33 Cdo 124/2020-196
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce H. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 440/14, proti žalovanému
H. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrou Wölflovou, advokátkou
se sídlem v Českých Budějovicích, Otakarova 1159/57, o určení vlastnického
práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 25 C 362/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 25. září 2019, č. j. 7 Co 1203/2019-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2019, č.
j. 7 Co 1203/2019-138, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
30. 5. 2019, č. j. 25 C 362/2018-98, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Českých
Budějovicích vrací k dalšímu řízení.
Žalobou z 12. 9. 2018 se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke
specifikovaným nemovitým věcem s tím, že odvolal dar pro nevděk obdarovaného
(žalovaného). Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 30. 5. 2019, č. j. 25 C 362/2018-98, zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal určení, že je výlučným vlastníkem „pozemku parc. KN č. XY – orná půda,
pozemku parc. KN č. XY – zastavěná plocha a nádvoří včetně rodinného domu č. p. XY postaveného na tomto pozemku parc. č. KN XY, pozemku parc. KN č. XY –
zastavěná plocha a nádvoří včetně garáže bez č. p./č. e. postavené na tomto
pozemku parc. KN č. XY, vše v obci XY a katastrálním území XY, zapsané v
Katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj,
Katastrální pracoviště XY“; žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení částku 35.151 Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne
25. 9. 2019, č. j. 7 Co 1203/2019-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že smlouvou ze dne 23. 8. 2012 žalobce daroval svému synovi (žalovanému) v žalobě specifikované
nemovitosti. Dopisy z 27. 7. 2018 a z 12. 9. 2018 odstoupil pro nevděk
obdarovaného od darovací smlouvy a vyzval ho k vrácení (vydání) daru. Skutky
vymezující zjevné porušení dobrých mravů (chování při telefonickém rozhovoru
dne 28. 6. 2018, okamžité ukončení hovoru na téma vrácení daru, ignorace
mnohých pokusů o telefonický kontakt, a tomu předcházející nezájem žalovaného o
osobu žalobce) se udály po 1. 1. 2014. Na podkladě skutkových zjištění odvolací
soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že skutky, pro které žalobce
odstoupil od darovací smlouvy, nepředstavují se zřetelem k jejich intenzitě a
četnosti úmyslné nebo hrubě nedbalostní porušení dobrých mravů žalovaným a
nenaplňují skutkovou podstatu ustanovení § 2072 odst. 1 o. z. V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce
prosazuje názor, že soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. jeho rozhodnutím sp. zn. 33 Cdo
445/2013, jestliže odmítly posuzovat veškeré závadové jednání, kterého se
žalovaný vůči němu dopustil a nemohly tak případ posoudit komplexně. Rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3370/2017, kterým podpořil
svou argumentaci odvolací soud, považuje dovolatel za judikatorní exces, který
koliduje s bohatou judikaturou Ústavního soudu. Dovolatel prosazuje, že v
řízení zjištěné chování žalovaného vůči němu naplňuje znaky zjevného porušení
dobrých mravů, které mu umožňuje od darovací smlouvy odstoupit. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud shledal dovolání žalobce přípustným, protože odvolací
soud zjištěný skutkový stav věci poměřoval nesprávnou právní normou, resp. odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace přechodných
ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v případě, kdy darovací
smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění účinném do 31. 12. 2013, a jednání obdarovaného, pro které se dárce
domáhá vrácení daru, se událo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, přijal a
odůvodnil závěr, že, byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je
nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským
zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k
„nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až
po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce
spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp.
pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by - logicky vzato - nikdy
vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (nyní vydání). Právo dárce na
vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy
nevznikají samy o sobě (nejde o právo a povinnost sui generis), ale již při
uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou
součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být
později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající
dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku
právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo
legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v
budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší
dobré mravy (§ 630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému
narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního
poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli
ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení
daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by platila právní úprava odvolání daru
podle ustanovení § 2068 a násl. o. z. již v době, kdy byla darovací smlouva
sjednávána, by některá ze stran za takových okolností neměla na darovací
smlouvě zájem (například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by se
nadít, že dárce může dar odvolat pro nouzi) a smlouva by proto uzavřena vůbec
nebyla.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci
ustanovením § 2072 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový
stav nedopadá, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl již z toho
důvodu uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími
námitkami dovolatele – napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2,
věta druhá, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v
novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu