týkajícího se uzavření smlouvy o dílo. Oproti odvolacímu soudu
má za to, že při absenci dohody stran ohledně některé z podstatných náležitostí
smlouva nevzniká a jde o tzv. zdánlivé jednání. Lze přisvědčit dovolateli, že na rozdíl od právní úpravy občanského zákoníku
platné do 31. 12. 2013, která absenci některé z podstatných složek právního
úkonu (smlouvy) spojovala s jeho neplatností, současná občanskoprávní úprava je
založena na zásadě, že sjednání podstatných složek smlouvy je nezbytné pro
existenci smlouvy. Pokud smlouva podstatné složky neobsahuje a nedojde k jejich
dodatečnému určení, jde o právní jednání jen zdánlivé - po právu neexistující. Uvedené vyplývá z úpravy § 1725 ve spojení s § 1732 odst. 1 o. z. (podle něhož
právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje
podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho
jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne vůle navrhovatele být
smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata) a s § 1733 o. z. (podle něhož projev
vůle, který nevyhovuje § 1732, není nabídkou a nemůže být proto přijat). V
projednávané věci přitom odvolací soud po skutkové stránce vyšel z toho, že ani
z tzv. „nabídky pokrývačské firmy“ ani z „rozpočtu“ zaslaného žalobkyní
žalovanému nebylo lze zjistit rozsah díla (počet střech) a jaká měla být jeho
cena. Lze tak sice přisvědčit jeho závěru, že účastníci spolu o uzavření
smlouvy, jejímž předmětem měla být rekonstrukce střech objektu synagogy,
jednali, ale za situace, kdy se nedohodli (ani dodatečně) na celém obsahu
smlouvy, k uzavření smlouvy nedošlo. Komentářová literatura uvádí, že nicotné
je takové jednání, které pouze vzbuzuje zdání právního jednání, ve skutečnosti
se však o právní jednání vůbec nejedná. Z tohoto důvodu je nicotnost spojována
s takovými vadami či nedostatky, které brání vzniku (perfekci) právního
jednání. Neplatné je naproti tomu takové právní jednání, které vzniká, avšak
nesplňuje některou ze stanovených náležitostí a zákon nedostatek takové
náležitosti s neplatností spojuje (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 1965 až 1969 s.). Přestože se z výše uvedeného podává opodstatněnost argumentace dovolatele, že k
uzavření smlouvy nedošlo, resp.
že jde o právní jednání zdánlivé, je třeba se
zabývat tím, zda se uvedené může promítnout též do závěru odvolacího soudu, na
němž je napadené rozhodnutí založeno, že žalobkyně je oprávněna požadovat po
žalovaném bezdůvodné obohacení. K tomu lze odkázat na závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 22/2020, podle něhož (stručně vyjádřeno) aktivní a
pasivní věcná legitimace z hlediska práva a povinnosti k vydání bezdůvodného
obohacení získaného plněním dle neplatné, zdánlivé nebo zrušené smlouvy je
principiálně vázána na smluvní strany. Tomu nasvědčuje obsah § 2995 o. z.,
podle něhož vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen
pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím
závislosti, nebo pokud nebyl svéprávný. A contrario z něj pak také vyplývá, že
nejsou-li splněny podmínky uplatnitelnosti nároku na vydání bezdůvodného
obohacení vůči třetímu subjektu vypočtené v § 2995 o. z., je k vrácení
prospěchu získaného plněním dle vadné, popřípadě zrušené smlouvy v zásadě
povinen smluvní protějšek plnitele. Z uvedeného vyplývá, že i při úspěšném zpochybnění závěru odvolacího soudu
ohledně (ne)uzavřené smlouvy nebude nijak dotčen právní závěr týkající se práva
žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, na němž je napadené rozhodnutí
založeno. Dovolatel sám tento právní závěr (že žalobkyně má právo na vydání
bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé ceny skutečně provedených prací a
skutečně použitých materiálů na opravu synagogy v Podmoklech č. p. 55 v období
od 5. 9. 2016 do 16. 9. 2016) procesně regulérním způsobem nezpochybnil, ani
nedostál své povinnosti uvést údaj o přípustnosti dovolání; nemůže tedy
dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné
dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst.
1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li
žalovaný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na
soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 4. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu