33 Cdo 1093/2024-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Metrostavu a.s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4 (identifikační číslo 000 14 915), zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, proti žalované Správě železnic, státní organizaci se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7 (identifikační číslo 709 94 234), zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, o vrácení přeplatku soudního poplatku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 17/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2024, č. j. 4 Cmo 3/2024-57, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením z 21. 8. 2023, č. j. 2 Cm 17/2023-23, Městský soud v Praze vyzval žalobkyni podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 22. 9. 2023 (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“), k zaplacení soudního poplatku z žaloby podané dne 18. 5. 2023, jehož výši stanovil podle § 6a odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. součtem částek 2 000 Kč (položka 4 odst. 1 písm. c/ sazebníku soudních poplatků) a 3 621 959 Kč (položka 1 odst. 1 písm. c/ sazebníku soudních poplatků). Žalobkyně poté, co 6.
9. 2023 vyměřený soudní poplatek uhradila převodem na účet, požádala o vrácení jeho části ve výši 3 621 959 Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2024, č. j. 4 Cmo 3/2024-57, potvrdil usnesení ze dne 20. 12. 2023, č. j. 2 Cm 17/2023-48, jímž Městský soud v Praze návrh na vrácení části soudního poplatku ve výši 3 621 959 Kč zamítl. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že požaduje-li žalobce více práv se samostatným skutkovým základem, je třeba soudní poplatek vyměřit za každý takový nárok, který je zároveň způsobilý být předmětem samostatného řízení.
V posuzovaném případě žalobkyně v žalobě uplatnila tři objektivně kumulované nároky vycházející ze dvou odlišných skutkových tvrzení. U nároků a) a b) je zachována totožnost skutku; týkají se smluvního plnění. Žalobkyně požaduje úhradu vyšší ceny, než byla dohodnuta ve smlouvě z 13. 8. 2018. Protože podmínkou vzniku práva na vyšší cenu díla je změna uzavřené smlouvy, domáhá se jejího splnění primárně nahrazením projevu vůle akceptací změnových listů č. 85, 86, 119, 152 a 153, eventuálně nahrazením projevu vůle žalované přímo uzavřením dodatku smlouvy o dílo ve znění obsaženém v příloze žaloby.
V obou případech – argumentuje odvolací soud – nesměřuje žalobní petit k peněžitému plnění, ale pouze k získání právního titulu, který nárok na vyšší cenu díla podmiňuje. V takovém případě je žaloba zpoplatněna podle položky 4 odst. 1 písm. c) sazebníku soudních poplatků. Nárok c) je – bez ohledu na to, že primárně se žalobkyně domáhá „náhrady vzniklé škody nahrazením projevu vůle žalované s akceptací změnového listu č. 154“ – založen na skutkovém tvrzení o povinnosti nahradit škodu vyčíslenou částkou 202 195 827 Kč, k jejíž úhradě byla žalovaná vyzvána před zahájením řízení.
Argumentaci o nezbytnosti aplikace § 6a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. v návaznosti na položku 4 odst. 1 písm. c) sazebníku považoval odvolací soud za účelovou s cílem vyhnout se stanovení výše poplatku podle § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. v návaznosti na položku 1 odst. 1 písm. c) sazebníku. Předpoklady vrácení části soudního poplatku proto nejsou splněny (§ 10 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb.). Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud vyšel z toho, že skutkovým základem žaloby z 18. 5. 2023 je smlouva o dílo „Optimalizace traťového úseku Praha Hostivař - Praha hl. n., II část - Praha Hostivař - Praha hl. n.“ uzavřená po výběrovém řízení dne 13. 3. 2018. Ze skutečností vylíčených v žalobě vyplývá, že žalobkyně se domáhá tří nároků: a) úhrady vícenákladů ve výši 42 167 063,17 Kč vzniklých v důsledku dopadu pandemie COVID 19, identifikovaných ve změnových listech č. 85, 86 a 119, b) úhrady vícenákladů ve výši 126 135 761 Kč vzniklých v důsledku prodloužení realizace díla z důvodů na straně žalované, identifikovaných ve změnových listech č. 152 a 153, a c) náhrady škody ve výši 202 195 827 Kč představující zvýšené vstupní náklady a náklady stavební výroby způsobené jednáním žalované v rozporu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, identifikované ve změnovém listu č.
154. Žalobní petit je strukturován tak, že žalobkyně v případě nároků a) a b) požaduje nahrazení projevu vůle žalované s akceptací změnových listů č. 85, 86, 119, 152 a 153, není-li to možné tak nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením dodatku ke smlouvě o dílo ve znění obsaženém v příloze č. 3, eventuálně č. 4 žaloby. Pokud jde o nárok c), primárně požaduje nahrazení projevu vůle žalované s akceptací změnového listu č. 154, není-li to možné tak zaplacení částky 202 195 827 Kč s příslušenstvím.
Nesprávnost právního posouzení věci – argumentuje žalobkyně – spočívá v tom, že odvolací soud rozhodl „v rámci věci samé vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 17/2023 a nikoliv v samostatném řízení“; tím se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou však žádným způsobem nespecifikovala. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, přijal a odůvodnil názor, že pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o.
s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Údaj o tom, od které konkrétní judikatury Nejvyššího soudu se vymezená otázka procesního práva odchyluje, však z obsahu dovolání nevyplývá (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). O tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2053/2012) a Ústavního soudu (nález ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22) se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil tím, že výzvou k zaplacení soudního poplatku (a následně rozhodnutím, jímž potvrdil správnost postupu soudu prvního stupně při jeho vyměření) „předběžně právně posoudil věc a nepřímo rozhodl ve věci samé.“ Žalobkyně tak přípustnost dovolání fakticky opřela o judikatorní závěry týkající se meritorního rozhodování o žalobách obsahujících primární a eventuální petit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2019/2018, ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. ICdo 20/2018, a další rozhodnutí v nich citovaná). Předpokladem přípustnosti dovolání pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je to, že musí jít o právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen.
Otázku formulovanou žalobkyní však soudy obou stupňů při posouzení práva na vrácení přeplatku soudního poplatku neřešily a ani řešit nemohly, neboť její posouzení připadá v úvahu až v rozhodnutí o věci samé. Není-li rozhodnutí odvolacího soudu na vymezené právní otázce založeno, pak nemůže být dovolání pro její řešení podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí o věci. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu