ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobců a) J. M. a b) M. M., zastoupených JUDr. Jitkou Eismanovou, advokátkou
se sídlem ve Strakonicích, Palackého náměstí 91, proti žalované R. M.,
zastoupené JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích,
Velké náměstí 45, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu
v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 71/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. dubna 2009, č. j. 7 Co
703/2009-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na
náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. Jitky Třeštíkové, advokátky se sídlem ve Strakonicích,
Velké náměstí 45.
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí
druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 23. prosince 2008, č. j. C 71/2008-75,
určil, že žalobci „jsou vlastníky ideální čtvrtiny domu č. p. 81 v B. na
stavební parc. č 84, stavební parc. č. 84, zahrady parc. č. 120/11 a ideální
poloviny pozemku parc. č. 120/27, vše v k. ú. B. v Čechách a žalobce (...) je
vlastníkem ideální čtvrtiny domu č. p. 81 v B. na stavební parc. č 84, stavební
parc. č. 84, zahrady parc. č. 120/11, vše v k. ú. B. v Čechách, zapsaných v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální
pracoviště Prachatice na LV č. 125 pro obec a k. ú. B. v Čechách“. Současně
rozhodl o nákladech řízení (předchozí rozsudek pro uznání ze dne 20. května
2008, č. j. 2 C 71/2008-7, vycházející z fikce uznání podle § 114b odst. 5
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, byl zrušen usnesením Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. července 2008, č. j. 7 Co 1543/2008-29,
a věc byla vrácena k dalšímu řízení). Vzal za prokázané, že smlouvou ze dne 7. 7. 2004 darovali žalobci žalované a jejímu manželovi M. M. (jejich synovi)
ideální polovinu nemovitostí, náležejících do společného jmění manželů,
konkrétně objektu bydlení č. p. 81 postaveného na stavební parcele č. 84 včetně
této parcely, zahrady parc. č. 120/11 a celou pozemkovou parcelu č. 120/27 –
trvalý travnatý porost. Žalobce mimo to týmž obdarovaným daroval ideální
polovinu stavebního pozemku parc. č. 84 včetně objektu bydlení č. p. 81 a
pozemku parc. č. 120/11, vše zapsané na LV č. 125 u Katastrálního úřadu
Jihočeského kraje, katastrální pracoviště v Prachaticích, pro obec a k. ú. B. v
Čechách. Obdarovaní zároveň dárcům zřídili věcné břemeno spočívající v právu
doživotního bydlení v bytě, který se nachází v prvním nadzemním podlaží domu č. p. 81 a ve spoluužívání zádveří, kotelny, skladu paliva a uhelny v prvním
nadzemním podlaží a sklepa v prvním podzemním podlaží. Věcné břemeno bylo
zřízeno za úplatu ve výši 15.000,- Kč. Obdarovaní (povinní z věcného břemene)
se zavázali, že po dobu života dárců dům neprodají ani jinak jej nezatíží
žádnými břemeny a v případě, že ho po jejich smrti prodají, vyplatí H. N. (sestře obdarovaného M. M.) částku odpovídající 20% odhadní ceny zjištěné v
době sepsání této smlouvy. Vklad vlastnického práva byl povolen rozhodnutím
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště v Prachaticích
pod č. j. V-2095/2004 s účinky vkladu ke dni 4. 8. 2004. V červnu 2006 se
žalovaná se svou rodinou přistěhovala do sporného domu a její chování k
žalobcům se změnilo k horšímu. Na základě výpovědi svědků M. M., Mgr. H. N., F. N., J. N. a výpovědi žalobkyně soud prvního stupně přijal závěr, že žalovaná
nejméně ve dvou případech (v období měsíců březen až květen 2008) bezdůvodně
slovně urážela oba žalobce.
K osobě žalované zjistil, že proti ní bylo ve
čtyřech případech vedeno přestupkové řízení, z toho ve dvou případech byla
shledána vinnou z přestupku proti občanskému soužití, kterého se dopustila vůči
sousedům v domě ve V., a ačkoli je svým zaměstnavatelem hodnocena kladně jak ve
vztahu ke svěřené práci, tak i ve vztahu k chování ke spolupracovníkům a
nadřízeným, „její chování v soukromí, tedy při společném soužití v domě č. p. 81 v B., je zcela jiné“. Podle soudu prvního stupně „ač žalobcům svědčila z
titulu věcného břemena práva užívat nadzemní podlaží domu č. p. 81 a
spoluužívat další prostory v domě i mimo něj, žalovaná jim tato práva ve slovní
podobě zcela odpírala“. Jednání žalované kvalifikoval jako úmyslné, svědčící o
jejím záporném vztahu k žalobcům a natolik intenzivní, že odporuje dobrým
mravům. V situaci, kdy ji žalobci z důvodu shora zjištěného jednání výzvou ze
dne 1. 4. 2008 požádali o vrácení daru, nastaly účinky § 630 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a bylo proto na místě žalobě
vyhovět. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. dubna 2009, č. j. 7 Co
703/2009-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a na
základě rozsáhlého odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu o otázce dobrých mravů
ve vztahu k požadavku na vrácení daru zdůraznil, že ne každé chování, které
není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve
vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem
aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel
konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle
objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Se
zřetelem k tomu, že výzva k vrácení daru byla žalované doručena dne 4. 4. 2008,
při zkoumání důvodnosti požadavku na vrácení daru, nepřihlédl k incidentům, k
nimž došlo po doručení výzvy. Přestože se v odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně objevuje závěr, že se žalovaná verbálních konfliktů dopouštěla po dobu
1,5 roku, ve skutečnosti bylo prokázáno, že se zjištěného závadného jednání
dopustila nejméně ve dvou případech a to v rozmezí měsíců března a dubna 2008. Z hlediska intenzity však její jednání nedosáhlo stupně hrubého porušení
dobrých mravů vyžadovaného § 630 obč. zák. Uvedené jednání nebylo jednorázovým
porušením dobrých mravů „značné“ intenzity a nešlo ani o „soustavné“ porušování
těchto mravních hodnot, neboť se zřetelem ke skutkovým závěrům soudu prvního
stupně k těmto verbálním projevům žalované došlo prokazatelně jen ve dvou
případech, tzn. že nebyl naplněn požadavek soustavnosti.
V dovolání, jehož přípustnost žalobci (dále též „dovolatelé“) dovozují
z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), odvolacímu
soudu vytýkají, že na rozdíl od soudu prvního stupně nevěnoval pozornost
„chování žalované před tím, než se do domu přestěhovala i poté, kdy byla
vyzvána k vrácení daru“, dále nepřihlédl k tomu, že byla ve čtyřech případech
stíhána za přestupek proti občanskému soužití, kterého se dopustila sice vůči
osobám stojícím mimo okruh rodiny, avšak toto jednání vypovídá o jejích
sklonech k urážlivému a konfliktnímu chování. Lze tak předpokládat, „že
žalobci, s nimiž žila v jednom domě, pro ni nepředstavovali výjimku“. Jestliže
i po výzvě k vrácení daru je žalovaná nadále hrubě urážela a ponižovala, pak
„lze důvodně a logicky usuzovat, že se tak nestalo poprvé v dubnu 2008. Mají
zato, že odvolací soud nepřihlédl k výpovědi svědka M. M. a výpovědi žalobkyně
a naopak „vytrhl ze souvislostí“ výpovědi svědků H. a F. N., přičemž zejména
uvedená svědkyně „byla přítomna několika verbálním útokům žalované i v
minulosti“. Svědek F. N. sice popsal podrobně jen jeden incident, jehož byl
přítomen, avšak zároveň uvedl, že „žalobci si stěžovali na chování žalované
nejvíce v roce 2007“. Dovolatelé nejsou srozuměni se závěrem odvolacího soudu,
že jednání žalované nedosáhlo takového stupně, aby založilo jejich právo na
vrácení daru. Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. není dán, neboť odvolací soud se neodchýlil od skutkových
zjištění soudu prvního stupně, pouze je odlišně právně posoudil; přijatý výklad
§ 630 obč. zák. považuje přitom za správný. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (článek II
bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Žalobci námitkou, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu nepřihlédl k
chování žalované před jejím přistěhováním do domu a po doručení výzvy k vrácení
daru, dále k její celkové charakteristice jako osoby tíhnoucí ke konfliktnímu
chování, a že izolovaně posuzoval výpovědi svědků H. a F. N., pominul výpověď
M. M. a žalobkyně, uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž
lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Skutkový závěr, že jednání, odporujícího dobrým mravům, se žalovaná dopustila
prokazatelně jen ve dvou případech a to někdy v rozmezí měsíců března až května
2008 přijal odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z
výsledků dokazování. Náležitě a zcela logicky (s přihlédnutím k tomu, že nelze
přihlížet k jednání žalované, které se odehrálo po doručení výzvy k vrácení
daru, tj. po 4. 4. 2008) tento skutkový závěr odůvodnil. Nelze mu vytýkat, že
shodně se soudem prvního stupně na základě výpovědi svědků F. a Mgr. H. M.,
vzal za prokázané, že jen ve dvou případech žalovaná žalobcům hanlivě nadávala. Ostatně ani ve výzvě k vrácení daru ze dne 1. 4. 2008 ani v žalobě ze dne 8. 4. 2008 žalobci netvrdí konkrétní, časově a skutkově vymezené skutečnosti, tj.
jiná jednání odporující dobrým mravům, jichž se měla žalovaná vůči nim
dopustit; obecná tvrzení, že je žalovaná „ nejméně od Vánoc 2006 častuje
soustavně (...) vulgárními výrazy a nadávkami, vulgárně se vyjadřuje i o
zemřelé matce dárkyně (...) dává dárcům slovně najevo, že si přeje jejich smrt,
vyhrožuje jim likvidací a vyhazuje z domu, by ostatně nemohla (bez bližší
konkretizace) být pro svou bezbřehost ani předmětem dokazování. Jestliže naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je spojeno se
závěrem, že skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, byly současně významné pro věc, potom pro závěr o naplnění
podmínek pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. nemůže být rozhodující zjištění
(či jeho pominutí při formulaci skutkových závěrů), že žalovaná byla ve čtyřech
případech projednávaná v přestupkovém řízení, z čehož ve dvou případech byla
shledána vinnou z přestupku proti občanskému soužití, kterého se dopustila vůči
sousedům v domě ve Vimperku (nikoli vůči osobám dárců či členům jejich rodiny). Takové jednání, popř. její hodnocení jako osoby se sklony ke konfliktnímu
jednání nejenže není způsobilé zpochybnit její účastnickou výpověď, ale není
rozhodující pro posouzení důvodnosti žaloby na vrácení daru. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen
skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že
žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení
důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z
těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a
vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé v chybné aplikaci § 630
obč. zák. odvolacím soudem, který dovodil, že v řízení zjištěné jednání
žalované svou intenzitou hrubě neporušilo dobré mravy.
Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se
obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje
dobré mravy.
Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě
kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř.
členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči
obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci
okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy.
Nejvyšší soud se již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování
dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho
intenzity, jako podmínky vrácení daru podle § 630 obč. zák. (srovnej např. jeho
rozhodnutí ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck -
dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33
Odo 134/2003, publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, ze dne 12. února
2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C
2503, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 28. listopadu
2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud se od této ustálené soudní praxe
neodchýlil.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je totiž jen takové chování
obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu
kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné
intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými
urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v
souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných
vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace
tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním
chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních
kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.
Označením (identifikací) závadného chování žalované vůči žalobcům ve výzvě ze
dne 1. 4. 2008, se zřetelem k tomu, jak byla odůvodněna žaloba ze dne 9. 4.
2008, byl dán okruh sporných skutečností, které byly předmětem dokazování. V
řízení bylo prokázáno, že k datu podání žaloby nevhodné chování žalované
spočívalo v tom, že ve dvou případech (v rozmezí měsíců března a dubna 2008)
žalovaná žalobkyni vulgárními slovy vynadala. Takové chování se bezesporu příčí
dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve
vzájemných vztazích mezi rodinnými příslušníky určuje, jaký má být obsah jejich
jednání. Z dikce § 630 obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu
s dobrými mravy; aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování
obdarovaného hrubě porušující dobré mravy.
V řízení zjištěné chování žalované vůči dárcům nenaplňuje znaky hrubého
porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani z
hlediska „soustavnosti". Je-li úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle §
630 obč. zák. založena na prokázaném soustavném porušování dobrých mravů, kdy
jednotlivá jednání žalovaného vůči žalobkyni a členům její rodiny, která
samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, je pro
závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání
obdarovaného, jímž lze již jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré
mravy (viz R 22/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jednotlivá
jednání, která lze v souhrnu považovat za hrubé porušení dobrých mravů, je
možno prohlásit za soustavné, jestliže jde o takové opakované porušování
dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a
obdarovaným, uvedeného jednání se obdarovaný dopustil nejméně ve třech
případech, přičemž je mezi nimi časová souvislost (tj. že k nim došlo v krátkém
časovém období).
Zjistily-li soudy obou stupňů, že do okamžiku doručení výzvy ke vrácení daru
se žalovaná dopustila „nemravného“ jednání ve dvou případech, nelze mít zato,
že závadnost chování žalované naplnila skutkovou podstatu pro vrácení daru
podle § 630 obč. zák. Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z
hlediska jeho právního posouzení věci správné.
Protože se žalobcům nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
dovolací soud jejich dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem
o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobcům, kteří nebyli v dovolacím
řízení úspěšní, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady vynaložené v
souvislosti s vyjádřením jejího advokáta k dovolání. Tyto náklady sestávají z
odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč [ 2 odst. 1, § 5 písm. b) ve spojení s § 10
odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění], z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z 20% DPH ve výši 2.060,- Kč.
Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1
a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelé rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. ledna 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu