33 Cdo 2101/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně L. V., zastoupené JUDr. Jiřím Sobotkou, advokátem se sídlem v
Nymburku, Palackého 223/5, proti žalované M. N., zastoupené JUDr. Věrou
Babíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 209/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. února
2010, č. j. 25 Co 37/2010-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Věry Babíčkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl
potvrzen (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Nymburce (dále jen „soud
prvního stupně“) ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 8 C 209/2007-261, jímž byla
zamítnuta žaloba o určení, že je žalobkyně výlučnou vlastnicí rodinného domu č.
p. 605 s parcelou parcelního č. 756 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 389
m2 a parcely parcelního č. 757/2 – zahrada o výměře 417 m2, vše v katastrálním
území a obci P., není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); přestože v
pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. března 2008, č. j. 8 C
209/2007-77, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2008, č. j.
25 Co 364/2008-98, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozhodl soud
prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 8 C
209/2007-261, shodně jako v předchozím rozsudku, tj. žalobu zamítl.
Dovolání tak může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20
Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Námitkou, že bránění jí ve styku s vnučkou M. (dcerou žalované) je hrubým
porušením dobrých mravů odůvodňující vrácení daru, se dovolatelka sice snaží
zpochybnit správnost právního posouzení věci, přehlíží však, že soudy obou
stupňů dospěly k závěru, že se jí takové chování žalované v řízení nepodařilo
prokázat. O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy,
jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro
rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu
postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak
splňovala kritéria uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v
Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp.
zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71.). Řešení
otázky, zda bránění dárci ve styku s osobou blízkou, lze kvalifikovat jako
hrubé porušení dobrých mravů, tak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. nemůže založit.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné
chování žalované vůči ní, konkrétně neposkytnutí osobní pomoci při akutní
zdravotní indispozici a naprostý nezájem o její zdravotní stav po ukončení
hospitalizace, nenaplňuje skutkovou podstatu ustanovení § 630 obč. zák. Oproti
odvolacímu soudu prosazuje názor, že ačkoli – vedena dosavadními zkušenostmi –
žalovanou o pomoc nepožádala a spoléhala na pomoc svých přátel, bylo její
mateřské očekávání, že jí žalovaná pomoc osobně poskytne, legitimní; jestliže
se žalovaná o její zdravotní stav vůbec nezajímala a nepovažovala za slušné a
potřebné jí v době nemoci bez výzvy navštívit, lze takové chování posoudit jako
hrubé porušení dobrých mravů.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §
630 obč. zák. podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou
lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. 33 Cdo 2425/98 ze dne 28.
listopadu 2000, a sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. října 2004, které se
vyjadřují obecně k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové
podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného
vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity
a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z
hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního
názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o
porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009), a to ať už
fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne
každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného
chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty §
630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované
porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň
závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle
subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
listopadu 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud rozhodl v intencích
tohoto výkladu tak, že jeho závěr, že shora vytýkaná jednání žalované svou
intenzitou nenaplňují důvody, s nimiž § 630 obč. zák. spojuje vrácení daru,
nemůže činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Protože v případě soudního sporu o vrácení daru (stejně tak jako v řízení o
určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění
dispozice právní normy podle § 630 obč. zák.) soud svým rozhodnutím pouze
deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného právě ke dni
doručení kvalifikované výzvy, nemůže přihlížet k takovým okolnostem, které
nastaly až po tomto rozhodném dni (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu
SSR ze dne 26. února 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/1975). Rovněž řešení otázky, zda lze v
řízení přihlédnout k okolnostem, které nastaly až po doručení výzvy k vrácení
daru (tj. podání trestního oznámení na žalobkyni), odpovídá ustálené soudní
praxi, a nečiní tak z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud je proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§
243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo
odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované náklady vynaložené
v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady
sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč [§ 5 písm. b), § 14 odst. 1 ve
spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29.
2. 2012 (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.)], z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v
platném znění) a z částky 1.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.
Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1
a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. června 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu