U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně E.ON Energie, a. s. se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, proti žalované I. Š., zastoupené JUDr. Evou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Slunečná 4552, o zaplacení 68.874,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 125/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 16. září 2010, č. j. 60 Co 530/2009-506, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl (mimo jiné) potvrzen (v pořadí již třetí) rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. července 2009, č. j. 17 C 125/2002-455, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 68.874,30 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 31. 3. 2002 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť přestože předchozí rozsudky soudu prvního stupně ze dne 18.
července 2002, č. j. 17 C 125/2002-24, a ze dne 19. května 2005, č. j. 17 C 125/2002-150, byly usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2004, č. j. 13 Co 71/2003-55, a usnesením Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 26. dubna 2007, č. j. 60 Co 314/2005-188, zrušeny a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. července 2009, č. j. 17 C 125/2002-455, v rozsahu částky 68.874,30 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 31. 3. 2002 do zaplacení shodně jako v původním rozsudku.
Zbývá tedy zvážit přípustnost dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1]. Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak nemůže být významná námitka žalované, že soudy řízení zatížily vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož neprovedly dokazování (zejména znaleckým posudkem) k „posouzení podpisů pracovníků právního předchůdce žalobkyně“ na přihlášce k odběru elektřiny ze dne 1. 8. 1991, tj. ke zjištění, kým byla tato listina (za žalovanou) podepsána. Uvedená výhrada představuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vady řízení samy o sobě - i kdyby byly dány - přípustnost dovolání nemohou založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 či ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Žalovaná dále tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné (a dovolání proti němu je proto přípustné), neboť soudy nesprávně posoudily počátek a délku promlčecí doby práva žalobkyně. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelky správného) skutkového závěru, tj. že přihláška k odběru elektřiny byla podepsána pracovníkem právního předchůdce žalobkyně, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že právo žalobkyně je promlčeno, neboť současně se subjektivní promlčecí dobou začala běžet i promlčecí doba objektivní. Je evidentní, že uvedenou námitkou žalovaná ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srovnej § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož dovolání není přípustné ani proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod R 4/2003), Nejvyšší soud je odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Václav Duda, v. r. předseda senátu