33 Cdo 903/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce B. K., zastoupeného JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem se sídlem
Blatná, J. P. Koubka 81, proti žalovanému B. K., zastoupenému JUDr. Jiřím
Lehečkou, advokátem se sídlem Strakonice, Sokolovská 980, o vrácení daru,
vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 9/2009, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.
července 2010, č. j. 5 Co 448/2010-152, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl odstavci
I. změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že
žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 22 na stavební parcele
číslo 23, stavební parcely číslo 23, zahrady parcelní číslo 83/1 a pozemků
parcelních čísel 78/10, 342/4, 1269, 1305, 1314 a 1432, všech v katastrálním
území a obci U., zapsaných na LV č. 385 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský
kraj, Katastrální pracoviště Strakonice a pozemku parcelní číslo 633 v
katastrálním území a obci M., zapsaného na LV č. 166 u Katastrálního úřadu pro
Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II., jímž byla zamítnuta žaloba o
určení, že žalobce se stal spoluvlastníkem zbývající ideální poloviny
předmětných nemovitostí, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo
určeno, že je vlastníkem domu čp. 22 v Uzenicích na pozemku parcelní číslo 23 a
pozemků parcelních čísel 23 a 83/1, vše v katastrálním území U., pozemku
parcelní číslo 633 v katastrálním území M., a dále spoluvlastníkem jedné
ideální poloviny pozemků parcelních čísel 78/10, 342/4, 1269, 1305, 1314 a 1432
v katastrálním území U. Žalobu odůvodnil tím, že předmětné nemovitosti, které
vlastnili spolu s manželkou A. K., darovací smlouvou ze dne 20. 8. 1990
převedli na žalovaného (jejich syna). Protože se k němu žalovaný chová v
rozporu s dobrými mravy, vyzval ho dopisem ze dne 4. 12. 2008 k vrácení daru. Žalovaný jeho požadavek odmítl. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 11. prosince 2009, č. j. 6 C
9/2009-119, výrokem I. určil, že žalobce je spoluvlastníkem jedné ideální
poloviny nemovitostí, a to „domu čp. 22 na stavební parcele č. 23, stavební
parcely č. 23, zahrady parc. č. 83/1 a pozemků parc. číslo 78/10, parc. č. 342/4, 1269, 1305, 1314 a 1432, vše v k. ú. a obci U., zapsaných na LV č. 385 u
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, a
pozemku p. č. 633 v k.ú. M., zapsaném na LV č. 166 pro obec a k.ú. M. u
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice“;
výrokem II. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že je
spoluvlastníkem zbývající jedné ideální poloviny nemovitostí, a to „domu čp. 22
na stavební parcele č. 23, stavební parcely č. 23, zahrady parc. č. 83/1, vše v
k.ú. a obci U., zapsaných na LV č. 385 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský
kraj, Katastrální pracoviště Strakonice“. Výrokem III. a IV. Rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu a výrokem V. o soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že žalobce se svou manželkou A. K. smlouvou ze dne 20. 8. 1990 darovali žalovanému nemovitosti, jež jsou předmětem tohoto sporu; část
převáděných nemovitostí, a to dům čp. 22 na pozemku parc. č. 23, pozemek parc. č. 23 a pozemek parc. č. 83/1, v katastrálním území U., byly v bezpodílovém
spoluvlastnictví dárců, zbylé pozemky se nacházely v jejich podílovém
spoluvlastnictví. Darovací smlouvou bylo dárcům zřízeno věcné břemeno bydlení v
darovaném domě a žalovaný coby obdarovaný se zavázal poskytovat jim „v případě
nemoci a nemohoucnosti ve stáří nutnou pomoc a ošetření, zejména pak vyprání a
vyžehlení prádla (lůžkového nejméně jedenkrát měsíčně, osobního nejméně
jedenkrát za 14 dnů), pomoc s úklidem podle potřeb, ale nejméně jedenkrát
týdně, vymalování místností s úklidem nejméně jednou za dva roky – pokud to
budou dárci požadovat, přípravu paliva a vytápění bytu a podání teplé stravy
alespoň třikrát denně, ovšem z finančních prostředků převodců“. Polovinu
předmětných nemovitostí poté žalovaný daroval své tehdejší manželce B. K., od
které je po rozvodu manželství, v souvislosti s majetkovým vypořádáním, získal
zpět do svého výlučného vlastnictví. Dárkyně A. K. (matka žalovaného a manželka
žalobce) dne 6. 12. 2005 zemřela. Na jaře roku 2006 se žalovaný z domu čp.
22
odstěhoval (v domě zůstala až do vyplacení hodnot podílů bydlet jeho bývalá
manželka) a o žalobce od té doby neprojevuje zájem. Neposkytl mu pomoc, neplnil
ani další povinnosti vyplývající z darovací smlouvy a nebyl mu nápomocen ani v
době jeho nemoci a hospitalizace na počátku roku 2008. V květnu 2008 se
žalovaný do domu čp. 22 opět nastěhoval, a to se svou novou manželkou D. K. Projevil snahu žalobci pomáhat, avšak žalobce nabídku žalovaného odmítl s
poukazem na jeho dosavadní nezájem. Po celou dobu o žalobce pečují střídavě
jeho vnuci a do roku 2008 i B. K., bývalá manželka žalovaného. Účastníci se
verbálně napadli; žalobce žalovanému sdělil, že jej „měl zabít, už jako malýho
parchanta“ a že mu „nesmí na pohřeb“, na což žalovaný reagoval slovním útokem,
že „až (míněno žalobce) umře, zahrabe ho do hnoje“. Žalovaný znemožnil žalobci
přístup ke slepicím, které chová, s odůvodněním, že má obavy, aby se mu
neztrácela vajíčka. Dne 4. 12. 2008 vyzval žalobce žalovaného písemně k vrácení
daru. Takto zjištěné chování žalovaného vyhodnotil soud prvního stupně jako
kvalifikované porušení pravidel slušného chování a hrubé porušení dobrých mravů
předvídané § 630 obč. zák. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že smrtí A. K. zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví dárců, může žalobce úspěšně požadovat
pouze ideální polovinu nemovitostí, které do tohoto bezpodílového
spoluvlastnictví patřily. K odvolání účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. července 2010, č. j. 5 Co 448/2010-152, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve
vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, a v zamítavém výroku jej potvrdil;
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházeje ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně shodně s ním uzavřel, že žalobce není
legitimován požadovat vrácení poloviny nemovitostí připadajících v okamžiku
darování do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dárců). Smrtí manželky
žalobce zaniklo jejich bezpodílové spoluvlastnictví a došlo k jeho vypořádání;
žalobce proto mohl žalovaného coby obdarovaného vyzvat k vrácení daru podle §
630 obč. zák. jen ohledně své ideální poloviny nemovitostí. S odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 140/2007 odvolací soud dovodil, že ke
dni výzvy neexistoval (byť jako nevypořádaný) nedílný vlastnický vztah bývalých
manželů k nemovitostem a nemohl se tudíž výzvou jednoho z manželů ani obnovit. Proto každý z bývalých spoluvlastníků – subjektů společného jmění (není
rozhodné, že k darování předmětných nemovitostí došlo v době existence
bezpodílového spoluvlastnictví manželů namísto pozdější úpravy společného jmění
manželů) mohl po uplynutí této lhůty sám žádat o vrácení jedné ideální poloviny
daru; zrušení darovací smlouvy je osobním právem dárce, které jeho smrtí
zaniká. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že žalobce nemá naléhavý
právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. Ztotožnil se v tomto
směru se závěrem soudu prvního stupně s připomenutím, že tato otázka byla
řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 140/2007 tak, že pokud
dárce vyzval obdarovaného k vrácení věci, může se vůči němu domáhat určení, že
mu vlastnický podíl v tomto rozsahu náleží. Důvodnou oproti tomu shledal
námitku žalovaného, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci §
630 obč. zák. Uzavřel, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči žalobci
nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Několik let trvající
neshody jsou vzájemné, stejně jako ojedinělé verbální urážky. Žalovaným
pronesená invektiva odporuje sice dobrým mravům, nejde však o hrubé porušení
mravů předvídané ustanovením § 630 obč. zák. Intenzitu hrubého porušení dobrých
mravů nedosahuje ani dočasný nezájem žalovaného o žalobce, neboť zhoršení
vztahů mezi účastníky nelze přičítat výlučně k jeho tíži. Žalobce totiž zaujal
negativní postoj k nové manželce žalovaného a jeho pomoc odmítal. O
hospitalizaci žalobce se žalovaný nedozvěděl. Jestliže se žalobce nemalou měrou
podílel na vzniku hádek a neshod, nelze mít za to, že závadnost chování
žalovaného naplnila skutkovou podstatu ustanovení § 630 obč. zák. Důvodem pro
vrácení daru nemohou být ani představy žalobce, že by s darovaným majetkem mělo
být lépe zacházeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Především nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že chování žalovaného vůči němu nedosahuje intenzity
hrubého porušení dobrých mravů. Je přesvědčen, že žalovaný se vůči němu
dlouhodobě nechová jako syn k otci, nezajímá se o jeho život a potřeby a
„naprosto ignoruje jeho existenci“. Ze svědeckých výpovědí sice vyplynulo, že
prohlásil, že od žalovaného už nic nechce, nepodává se z nich ale, že by mu
žalovaný nějakou pomoc nabízel. Žalobce má za to, že odvolací soud náležitě
nevyhodnotil, že žalovaný jej při opakovaných hospitalizacích v nemocnici v
roce 2008 nenavštívil, ani že se o něho po odstěhování z domu v U. 22 přestal
úplně zajímat; výmluva, že se dostávalo v té době péče ze strany dalších osob,
které s ním v domě bydlely, nemůže obstát. Dlouhodobý nezájem žalovaného
žalobce považuje z hlediska porušování dobrých mravů za významnější, než
ojedinělý verbální exces, který nesprávně do popředí svého hodnocení stavěl
odvolacího soud. O zcela nevhodném chování žalovaného svědčí i zamykání vchodu
ke slepicím s odůvodněním, aby mu nebral vajíčka, podání trestního oznámení za
poražený strom nebo odpojení přívodu elektřiny (po dobu cca 3 týdnů) do doby,
než zaplatil částku 11.000,- Kč, jako podíl na spotřebě elektřiny. Žalobce
nesouhlasí ani se závěrem, že nemůže požadovat vrácení nemovitostí v plném
rozsahu, neboť je žalovanému daroval společně s manželkou. Odkaz na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 140/2007 pokládá za nepřiléhavý z důvodu
skutkových odlišností. Zdůrazňuje, že v dané věci došlo k darování nemovitostí
v době před zánikem bezpodílového spoluvlastnictví dárců, takže každý z dárců
byl vlastníkem celku. Zásadně právně významnou shledává rovněž otázku, zda se
může domáhat vrácení nemovitostí jako celku i v případě, že jejich polovina
měla v mezidobí jiného vlastníka (žalovaný v mezičase převedl polovinu
nemovitostí na svoji tehdejší manželku a v rámci vypořádání po rozvodu se stal
opět jejich vlastníkem a byl jím i v okamžiku podání žaloby).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas
subjektem k tomu oprávněným (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné
podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako
způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i
jednotlivé jeho výroky.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
nebylo však shledáno důvodným.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, žalobce zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že v řízení
zjištěné chování žalovaného vůči němu nelze kvalifikovat jako hrubé porušení
dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen
„obč. zák.“), se může dárce domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová
k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Výklad pojmu „dobré mravy“, resp. „hrubé porušení dobrých mravů“ podal Nejvyšší
soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např.
rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10.
2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze
dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005 ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo
115/2001, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005). V nich dovodil, že
výčet dobrých mravů sice nelze se zřetelem k jejich pestrosti i mnohotvárnosti
určit, avšak rozumí se jimi souhrn společenských, kulturních a mravních norem,
jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné
historické tendence. Přijal a odůvodnil závěr, že obecný horizont, který
vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být
posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném
místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být
brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na
subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském,
objektivizovaném.
Z ustanovení § 630 obč. zák. nevyplývá, že by závadné jednání obdarovaného vůči
dárci nebo členům jeho rodiny muselo - co do rozsahu a intenzity - dosáhnout
takového stupně závažnosti jednání, které by založilo trestněprávní odpovědnost
obdarovaného. Kromě rozsahu a intenzity jednání obdarovaného vůči dárci nebo
členům jeho rodiny, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin nebo přestupek,
mohou i jiná závadná jednání ze strany obdarovaného rovněž vést k naplnění
skutkové podstaty pro vrácení daru podle § 630 obč. zák.; musí se však jednat
vždy o takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny,
které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho
kolizi s dobrými mravy. Tato kolize (závadné jednání) vždy musí dosáhnout
intenzity, která je spojena s nikoli „běžným", nýbrž „hrubým“ porušením dobrých
mravů. Jinak řečeno, závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho
rodiny musí být svým rozsahem a intenzitou natolik výrazné, aby naplňovalo
skutkovou podstatu ustanovení § 630 obč. zák.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči
žalobci nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu
ani z hlediska intenzity, ani rozsahu „závadnosti". Je sice nesporné, že
neshody účastníků přetrvávají již od roku 2006, a lze tudíž hovořit o neshodách
dlouhodobých, nicméně nelze přehlížet, že jde o neshody vzájemně vyvolávané a
prohlubované, aniž by bylo možné najisto postavit, zda pramení ze zklamání
žalobce z osobního života žalovaného, který se v roce 2007 rozvedl s B. K., s
níž si žalobce dobře rozuměl, a následně se znovu oženil s D. K., se kterou
žalobce nevychází, popř. z nenaplnění představ žalobce o obhospodařování
darovaných nemovitostí („část hospodářství leží ladem“) a jeho snahy získat
nemovitosti zpět pro svého vnuka, či ze skutečného nezájmu žalovaného o osobu
svého otce. Odvolací soud správně přihlédl ke skutečnostem, že to byl žalobce,
kdo započal s verbálním konfliktem a že dává svému okolí najevo, že od
žalovaného nic (tedy ani žádnou pomoc) nechce přijímat. Jestliže žalobce
žalovaného neinformoval o svém zdravotním stavu, konkrétně o tom, že byl
počátkem roku 2008 dvakrát krátkodobě hospitalizován, stěží lze klást
žalovanému za vinu, že právě v této době o žalobce neprojevil zájem a nebyl mu
oporou v nemoci. Ačkoli je chování žalovaného jako syna k otci problematické a
lze je v některých jeho aspektech označit za neadekvátní a nevhodné, nelze je s
přihlédnutím k intenzitě a popsané reciprocitě vyhodnotit jako chování
naplňující skutkovou podstatu ustanovení § 630 obč. zák., tedy hrubě porušující
dobré mravy. Na tomto závěru by nemohly nic změnit ani údaje, které žalobce
uvedl teprve v dovolání (údajné odpojení přívodu elektrické energie do příbytku
žalobce do doby jeho přispění na úhradu za její spotřebu, trestní oznámení
podané žalovaným na žalobce za neoprávněně pokácený strom), jež sice dokreslují
problematičnost vzájemných vztahů účastníku, avšak nebyly v řízení prokázány,
resp. soudy na těchto zjištěních své skutkové závěry nezaložily.
Lze uzavřít, že odvolací soud při právním posouzení dané věci nepochybil a
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není v posuzovaném
případě naplněn. Dovolací soud proto dovolání žalobce proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podle
ustanovení § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, jímž byla žaloba zčásti zamítnuta, není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá v napadeném meritorním
výroku po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je pak podmíněna
nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu
do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení
věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení
právní otázky, která má být podrobena dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v
poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve
vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Případný závěr, že žalobce je věcně legitimován k uplatnění požadavku na
vrácení daru i ohledně druhé poloviny nemovitostí, které v době darování
náležely do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaného a jeho dnes již nežijící
manželky, nemůže žalobci přivodit ve sporu lepší postavení, jestliže jeho
úspěchu brání právní závěr, že chování žalovaného vůči němu nelze kvalifikovat
jako hrubě rozporné s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák. Tato
otázka předložená k dovolacímu přezkumu nemůže činit rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně právně významným a nemůže jí být založena přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání žalobce
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému
podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. června 2012
JUDr.
Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu