33 Cdo 1127/2024-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Praha 5, Radlice, Výmolova 353/3, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem, se sídlem Praha, Na Královně 862, proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr. Petrem Florianem, advokátem se sídlem Praha, Kolínova 379/2, o zaplacení 198 477,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 37 C 128/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 21 Co 52/2023-217, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 325,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Ševčíka.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 21 Co 52/2023-217, potvrdil rozsudek ze dne 27. 10. 2022, č.j. č. j. 37 C 128/2021-135, ve znění doplňujícího rozsudku z dne 16. 5. 2023, č.j. 37 C 128/2021-195, kterým Okresní soud Praha – západ uložil (původně v řízení druhému) žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 198 477,42 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,15 % denně z částky 176 259,42 Kč od 12. 11. 2019 do zaplacení, částku 1 200 Kč jako náklady spojené s uplatněním pohledávky, a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení části zaplacené zálohy na náklady důkazů; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení.
Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Neobsahuje-li dovolání všechny náležitosti vyžadované zákonem (ať už obecné náležitosti podání uvedené v § 42 odst. 4 o. s. ř., nebo zvláštní náležitosti stanovené pro dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o vadné podání.
Dovolání, které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tuto náležitost doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Avizuje-li dovolatel, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jsou tyto otázky dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a některé otázky dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny“, uplatnil současně vícero předpokladů přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují.
Dovolání v této části nevyhovuje požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání nevyhovuje; o tuto náležitost již nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Obdobné platí, jde-li o formulované otázky (zda byla mezi žalobkyní a žalovanými upravena práva stran pro případ ukončení leasingové smlouvy včetně způsobu stanovení prodejní ceny předmětu leasingu v takovém případě, a zda se může smluvní strana od způsobu stanovení prodejní ceny předmětu leasingu v leasingové smlouvě odchýlit), u nichž má dovolatel za to, že byť první z nich již byla dovolacím soudem řešena, jsou tyto otázky dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a druhá z otázek dle mínění odvolatele dosud dovolacím soudem vyřešena nebyla.
Co se týče otázek, zda žalobkyně postupovala při stanovení prodejní ceny s náležitou péčí a zda se prodejní cena předmětu leasingu dosažená při jeho prodeji podstatně odchyluje od ceny obvyklé, u nichž má za to, že odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené judikatury, případně že (ve vztahu ke druhé z nich) jde o otázku, která je dovolacím soudem řešena rozdílně, dovolatel neuvedl žádná rozhodnutí, od kterých by se měl odvolací soud odchýlit, ani rozhodnutí, v nichž dovolací soud nastolenou otázku řešil rozdílně.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal dovolání pro řešení uvedených otázek přípustným. Rozsudek dovolacího soudu spočívá na závěru, že žalobkyně v souladu s uzavřenou smlouvou prodala předmět leasingu za cenu dosaženou v soukromé elektronické dražbě, a že dosažená cena se podstatně neodchyluje od obvyklé ceny předmětu leasingu. Odvolací soud dostatečně a přesvědčivě odůvodnil jak závěr, že leasingový pronajímatel postupoval s náležitou péčí, tak i důvody, pro které má za to, že prodejní cena předmětu leasingu se podstatně neodchyluje od ceny obvyklé.
Úvahy, z nichž při svém právním posouzení vycházel, dovolací soud – ani ve světle žalovaným uplatněné polemiky – neshledává zjevně nepřiměřenými.
Závěry odvolacího soudu jsou souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž při prodeji předmětu leasingu je leasingový pronajímatel povinen postupovat s náležitou péčí, a že je třeba při odečtu vyjít z obvyklé ceny pouze v případě, pokud by se prodejní cena předmětu leasingu podstatně odchylovala od ceny obvyklé s tím, že obvyklá cena vráceného předmětu leasingu náleží leasingovému nájemci rovněž v případě, že by si leasingový pronajímatel předmět leasingu ponechal (srov. zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8.
9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 25/2011). Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že již samostatně nerozhodoval o žádosti žalovaného na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti (popř. právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o.
s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 8. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu