33 Cdo 2781/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně L. J., zastoupené JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem v
Nymburku, Palackého třída 223/5, proti žalovanému Ing. M. J., zastoupenému
JUDr. Václavem Plachým, advokátem se sídlem v Praze 6, Mahulenina 19, o vrácení
daru, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 6 C 1542/2005, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008, č.
j. 31 Co 348/2008-172, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala vrácení daru (určení, že je
vlastnicí poloviny v žalobě specifikovaných nemovitostí a zaplacení částky
17.500,- Kč) s odůvodněním, že žalovaný se k ní chová v hrubém rozporu s
dobrými mravy. Okresní soud v Nymburku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 6C 1542/2005-115, žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí
poloviny v žalobě specifikovaných nemovitostí, a o zaplacení 17.500,- Kč zamítl
a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že darovací smlouvou ze dne
8. 1. 1987 darovala žalobkyně spolu se svým manželem F. J. žalovanému dům čp. 153 na st. parc. č. 122, stavební parcelu č. 122 a parcely č. 319, 895 a 1441,
zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště
Nymburk, na listu vlastnictví č. 412 pro katastrální území a obec P. n. L.; ve
prospěch dárců bylo zřízeno věcné břemeno bezplatného užívání těchto
nemovitostí v rozsahu, v jakém je dosud užívali. Darovací smlouvou ze dne 1. 12. 1993 darovala žalobkyně spolu se svým manželem F. J. žalovanému pozemky č. 857, 365, 1193/10, 1205/8, 1351/6, 264, 284, 283 a podíl ve výši 8/172
pozemkových parcel č. 1193/31 a 1193/71; tyto pozemky v katastrálních územích
P. a S. jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního
pracoviště Nymburk, na listech vlastnictví č. 412, 122 a 92. Na listu
vlastnictví č. 879 je žalovaný duplicitně (spolu s Českou republikou) zapsán
jako vlastník parcel č. 1319 a 1928 v katastrálním území a obci P. n. L. Pozemky parc. č. 284 a 283 v ceně 35.000,- Kč žalovaný zcizil (směnil za jiné
pozemky). Do roku 2002 žila žalobkyně v domě čp. 153 sama, po rozvodu svého
manželství se k ní žalovaný přistěhoval a po čase spolu s ním začala dům užívat
i jeho družka M. R. Poté, co se dostal do finančních potíží a byla nařízena
exekuce na jeho majetek, začal žalovaný nadměrně požívat alkoholické nápoje a
byl vůči ostatním agresivní. Pod vlivem alkoholu žalobkyni verbálně urážel, dal
jí facku a vyhrožoval jí zabitím. V průběhu let 2004 – 2005 bylo jeho chování
vůči žalobkyni opakovaně projednáváno přestupkovou komisí, byl napomínán a
opakovaně pokutován. Soudním rozhodnutím mu byla uložena povinnost dům čp. 153
vyklidit. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně věc poměřoval
ustanovením § 630 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaný se vůči žalobkyni
sice choval nevhodně v rozporu se zásadami slušného chování, nešlo však o
chování, které by naplňovalo znaky hrubého rozporu s dobrými mravy. Dlouhodobé
neshody byly ovlivněny „výkonem práva doživotního bezplatného užívání
nemovitostí žalobkyní a u žalovaného požíváním alkoholu“. Vliv na vztahy
účastníků měla i nařízená exekuce na majetek žalovaného, kterou chtěl řešit a
která u žalobkyně vzbuzovala obavy z budoucnosti. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j.
31 Co 348/2008-172, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že
žalobkyně je vlastnicí ideálních podílů nemovitostí, které jsou ve výroku
rozsudku specifikovány, a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 17.500, - Kč
jako finanční ekvivalent za pozemky, které v mezidobí od darování zcizil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové
povinnosti žalovaného. Po doplnění dokazování výslechem účastníků a svědků L. Š., I. Š., J. Ch., M. R., F. J. a L. K. i listinami vzal za prokázané, že od
roku 2003 do 15. 3. 2006, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení daru,
docházelo mezi nimi k častým neshodám, které pramenily především z toho, že
měli zcela odlišné názory na další osud darovaných nemovitostí. Zatímco
žalobkyně měla zájem v domě čp. 153, kde měla zřízeno právo doživotního
bezplatného bydlení, dožít, žalovaný chtěl, aby dům vyklidila, neboť ho
zamýšlel zastavit či pronajmout, aby si tak opatřil finanční prostředky na
umoření dluhů. Žalovaný požíval nadměrně alkoholické nápoje a v opilosti
žalobkyni verbálně i fyzicky napadal. Za své chování vůči žalobkyni byl
opakovaně sankcionován přestupkovou komisí. Odvolací soud neuvěřil tvrzení
žalovaného, že odsouzen za přestupek byl v nepřítomnosti a nemohl se proto
adekvátně proti nařčení žalobkyně bránit. Na rozdíl od soudu prvního stupně
odvolací soud uzavřel, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči žalobkyni
naplňuje skutkovou podstatu ustanovení § 630 obč. zák., neboť žalovaný působil
žalobkyni dlouhodobě příkoří a osoboval si více práv, než mu ze zákona
náleželo, neboť jeho vlastnické právo k domu bylo podstatně ovlivněno výkonem
práva žalobkyně z věcného břemene.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Při rekapitulaci
závěrů soudů obou stupňů vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud věc nesprávně
právně posoudil, jestliže jeho v řízení zjištěné chování vůči žalobkyni
hodnotil jako hrubé porušení dobrých mravů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II
bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění
podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst 1. písm. a/ o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad žalovaný v dovolání nenamítá a z
obsahu spisu se nepodávají. Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci shledává žalovaný v
posouzení, zda jeho v řízení zjištěné chování vůči žalobkyni lze kvalifikovat
jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se
obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje
dobré mravy. Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě
kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči
obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci
okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska
aplikace § 630 obč. zák., jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů
obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako
podmínky vrácení daru podle uvedeného ustanovení podal dovolací soud v řadě
svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo
1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, pod C 276/ 3, dále rozhodnutí
ze dne 29. 4. 2003, sp. zn.
33 Odo 134/2003, publikované v Souboru pod C
1883/25, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru
pod C 2503/28, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 1244/2004, a ze dne
16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich konstatoval, že přestože občanský
zákoník ani jiný právní předpis nedefinuje pojem dobré mravy, lze jimi rozumět
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde
o aplikovatelnost § 630 obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na
názoru, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné
chování obdarovaného vůči němu nebo členům jeho rodiny, nýbrž jen takové
chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze
kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné
intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými
urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v
souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných
vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace
tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním
chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních
kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud se při aplikaci § 630 obč. zák. na zjištěný skutkový stav věci
od této ustálené soudní praxe neodchýlil. Za situace, kdy žalobkyně v řízení
prokázala, že žalovaný ji v podnapilosti dlouhodobě hrubě verbálně napadá, že
ji přinejmenším v jednom prokázaném případě napadl rovněž fyzicky, že ji od
roku 2002 podstatně omezuje při výkonu práva doživotního bezplatného užívání
darovaných nemovitostí a že tímto jeho chováním psychicky i fyzicky strádá,
musí obstát závěr odvolacího soudu, že chování žalovaného vůči žalobkyni
naplňuje znaky skutkové podstaty ustanovení § 630 obč. zák. Nejde totiž o
ojedinělý exces v chování obdarovaného, o pouhý nevděk, případně o reakci na
nevhodné chování dárkyně. Jedná se o takové chování, které s ohledem na všechny
okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých
mravů. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani zjištění, že žalovaný po roce 2002
(resp. po svém nastěhování) darovaný dům zrekonstruoval. Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud jeho dovolání zamítl
(§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by
jinak měla právo na jejich náhradu, v souvislosti s dovolacím řízení náklady
nevznikly. Proti tomu rozsudku není opravný prostředek přípustný,