30 Cdo 2053/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo, IČO 000 48 852, se sídlem v
Otrokovicích, Příčná 1541, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 40.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
189/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.
2. 2012, č. j. 21 Co 6/2012 - 108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, č. j. 15 C 189/2011 –
74, zamítl „žalobu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši
40.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 11. 7. 2011 do zaplacení“.
Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být
způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 24 Ro 572/2008 (nalézací
řízení) a pod sp. zn 16 Nc 1477/2008 (následné exekuční řízení), vymezeného
žalobcem na dobu „od podání žaloby do zastavení exekuce“.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v
přiměřené lhůtě, a to v řízení vedeném před Okresním soudem ve Zlíně pod sp.
zn. 16 Nc 1477/2008.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (rozsah dovolání žalobce
vymezuje následovně: „v části žaloby na písemnou omluvu a uhrazení částky
40.000,- Kč a v části konstatování porušení práva žalobce na projednání a
rozhodnutí věci v přiměřené době“), v němž navrhl, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila se závěry odvolacího soudu a
navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. 2. 2012, Nejvyšší
soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v
nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. Žalobce se v řízení domáhal přiznání zadostiučinění ve výši 40.000,- Kč s
příslušenstvím. V žalobním petitu dále uvedl: „Pokud soud dospěje k závěru, že
došlo v této věci k nesprávnému úřednímu postupu, co se týká délky řízení, ale
nebudou splněny předpoklady pro přiznání finančního zadostiučinění v penězích
za nemajetkovou újmu, tak navrhujeme soudu, aby se žalovaný za nepřiměřenou
délku řízení družstvu písemně omluvil (…)“. Žalobce tak výslovně uplatnil tzv. eventuální petit. O žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce
domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno
jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit
bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce
(eventuálním petitu) (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I,
II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 506 - 507). O eventuálním
petitu přichází přitom v úvahu rozhodnout až tehdy, dojde-li soud k závěru, že
nelze vyhovět tzv. primárnímu petitu, který zamítne (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004; rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), se
zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je ustanovením, u kterého je na místě aplikace §
153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. V daném
případě totiž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního
předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně
nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí
určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti
zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, rozsudek ze dne
29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Shledá-li soud, že není na místě
nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a
nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva
poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval porušení
práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Konstatováním
porušení práva tak odvolací soud podle § 153 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o
primárním petitu (nároku na zadostiučinění v penězích ve výši 40.000,- Kč s
příslušenstvím), když konstataci porušení práva jako formu zadostiučinění
posoudil na rozdíl od zadostiučinění v penězích jako přiměřenou žalobcem
utrpěné nemajetkové újmě. Rozhodování o tzv. eventuálním petitu odvolacím
soudem v případě vyhovění primárnímu petitu již nebylo na místě. V předmětné věci tak dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem
nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2
písm. a/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o
tom, že dovolání je přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná
pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/2007).
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu