USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64 (identifikační číslo 272 21 971), zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému J. P., zastoupenému Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, o 124 766,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 61 C 7030/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2024, č. j. 35 Co 197/2024-143, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou z 1. 12. 2011 se žalobkyně z titulu jí postoupené pohledávky původní věřitelkou (GE Money Bank, a. s., dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) domáhala po žalovaném zaplacení částky 124 766,87 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,50 % z 119 862,28 Kč od 6. 11. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % z 119 862,28 Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % z 119 862,28 Kč od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, ve výši 7,75 % z 119 862,28 Kč od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 a za dobu od 1. 7. 2011 ze 119 862,28 Kč do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 61 C 7030/2011-126, žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 50 132,64 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalovaný závazek splácet úvěr řádně a včas nedodržel, dostal se do prodlení a věřitelka prohlásila úvěr za okamžitě splatný. Soud prvního stupně uzavřel, že po postoupení pohledávky má žalobkyně právo na zaplacení jistiny úvěru spolu se sjednanými úroky a poplatky (§ 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 657, § 658 odst. 1 a § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“).
Rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 35 Co 197/2024-143, Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 981,65 Kč. Odvolací soud se zabýval námitkami žalovaného týkajícími se bezprávné výhrůžky, nedostatečného prověřování jeho bonity a neúměrné délky řízení. Zdůraznil, že v projednávaném případě jde o právní vztah žalovaného a právní předchůdkyně žalobkyně (banky), nikoli o vztah mezi žalovaným a jeho tehdejším spolubydlícím M.
P. Žalovaný smlouvu neuzavřel v důsledku psychického donucení ze strany banky. Důvody, pro které si peníze půjčil, jak je použil, ani to, že k žádosti o úvěr předložil nepravdivé potvrzení o zaměstnání vypracované M. P., který ho měl k uzavření této smlouvy (i jiných) přinutit, nejsou skutečnostmi pro danou věc rozhodnými. Byl to žalovaný, kdo nepravdivé údaje bance poskytl, čerpal úvěr a nedostál své povinnosti dluh řádně splácet. Této povinnosti žalovaného nezbavuje ani délka probíhajícího soudního řízení.
V době uzavření smlouvy nebyla povinnost posuzovat úvěruschopnost u spotřebitelských úvěrů v zákoně výslovně stanovena. Přesto právní předchůdkyně žalobkyně solventnost dlužníka zjišťovala a vyšla přitom z údajů a dokladů, jež jí žalovaný předložil a ze kterých žalovaným tvrzené závazky nevyplývají.
Žalovaný se vůči bance nemůže dovolávat svého nepoctivého jednání (za které – spáchání trestného činu úvěrového podvodu – byl také Okresním soudem v Jeseníku odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody) a klást jí za vinu, že mu poskytla úvěr na základě nepravdivých údajů, které jí před uzavřením smlouvy o úvěru poskytl. Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, které není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud – po zopakování listinných důkazů (žádost o úvěr a potvrzení o příjmu - expres půjčka) – dospěl ke skutkovému stavu, který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dne 23. 2. 2009 požádal žalovaný prostřednictvím J.
Č. (osobní bankéřky) právní předchůdkyni žalobkyně o úvěr ve výši 200 000 Kč. K žádosti doložil potvrzení o výši příjmu z 9. 2. 2009, jehož pravdivost a úplnost stvrdil svým podpisem, a vyúčtování služeb od T-Mobile Czech Republic a. s. za období od 6. 1. 2009 do 5. 2. 2009. Součástí bylo čestné prohlášení žalovaného, že údaje v žádosti jsou pravdivé. Z žádosti vyplývá, že žalovaný je svobodný, žije v družstevním bytě, má středoškolské vzdělání a nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě; z průměrného měsíčního příjmu 25 826 Kč nehradí žádné splátky a nedochází k srážkám ze mzdy.
Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (Expres), jejíž nedílnou součástí byly i Všeobecné obchodní podmínky GE Money Bank, a.s., žalovaný uzavřel 25. 2. 2009; právní předchůdkyně žalobkyně mu na bankovní účet poskytla úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal půjčenou částku vrátit formou šedesáti řádných měsíčních splátek ve výši 2 414,84 Kč, a to vždy ke dvacátému dni v měsíci počínaje 20. 3. 2009. Od srpna 2009 žalovaný úvěr přestal splácet. Dopisem z 5. 11. 2009 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že vzhledem k opakovanému porušování smluvních podmínek prohlašuje poskytnutý úvěr ke dni 5.
11. 2009 za splatný. Celkový dluh vyčíslila částkou 124 766,87 Kč (95 013,54 Kč jistina, 4 775,79 Kč úroky, 128,8 sankční úroky, 23 876,74 Kč smluvní pokuta a 972 Kč poplatky) a žalovaného vyzvala k úhradě na bankovní účet ve lhůtě deseti dní od doručení oznámení.
Zároveň uvedla, že není-li v možnostech žalovaného dlužnou částku uhradit celou, má se obrátit na její útvar Vymáhání dluhů. Žalobkyně se stala věřitelkou uzavřením rámcové postupní smlouvy s právní předchůdkyní. Postoupení pohledávky žalovanému oznámily postupitelka (22. 6. 2011) i postupnice (15. 7. 2011) a obě ho vyzvaly k úhradě dluhu ve stanovené lhůtě. Žalobkyně upozornila žalovaného na možnost zahájení soudního řízení v případě neuhrazení dluhu; žalobu podala 12. 12. 2011. Dovolatel se domnívá, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování žádosti o úvěr nedostála svým základním povinnostem a nerespektovala postupy k posouzení, zda je schopen poskytnutý úvěr splácet.
Je přesvědčen, že tuto povinnost banka měla i přesto, že v době uzavření smlouvy nebyla zákonem stanovena. Sám na zhodnocení úvěruschopnosti ze strany banky spoléhal a doufal, že jeho žádosti nevyhoví, neboť k podání žádosti o úvěr byl přinucen svým tehdejším spolubydlícím. Odvolacímu soudu vytýká, že navzdory neukotvení povinnosti zkoumat úvěruschopnost v zákoně v době uzavření smlouvy porušení této povinnosti právní předchůdkyní žalobkyně nezohlednil a smlouvu neprohlásil z uvedeného důvodu za neplatnou.
Otázku, jak nahlížet na posuzování žádosti o úvěr před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), tj. v době kdy uvedené nebylo v zákoně řešeno, má dovolatel za v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2897/2021, ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3188/2022) i Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 26. 2.
2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) platí, že posouzení reálné schopnosti splácet dluh je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. Jinak řečeno, obecné soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet (jeho úvěruschopnost). Pokud by k tomu nedošlo, bylo by totiž možné úvěrovou smlouvu hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy. Přitom otázku náležité péče věřitele při zkoumání úvěruschopnosti je vždy třeba hodnotit v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 974/2021). Navzdory tomu, že odvolací soud uvedl, že není na místě posuzovat úvěruschopnost, nebyla-li tato povinnost banky před účinností zákona č. 145/2010 Sb. upravena, postupoval v souladu s výše uvedenými závěry. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků vycházela z údajů a dokladů předložených žalovaným, ze kterých jeho závazky, na které nyní poukazuje, nevyplývají. Naopak z nich zjistila, že žadatel o úvěr je svobodný, bydlí v družstevním bytě, má středoškolské vzdělání, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, přičemž jeho průměrný měsíční příjem činí 25 826 Kč a nehradí žádné splátky ani nedochází k žádným srážkám ze mzdy.
Žalovaný se nemůže úspěšně dovolávat vlastní nepoctivosti vůči bance a klást jí za vinu, že na základě jím uvedených nepravdivých údajů mu poskytla úvěr. Žalovaný dále namítá nepřiměřenou délku soudního řízení a s ní související výši přiznaných úroků z prodlení. Odvolacímu soudu vytýká, že nestandartní délku řízení, jež nebyla způsobena složitostí věci, při rozhodování o příslušenství jistiny nezohlednil. Pokud by soud postupoval rychle a hospodárně, mohlo být finální rozhodnutí ve věci vyneseno už v roce 2012 nebo 2013 a úroky z prodlení by se tak snížily o desítky tisíc.
Je logické, že žalovaný se zaplacením dluhu na rozhodnutí soudu čekal, když byl přesvědčen o neplatnosti úvěrové smlouvy, a nadto bylo mimo jeho finanční možnosti jej uhradit. Přestože Ústavní soud judikoval (např. v usnesení ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 776/16), že doba řízení by neměla mít vliv na moderaci úroků z prodlení z toho důvodu, že podstatný je okamžik prodlení, a nikoliv délka samotného řízení, měl by – podle žalovaného – dovolací soud v projednávaném případě tuto otázku posoudit odlišně.
K otázce moderace úroků z prodlení se Nejvyšší soud ve své judikatuře již vyjadřoval (např. rozsudku ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013, či usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3071/2015) a uzavřel, že právo na úroky z prodlení lze poměřovat ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. pouze v tom smyslu, zda jeho výkon je či není v rozporu s dobrými mravy; výši (sazbu) zákonného úroku z prodlení nemůže soud snížit s poukazem na rozpor s dobrými mravy. Celková výše sankce je důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním.
Byla-li by jen pro svoji výši soudem posouzena jako rozporná s dobrými mravy, byl by zcela bezdůvodně zvýhodňován dlužník. Při posuzování toho, zda je výkon práva na úroky z prodlení v rozporu s dobrými mravy, je třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2012); jeho odepření je možné jen ve zcela výjimečných případech. Nejvyšší soud nevidí důvod k odklonu od výše uvedené judikatury a uzavírá, že spatřuje-li dovolatel odůvodněnost tohoto postupu pouze v celkové délce řízení, nemůže touto námitkou založit přípustnost dovolání.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poukazuje na to, že námitka tzv. odeznělých průtahů vznesená až v době, kdy je řízení již pravomocně skončeno, nemůže být důvodem kasace meritorního rozhodnutí. Procesními prostředky k ochraně práva na projednání věci bez průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) v již skončeném řízení je uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Namítá-li dovolatel, že kromě průtahů soud nepřihlédl k jeho tvrzením a dostatečně se nevypořádal s jím navrženými důkazy, míří jeho kritika k postupu soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí nelze dovoláním napadnout (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Má-li výtka znamenat, že uvedený domnělý nesprávný postup soudu prvního stupně odvolací soud nenapravil, vytýká mu vady řízení, které samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou. K vadám řízení – jsou-li shledány – Nejvyšší soud přihlédne jen u jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ovšem ve vztahu k nákladovým výrokům je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Nepředložil-li dovolatel žádnou právní otázku, jež by založila přípustnost jím podaného dovolání, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu