33 Cdo 445/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve
věci žalobkyně H. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem
v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalované J. P., zastoupené Mgr. Františkem
Nesvadbou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3
C 180/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
31. října 2012, č. j. 26 Co 511/2012-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 3 C 180/2011-64, určil, že žalobkyně je podílovou
spoluvlastnicí jedné ideální poloviny rodinného domu – objektu bydlení na
pozemku p. č. st. 128/1, pozemku p. č. st. 128/1 – zastavěná plocha a nádvoří v
k. ú. R. u K., zapsaných na LV č. 245 pro obec R. a k. ú. R. u K. u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, a
rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že podle notářského zápisu ze
dne 1. února 1996, sp. zn. NZ 9/96, žalobkyně se svým manželem darovali (jako
celek) žalované nemovitosti uvedené ve výroku, která jejich jednu ideální
polovinu následně darovala svému manželovi L. P. (viz notářský zápis ze dne 4. března 1999, sp. zn. NZ 23/99). Rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků
městyse K. ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 18/2011, 1301/2011, byla žalovaná
shledána vinnou ze spáchání přestupků proti občanskému soužití a proti majetku
podle § 49 odst. 1 písm. c) a podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990
Sb., jichž se dopustila dne 1. 5. 2011 v domě v R., kde po rozepři a následné
strkanici s bratrem J. P. (synem žalobkyně) ho nepravdivě obvinila, že jí
způsobil drobné zranění, a toto obvinění na veřejností šířila a dále mu
způsobila škodu ve výši 100,- Kč tím, že mu při potyčce natrhla rukáv trička a
v předsíni domu rozbila zrcadlo a vylomila panty dveří do sklepa. Podle
usnesení Policie ČR, oddělení hospodářské kriminality v Rakovníku z 2. 3. 2012,
č. j. KRPS-33396-33/TČ-2011-011281, tento policejní orgán odložil trestní
oznámení o podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3, 4
písm. b) trestního zákona, jehož se měla dopustit žalovaná tím, že 7. 6. 2010
vyinkasovala veškerou finanční hotovost z účtů svých dětí L. a K. P. v částkách
27.657,- Kč a 28.122,- Kč, aniž by k tomu měla souhlas druhého z rodičů a s
těmito penězi následně nehospodařila v zájmu dětí, neboť je měla použít pro
svou potřebu. Výběr peněz z účtů dětí žalovaná nepopřela, hájila se tím, že se
tak stalo po dohodě s žalobkyní, přičemž část peněz použila na poplatky a pobyt
v lázních a na úhradu právního zastoupení, část použila na nákup dárků pro
děti. Zbytek peněz zůstal v R., kde již nebydlela. Dopisem ze dne 18. 10. 2011
žalobkyně žalovanou vyzvala ke vrácení daru s poukazem na její jednání, jež
podle jejího názoru dosáhlo úrovně hrubého porušení dobrých mravů ve vztahu k
synovi a vnoučatům. Cituje § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“) soud prvního stupně uzavřel, že shora popsaným jednáním, které bylo
předmětem přestupkového řízení, žalovaná (jako obdarovaná) hrubě porušila dobré
mravy, přičemž stejné intenzity dosáhlo i jednání, spočívající ve výběru a
vynaložení finančních prostředků, byť jen z části, nikoliv v zájmu nezletilých
dětí, neboť odporuje zásadám rodičovské zodpovědnosti, zejména povinností
spravovat jmění dětí ve smyslu § 37a odst. 1 zákona o rodině.
Žalobkyně
oprávněně využila práva na vrácení daru, a darovací vztah proto zanikl
okamžikem, kdy projev její vůle došel žalované. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2012, č. j. 26 Co
511/2012-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl;
zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Připomenul zásady,
na nichž je založen výklad § 630 obč. zák., a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2781/2009, s tím, že předpokladem
úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování
obdarovaného, nýbrž pouze takové, které s ohledem na všechny okolnosti
konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. V dané
věci žalobkyně svůj nárok dovozovala ze dvou skutků, jimiž se měla žalovaná
dopustit hrubého porušení dobrých mravů. K prvnímu z nich uvedl, že šlo o
exces, k němuž došlo na pozadí jednání žalované s bývalým manželem o vypořádání
společného jmění, jehož se bratr účastnil, přičemž taková jednání bývají
spojena s emocemi. Přihlédl k tomu, že nedošlo k závažnější škodě a že incident
spadá do kategorie obyčejných domácích rozmíšek, navíc nebyl směrován vůči
žalobkyni. Druhý skutek byl podle odvolacího soudu sám o sobě rozporným – výběr
peněz doporučila žalované sama žalobkyně, a z ryze věcného hlediska nemohl mít
za následek dopad představovaný vrácením daru. K výběru peněz došlo sice bez
souhlasu otce dětí, což není v souladu s dobrými mravy, nicméně nelze
přehlédnout, že k tomu došlo po rozvodu, kdy děti byly svěřeny matce –
žalované, jež se dostala do finanční tísně a do značné míry ji omlouvá, že
peníze neužila pouze pro sebe, ale i pro své děti. V souhrnu uvedená jednání
nepředstavují natolik závažné porušení dobrých mravů, aby bylo dosaženo
zákonného kritéria hrubého porušení dobrých mravů.
V dovolání, jehož přípustnost spojuje žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) se zněním § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), označuje dovolací důvody
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že
opětovně a navíc odlišně od přestupkového orgánu hodnotil jednání žalované,
které bylo předmětem přestupkového řízení, ačkoli měl být jeho rozhodnutím
podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán, přičemž těmito přestupky žalovaná hrubě
porušila dobré mravy. Má zato, že z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června
2012, sp. zn. 33 Cdo 2101/2011, a z jeho rozsudku ze dne 21. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, vyplývá závěr, podle něhož „jednání obdarovaného vůči
dárci nebo členům jeho rodiny, která byla pravomocným rozhodnutím příslušného
orgánu posouzena jako trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, vždy
naplňují podmínku hrubého porušení dobrých mravů zakotvenou v ustanovení § 630
obč. zák. Dovolatelka není srozuměna se skutkovými závěry odvolacího soudu, jež
vedly k závěru, že ani zrušením účtů svých dětí, výběrem peněz a jejich
použitím pro sebe žalovaná hrubým způsobem neporušila dobré mravy, neboť
vycházejí ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. S tímto odůvodněním navrhla rozsudek odvolacího soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), není důvodné. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Již v rozsudku ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92 (publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.8/1994), Nejvyšší soud přijal
závěr, podle něhož vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) nemohou
být samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Podobně v rozsudku ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1802/99, dospěl k závěru, že okolnost, že účastník
hodnotí důkazy odlišně, nezakládá bez dalšího existenci dovolacího důvodu. Hodnocení důkazů se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo
1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod
číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20
Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009, jež jsou,
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Z tohoto důvodu se dovolací soud nemohl zabývat výhradou dovolatelky vůči
hodnocení výpovědi žalobkyně a svědka L. P., neboť by - v rozporu s tím, jak je
vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
– nepřípustně zasáhl do
hodnocení důkazů. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz § 132
o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru
vytknout žádné pochybení – a to dovolatelka nečiní – pak není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že z provedených důkazů
vyplývá skutkové zjištění jiné. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle dovolatelky nesprávné právní posouzení věci spočívá v chybném závěru, že
ačkoli byla žalovaná shledána vinnou z přestupků proti občanskému soužití a
majetku, jichž se dopustila vůči synovi žalobkyně, nepovažoval odvolací soud
tato jednání žalované za hrubě porušující dobré mravy.
Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se
obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje
dobré mravy.
Nejvyšší soud se již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování
dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho
intenzity, jako podmínky vrácení daru podle § 630 obč. zák. (srovnej např. jeho
rozhodnutí ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck -
dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33
Odo 134/2003, publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, ze dne 12. února
2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C
2503, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 28. listopadu
2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud se od této ustálené soudní praxe
neodchýlil.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je totiž jen takové chování
obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu
kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné
intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými
urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v
souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných
vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace
tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním
chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních
kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98).
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné chování žalované vůči
členům rodiny žalobkyně nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše
uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani z hlediska rozsahu „závadnosti".
Jednáním, jehož se žalovaná dopustila vůči členu rodiny dárkyně, spáchala
přestupky, za něž jí bylo uloženo napomenutí (viz rozhodnutí Komise k
projednávání přestupků městyse Křivoklát ze dne 17. srpna 2011, sp. zn./čj.
18/2011, 1301/2011). Takové chování se bezesporu příčí dobrým mravům, neboť
není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi
rodinnými příslušníky určuje, jaký má být obsah jejich jednání. Z dikce § 630
obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy; aby
bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného hrubě porušující
dobré mravy, k čemuž ustálená rozhodovací praxe dodává, že narušení dobrých
mravů musí dosáhnout buď značné intenzity (dojde k němu např. fyzickým násilím,
hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod.) nebo musí jít o
porušování soustavné, což znamená, že jde o takové opakované porušování dobrých
mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným,
uvedeného jednání se obdarovaný dopustil nejméně ve třech případech, přičemž je
mezi nimi časová souvislost (tj. že k nim došlo v krátkém časovém období –
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo
3012/2009, který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu směřující ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2012, sp.
zn. IV. ÚS 1326/2012). V rozsudku ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo
767/2011, Nejvyšší soud uzavřel, že nevhodné chování obdarovaného spočívající v
tom, že po vzájemné hádce a vzájemném fyzickém napadání dárkyni hrubě posadil
do křesla, a aby ji uklidnil, propleskl ji otevřenou dlaní do obličeje, přičemž
jí způsobil otok a odřeninu pravé očnice, drobný hematom pod pravou očnicí a
drobné hematomy na obou pažích a levé noze (rozhodnutím komise pro projednání
přestupků ze dne 19. ledna 2009, č. j. KP35/2008/Kr/3882/08/67/09, byl uznán
vinným přestupkem proti občanskému soužití), se bezesporu příčí dobrým mravům,
avšak toto ojedinělé jednání nenaplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů ve
výše uvedeném smyslu z hlediska intenzity. Vztaženo na souzenou věc ojedinělé
jednání žalované popsané jak v žalobě, tak i ve skutkové větě rozhodnutí Komise
k projednávání přestupků ze dne 17. srpna 2011, nedosáhlo (značné) intenzity,
která by zakládala právo žalobkyně na vrácení daru.
S dovolatelkou lze souhlasit potud, že podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud
vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin,
přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a
kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán
rozhodnutím v blokovém řízení. Uvedené znamená vázanost soudu závěrem, že
žalovaná spáchala přestupek. Dotčené ustanovení však nebrání soudu v řízení o
určení vlastnictví, jako důsledku výzvy k vrácení daru, aby jednání žalované
(obdarované) posoudil z hlediska § 630 obč. zák., tj. zda tímto jednáním došlo
k hrubému porušení dobrých mravů.
Jelikož mimo shora uvedené žalobkyně netvrdila a neprokazovala, že se žalovaná
i v dalších případech dopustila vůči bratrovi obdobných skutků narušujících
dobré mravy, znamená to, že není možno poměřovat shora uvedené ojedinělé
jednání žalované kritériem „soustavného narušování dobrých mravů“.
Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska jeho právního
posouzení věci správné.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.
s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalobkyni právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu